Praha pod vodou. Záplavy takřka biblické i ničivý únor 1784

V historické literatuře je nejčastěji popisován zhoubný dopad katastrofy ze září 1890, kdy dešťová voda Vltavy utopila desítky lidí, zničila obrovský majetek a znovu přispěla ke zřícení nejstaršího zachovalého pražského mostu.

Do dějin vstoupily ale i další povodně, jako ta z roku 1845, spojená se zřícením nádherného stromu, nazývaného Pražany mostní lípa. Předznamenaly ji průvodní znaky, charakteristické pro každé městské jaro.

V zimě roku 1844 dlouho mrzlo. Vltavu svíral ledový pancíř až metr tlustý a mnozí starší měšťané už tehdy varovali, že na jaře při náhlém oteplení roztají sněhy pohraničních hor a změní se v dravý proud. Ten poté roztříští ledy na řekách, kry navrší ve vysokou bariéru a změní se v potopu. A to se také stalo. Pozvolna, nenápadně a na všech povodích.

Ještě o Velikonocích na konci března roku 1845 se Pražané „zimně“ radovali. V Podskalí se kolem sedmé večer v sobotu 22. března bruslilo při dělostřelecké hudbě na Vltavě, ledový parket osvětlovaly pochodně a střílelo se z moždířů. Den nato se pokračovalo v radovánkách na merendě u Střeleckého ostrova. Rozjařená společnost kolem pozdějšího primátora Františka Dittricha se přitom nalévala i polévala šampaňským. Staří zkušení Podskaláci ale už byli jako na trní.

Hrozila se i babička spisovatelky Karoliny Světlé Kateřina Vogelová, která slovy její vnučky: „Prorokovala ihned, že z takové vyzývavosti cosi hrozného pojde, lidé se dle jejího náhledu měli postiti a modliti. Stála na svém, že nás čeká povodeň, jakéž ještě nebylo, a nakoupila veliké množství všemožných zásob, abychom pak, až voda přijde, nemusili býti o hladu. Napomínala sousedy, aby tak učinili po příkladu jejím, avšak učinila za svou ostražitost tenkráte trochu jen smíchu.“

Nadcházející události jí ovšem daly za pravdu.

V pondělí 24. března se v metropoli prudce oteplilo a začalo pršet. Vltavu postihla stoletá voda. Ta prudce stoupla o dva dny později. Magistrát okamžitě zalarmoval ženisty a vojáci rozestavili proti proudu vojenské hlídky. A 27. března ohlásil dunivý výstřel z moždíře v Podolí, že se hnuly ledy. Stejný signál se ozval z vyšehradských hradeb, z Letné, z oblasti Na Františku, po celém povodí přes Karlín, Holešovice, Libeň až k Troji.

Vlastenecký spisovatel a historik Václav Krolmus si zapsal o dění v Praze 29. března: „Hrůzyplná noc minula a jitro 29. března se šeřilo. Velký díl Malé Strany, Nového Města, téměř celé Židovské Město, polovina Starého Města byla zatopena. A ještě neustále dělo na Vyšehradě hřmělo a Vltava strašně rozvodně pořáde vzrůstala.“

Voda přetekla přes náhon Staroměstských mlýnů, Staroměstské náměstí zaplavila do výše třiceti centimetrů. Ženisté přejížděli ulicemi na pontonech, aby zachránili, co se dá. Pražané prchali z bytů, přes chodníky se valilo ztracené prádlo, nádobí, kusy nábytku.

Mezi loďkami se pokoušeli odplavat opuštění psi a kočky. Vojáci pomáhali, jak mohli. Dva z nich, Zingross a Hinouš, spolu se sedlářským tovaryšem Dvořákem a tesařem Kmochem vysvobodili devatenáct obyvatel z domu na Střeleckém ostrově a tak zabránili jejich jisté smrti. Voda tam totiž sahala až do čtyř metrů.

Tehdy se projevila lidská soudržnost stejně jako hamižnost.

Karolina Světlá vzpomínala na své zážitky z domu v Poštovské ulici (dnešní ulice Karoliny Světlé – pozn. red.):

„Po celé tři noci, co stála voda v naší ulici, nikdo u nás oka nezamhouřil, i kdyby byl chtěl, nebyl by mohl pro stálý nepokoj. Zaklepalo se na naše okno jako na dvéře a lidé nám zcela neznámí vystoupili z loděk do pokoje, ptali se, jak se nám vede, vypravovali, co se v městě děje a co na venkově, prorokovali, že domy jsouce dlouho pod vodou podemlívané se sesují, a odpluli, aniž jsme se jejich zbytečné návštěvě podivili.

Jiní zase se tázali, máme-li co jísti, a řekli-li jsme jim, předpokládajíce v otázce té soustrast, že jsme dosti dobře zásobeni, vyžádali si nějaký zákusek, odpluli jako jejich předchůdcové, aniž bychom se byli tázali, co vlastně u nás chtěli. Vše se zdálo přirozené a v pořádku v oněch dobrodružných dnech.“

Velká vlna kulminovala zmíněného 29. března, poté začala pomalu opadávat. A škody? Údajně bylo zatopeno 946 domů, když se z nich třetina octla zčásti pod hladinou, byty opustilo 1657 rodin o 7553 členech. Zkazilo se množství zásob, poničila se dlažba i komunikace.

