Právo psané do kamene: příběhy smírčích křížů

Smírčí kříže připoutané k místům dávné tragédie jako by šeptaly: „Tady vytekla moje krev, nezapomeňte na mě!“ Proto je také sochař Vladimír Preclík nazval „kamenné uzly na lidské paměti“. Leckdy nahrazovaly právní zápis, jejich nejdůležitější funkcí však bylo pokání.

Jak upozornil profesor právní historie Valentin Urfus v předmluvě publikace Smírčí kříže Čech a Moravy, postavení takového kříže představovalo veřejný kajícný čin. Zmařením cizího lidského života vrah pohrdl darem stvoření i Kristovou obětí na kříži a musel se kát, aby získal církevní rozhřešení.

Právo a morálka totiž ve středověku splývaly: jestliže pachatel projevil lítost, mohl se vyhnout trestní odpovědnosti. Pokora se vyplatila, neboť tresty za vraždu byly tvrdé - od „milosrdné“ šibenice a popravčího špalku přes upálení, uvláčení koněm a lámání kolem až po zahrabání zaživa. Pokání přitom často mívalo jen symbolický průběh.

Příklad nabízí smírčí smlouva ze Strážku na Bystřicku, datovaná do roku 1549, kterou publikoval Hynek Jurman v knize Smírčí kameny na Vysočině. Podle ní museli bratři Jan a Antonín Kubasovi, kteří zabili Jana Pšacha, zaplatit za mrtvého jeho dluhy a po tři léta finančně podporovat vdovu. K tomu „mají ten pondělí po svatém Duše pokoru činiti v Strážku okolo kostela, na kolenú mají třikrát okolo kostela lízti jeden za druhým“. Pokořující lezení po kolenou zachránilo vrahům život, o vdovu bylo postaráno a zkrátka nepřišla ani obec: provinilci museli odpracovat zdarma šest týdnů práce pro vrchnost, věnovat vosk na kostelní svíce a sukno pro chudé.

Podobný postih zaznamenává „smlúva o mord v Křínově zběhlý“ z roku 1548, dodnes doložená smírčím křížem v lesích na Tachovsku. Její obsah publikoval v bakalářské práci Michal Kozar: vrah Philip ze Stanu musel za svou oběť Andrease Mestla nechat sloužit tři mše. A po kázání, po pás nahý „má jíti, meč a svíci tři libry vosku nésti a na hrobě nebožtíka klekna, přátel odprositi“. Do roka a do dne pak musí „na místě tom, kde nebožtík zabitý jest, kříž kamenný postaviti“ a zaplatit odškodné vdově po zabitém i plzeňské radnici.

Smírčích kamenů jsou na území České republiky skoro čtyři tisíce, nejvíc na Českomoravské vysočině a v západních Čechách. Nemusí mít vždy tvar kříže. Někdy jsou to obdélníkové nebo kruhové stély, do nichž je vytesaný nebo vyrytý kříž, nápis či jiný prvek - nejčastěji vražedný nástroj: nůž, meč, puška, sekera.

„Ojedinělé jsou třeba kruhové stély na Lounsku a Plzeňsku, jejichž tvar připomíná lidskou postavu s rozpřaženýma rukama,“ konstatuje archivářka Jana Barbora Slaběňáková z Archivu Masarykovy univerzity v Brně. Už více než čtvrt století jezdí po republice, fotografuje smírčí kříže a snímky publikuje na svých webových stránkách smircikrize.

„Ať už mají jakýkoli tvar, vždy jde o krásné artefakty. A leckdy vás přivedou na opuštěná místa skrytá hluboko v lesích, na kterých bývá klid a mír,“ říká archivářka.

Nejraději má kříž z Lipné na Chebsku, na němž je rytina srdce se dvěma noži a částečně čitelným německým nápisem „1675 HAT EIN VATTER SEIN KINDT MIT EINEM MESSER ERSTOCHEN“, tedy „1675 bodl otec své dítě nožem“. Podle jedné pověsti zabíjel v náboženském pomatení smyslů, podle jiné v alkoholovém opojení. Jak zaznamenala chebská kronika, dne 7. března 1676 byl otec za vraždu popraven stětím hlavy.

Smírčí kříže a kameny bohužel přitahují i nechtěnou pozornost. Na svém webu proto Jana Slaběňáková neuvádí přesné GPS souřadnice. „Ročně evidujeme jednu dvě ztráty a mnohdy se nám už nepodaří kámen dohledat. Nebo ho třeba najdeme na něčí zahrádce... Člověk, který takový kámen odveze, zjevně nechápe jeho význam, takže pak ani nepřekvapí, že snahy o jeho vrácení nikam nevedou,“ podotýká.