Krolmus hořekoval: „Na vltavské ostrovy voda na loket písku (víc než půl metru – pozn. red.) nanesla, sady s květnicemi zničila, stromy z kořene vyvrátila a pryč odnesla. Staroměstské mlýny jsou zle porouchány, zbraně polámány, celé stěny prolomeny. Hráze u mleynů těch zcela vymletá. Ohrad v Podskalí několik zcela vymetla a lidi ožebračila. Smíchovskou botanickou zahradu v hrůznou poušť obrátila.“

A příval vln také skácel obrovský nádherný strom, který Pražané nazývali mostní lípa.

Staroměstské mlýny oddělovala od koryta řeky zděná hráz, směřující od nábřeží šikmo až k druhému pilíři. Tenhle nevelký trojúhelník mezi břehem a mostem vyplňovala navezená zemina a zeleň. Uprostřed stála obrovská lípa, která pamatovala už obsazení Malé Strany Švédy v roce 1648. Pražané ji milovali a malíři zvěčňovali. Třetí den povodně v půl osmé ráno se lípa skácela do kalného proudu. Proplula pod Karlovým mostem, přičemž ztratila většinu slabších větví.

Její kmen našli až u tehdejšího nejsevernějšího staropražského ostrova na Vltavě, dnes již neexistujícího – Köpplova v Karlíně. Měřil v objemu téměř tři a půl metru a dlouhý byl čtyři metry. Brzy po pádu lípy se začaly v Praze prodávat malé lakované krabičky bez ozdob, pouze s malým lístkem popisujícím osud stromu. Jejich dřevo údajně pocházelo právě z památné lípy. Na to, kolik měřila, se ale kazetek bylo podezřele příliš mnoho.

To ale nevadilo – představovaly přece vzpomínku na předpovodňové město. Obyvatelé metropole se z neštěstí pomalu vzpamatovávali. Nebyla to zkušenost první ani poslední.

K té první, respektive první historicky zaznamenané vodní katastrofě došlo už ve 12. století. Kronikář Kosmas si v roce 1118 poznamenal, že v září přívalové deště strhly mnoho domů, a vnímal ji jako největší povodeň po té světové, kterou líčí bible. Během následujících let i století přibývaly v análech a kronikách další záznamy. Ten z roku 1273 líčil zničení úrody a odplavení pražských mlýnů, jiný s datem 1342 popisoval fatální poškození Juditina mostu, kvůli němuž musel být stržen.

Nový most se začal stavět o patnáct let později pod záštitou Karla IV. a získal jeho jméno. Dokončili jej v roce 1402.

Nesporně dosud nejstrašlivější dopad na české země, ale i na velkou část Evropy měl klimatický extrém z února 1784. Zasáhl široký pás povodí od Dunaje a Odry přes Labe a Rýn až po Seinu, Loiru a Mázu. V Praze začala voda stoupat večer 27. února. Zatím smetla do řečiště uskladněné polenové dřevo a klády z vorů v Podskalí. Ale to byl pouze začátek.

Už za svítání 28. února odnášel dravý proud zdechliny utopeného dobytka, celé chalupy i mlýnská kola. Po Vltavě dokonce plula bytelná postel s vyděšenou ženou s malým dítětem v náručí a celý plně obsazený kočár. Takové nebožáky mohli zachránit pouze Pražané stojící na Karlově mostě, když jim včas spustili žebřík.

Tak utekli před stoupající hladinou například obyvatelé zatopené Kampy. Hůř dopadli lidé ze Střeleckého ostrova, kteří museli celý den a noc strávit na stromech v hrůze a nejistotě.

Ráno téhož dne o šesté ranní se zřítil ledem a dřevem podemletý šestý pilíř na jižní straně Karlova mostu. A to zrovna ten, na němž stála vojenská strážnice s hlídkou. Přitom zahynul velitel kaprál Jan Šmid a tři jeho podřízení: Josef Daněk, Danko Manulek a Jan Winter. Voják Antonín Maruška ze Slezska se zachytil na pilíři a zůstal naživu. Zároveň se do řeky zhroutila i socha anděla ze sousoší sv. Václava. Hladina rozvodněného živlu údajně dosahovala do výšky 575 cm nad průměr. Dvacátého devátého února už Vltava ustupovala z pražských ulic.

Podle historičky Pavly Státníkové (Zmizelá Praha, Povodně a záplavy, Paseka 2012): „Škody na majetku byly obrovské. Oběti na životech se na celém zasaženém území mohly zcela určitě počítat na stovky a zcela určitě nebudou nikdy zjištěny.“

Podobná děsivá zkušenost postihla obyvatele českých zemí, jak bylo uvedeno, v září 1890. A nejnověji zasáhla naše území katastrofálně dešťová povodeň v srpnu 2002, následovaná stejným neštěstím, byť v menším rozsahu, na přelomu května a června 2013. To už je ale jiná historie.