Každý smírčí kámen má vlastní příběh, často však zůstává skrytý. „U většiny kamenů se tradované legendy rozcházejí. Pokud se nedochovala smírčí smlouva, nejde už dnes pravdu dohledat. Tak vznikaly pověsti,“ konstatuje archivářka.

Třeba ta o zlechovském kříži, pod nímž byl prý uložen ruský princ, který se na útěku z bitvy schoval u místního kováře. Lakotný kovář v domnění, že má princ u sebe peníze, utloukl dezertéra kladivem. Nenašel však nic, a tak mrtvolu pohodil do pole. Tam ho našli místní lidé, zabitého pochovali a postavili nad ním kříž. Ten každým rokem zapadá hlouběji do země. Až v ní zmizí, vypukne válka, která začne na východě a skončí na západě - což se snad nestane, neboť kříž skončil ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti, protože překážel orbě.

Další moravský kříž s tajemnou minulostí dosud leží na pastvině mezi Polešovicemi a Boršicemi. Podle legendy jde o památku na husitu zabitého při spanilé výpravě místními muži. Když Žižkovo vojsko vítězilo, kamenný kříž se prý hýbal - pochovaný bojovník slyšel nápěv husitského chorálu a chtěl se přidat k pronásledování prchajícího nepřítele. Nemohl však z hrobu, neboť kámen byl příliš těžký...

Pověst se váže i k jednomu z nejkrásnějších českých smírčích křížů. Najdete ho u silnice pod stolovou horou Ostaš. Dostal přízvisko „švédský“ podle vyzvědače z třicetileté války, který pod ním údajně leží. Ve skutečnosti je však kříž o víc než sto let starší. Nese špatně čitelný nápis: „Zde tělo odňato zemij anno MCCCCCI 10 leda Elias Jan syn - za zaplatu je data odpocie v pokoji.“

Můžeme jen spekulovat, zda byl v tom místě zmíněného roku 1501 zabit Jan, syn Eliáše, nebo jestli Eliáš zabil syna Jana... Zadní strana kříže, na které je neuměle vytesaná silueta člověka prchajícího před napřaženou sekyrou, však dává jasně najevo, že zde došlo k tragédii. Stejně jako na dalších místech, kam se vydáme.

Naší první zastávkou bude krásný smírčí kámen, který leží na křižovatce několika lesních cest nedaleko hájovny u moravské obce Vojtěchov. Říká se mu pytlácký. Dosud dobře čitelný text hlásá: „Lieta Panie 1569 tu neděli po sv. Václavě zabit jest tuto Petr syn Chrásta z Albrechtic rodný od Jana myslivce pernštejnského. Bůh milostiv rač býti duši jeho.“ Příběh, který se k němu vztahuje, vypráví Hynek Jurman v knize Smírčí kameny na Vysočině.

Pernštejnský myslivec Jan dokázal přimhouřit oko nad chudáky, které k lesnímu pychu dohnal hlad. Petra Chrástova však nemohl vystát, protože byl synem bohatého statkáře a pytlačil jen pro zábavu.

Jednou se oba sešli v krčmě v nedalekých Rozsochách, myslivec a pytlák posilněný alkoholem uprostřed party kamarádů. „Dostal jsem chuť na srnčí a trochu olova mi zbude i na panského poskoka!“ provokoval. „Vyzkoušíme, kdo s koho: pouze já a ty, každý má jen jednu ránu!“ Janovi se sázka nelíbila, odmítnout však nemohl, byl by za zbabělce. A tak vyrazili do noci.

Střízlivý Jan byl na místě dřív. Potichu vyšplhal na smrk a čekal, jako na lišku, na škodnou... Petr mu vběhl přímo do rány. Práskl výstřel, pytlák sebou škubl - a bylo dobojováno.

Místo zadostiučinění se však dostavily výčitky svědomí. Nejdřív Jan donesl vdově peníze, vosk a med. Potom krásný šátek. Chodil za ní stále častěji. Naštípal dříví na zimu, pomáhal s dětmi. V nedvědických lomech nechal vytesat smírčí kámen s křížem a vražednou zbraní, svou vlastní puškou. Ten večer, co desku v lese usadili, dojatá vdova vraha svého manžela poprvé objala... Nakonec se k ní nastěhoval a bolavé místo po Petrovi zacelil láskou k jeho rodině.

Smírčí kameny očarovaly také sochaře Vladimíra Preclíka. Putoval za nimi a sbíral vyprávění místních lidí. Třeba z vesnice Moravičany. Tamní smírčí kříž původně ležel za vsí v polích v místě, kde prý věrozvěstové kázali Slovanům. Dnes ho však najdete na návsi vedle kapličky, bezpečně schovaný za drátěným plotem, aby k němu nikdo nemohl. Nemá nejlepší pověst. Může za to tajemný příběh, který sochař Preclík vypravuje v knize Kameny pokání.

Jan Janíček své černé sváteční šaty nesnášel - byly nepohodlné a zaváněly zatuchlinou. Však je také od svatby neměl na sobě. „Ten tvůj nezajde v černém do kostela, jak je rok dlouhý, nemá za nehet pokory,“ popichovaly sousedky jeho ženu. Až nevydržela: „Příští neděli si ty černý hadry vezmeš do kostela, a basta!“

„Vezmu si je až do hrobu, však se dočkáš,“ brblal. Dosáhla však svého - a Jan ležel do týdne na prkně.

Stará Janíčková se tím trápila desítky let... Jen pár dnů chybělo do jejích stých narozenin, když ji našli v polích za vsí. Byla ustrojena do černých šatů a křečovitě objímala kamenný kříž. Šeptalo se, že jí museli zlámat obě ruce, aby ji odtrhli.

Není divu, že jejich syn Jan černou barvu nenáviděl. Až jednou v noci - všude tma jako v pytli - stojí v nohách hospodářovy postele nebožka matka a strnule napřaženýma rukama podává synovi jeho černé sváteční šaty. Probudil se z noční můry celý zpocený. Ložnicí se linul pach zatuchliny ze staré skříně, která se sama otevřela. Když se sen opakoval potřetí, rozhodl se Jan ustoupit: prostě si ty černé šaty na chvíli obleče, ať má pokoj. Stejně mu už nebudou sedět.

Jenže kalhoty i vesta padly jako ulité. Kabát také. A tak v nich vyrazil na procházku do polí. Už z dálky viděl tmavou postavu objímající kamenný kříž. „Proboha, matko, co tady děláte?“ Chtěl běžet k ní, vtom se však chytil za srdce a padl jako podťatý. Starou sousedku, která se u kříže jen na chvilku posadila k odpočinku, vyděsil k smrti. Vzpamatovala se rychle, Janíčka však už nevzkřísili. Trefil ho šlak.

Naše putování končíme v Polici u Mohelnice. Smírčí kámen tam najdete zazděný ve hřbitovní zdi. Připomíná šenkýřovu dceru Madlenku, pěkné děvče, které mělo pro strach uděláno. Hlavně večer v krčmě, když pivo teklo proudem a místní mládenci ji rozjařeně pokoušeli: „Že nepůjdeš o půlnoci na hřbitov!“

Právě totiž pohřbili pantátu Potočka. Za živa býval postrachem okolí, teď nejspíš řádí na hřbitově jako neklidný duch. „Tátovi zůstal dlužný za celý sud piva. Ale já se ho nebojím! Klidně vám donesu věnec z jeho hrobu.“

Chtěli jít s ní, ale nedala si říct. Vyrazila sama. A opravdu se nebála. Alespoň zpočátku. U Potůčkova hrobu už trochu ano. Popadla věnec a rychle kráčela ke hřbitovní brance.

„Nech ten věnec! Polož ho zpátky na hrob!“ zahřměl najednou rozzlobený hlas. Potoček! Starý Potoček, a jde si pro ni! Rozeběhla se ze všech sil. Pak ale zakopla a upadla hlavou na hranu hrobu. Když k ní hrobník doběhl, už nedýchala.

Ani ho nenapadlo, že nechtěně způsobil smrt mladého děvčete: to on varoval vetřelce, aby nekradl na hřbitově, ve tmě totiž děvče nepoznal. Zato chlapce z hospody trápilo svědomí. Nakonec došli za panem farářem. Vyslechl je - a poradil. Společně vysekali z pískovce kámen podobný kříži na památku nešťastné události. A protože se právě opravovala hřbitovní zeď, skončil vestavěný v ní.

Alespoň tak to vypráví Vladimír Preclík. Ve skutečnosti to však s kamenem pravděpodobně bylo úplně jinak. Dodnes je na něm totiž patrná rytina nože nebo dýky bez záštity. Spíš než Madlenku, která nebyla tak statečná, jak si myslela, tak připomíná místo dávné vraždy.