Požár měl zakrýt zločin. Za vraždu ženy a jejích dětí skončil v roce 1956 rodinný přítel na šibenici

Plameny nejvíce zasaženou částí domu byla podkrovní místnost, kde ležela Johnova manželka Edeltraud (27) a jejich dvě malé děti Hans (6) a Margot (3). V ten čas se vracel z odpolední směny otec rodiny, který pracoval jako horník v žacléřském hlubinném dole.

Podařilo se mu, s pomocí dalších lidí, vynést z domu těla obou dětí i manželky a sám přitom byl vážně popálen. Přítomní se všemožně snažili obětem poskytnout první pomoc, ale vše už bylo marné.

Situace v polovině padesátých let minulého století byla v této oblasti složitá. Žil zde stále určitý počet obyvatel německé národnosti, kteří se vyhnuli poválečnému odsunu, neboť byli potřeba pro zachování funkce místního průmyslu, zejména těžby uhlí. Fárat do dolu nebyla ani tehdy zrovna atraktivní práce, byť se tam daly vydělat na tehdejší dobu slušné peníze.

Větší část sudetských Němců ale po válce odejít musela a do oblasti přicházeli žít lidé z vnitrozemí. Soužití dvou národností tam nebylo v té době právě idylické, a tak nebylo divu, že jakmile se zvěst o rýchorské události roznesla po okolí, řada lidí v ní spatřovala důsledek národnostní nevraživosti.

Jako první ohledal těla lékař z Trutnova, který shodou náhod trávil dovolenou na nedaleké chalupě. U všech obětí zjistil krvácející zranění ve vlasové části hlavy způsobené nejspíš cizí osobou. Později to potvrdila i soudní pitva.

Kriminalisté z Veřejné bezpečnosti (VB – tehdejší policie) stáli před záhadou tajemné vraždy, protože neznali motiv. Otec rodiny totiž v první fázi vypověděl, že z domu se nic neztratilo…

Zdánlivě idylická horská oblast zažívala již zhruba dva roky předtím neklid kvůli opakovaným krádežím, loupežným přepadením a znásilněním. Pachatele se nedařilo dopadnout a vyvraždění Johnovy rodiny strach místních vystupňovalo do té míry, že muži odmítali docházet na noční směny, aby jejich rodiny nezůstávaly samotné.

Situaci komplikovala i blízkost hranice s Polskem, a tak tehdejší trutnovská VB požádala o pomoc i polskou pohraniční stráž. Probíhaly intenzivní výslechy obyvatel Rýchor, analyzovaly se celostátní evidence recidivistů a prověřovala se jejich alibi na den vraždy. Čistírny oděvů měly povinnost ohlásit, pokud by se zjistilo krví potřísněné oblečení, výslechy probíhaly i mezi řidiči autobusů a zaměstnanci železnice.

Policie shromáždila jména lidí, kteří se s rodinou Johnových stýkali. Pozornost vyšetřovatelů záhy vzbudilo jméno osmatřicetiletého horníka Juliuse Kauera, před válkou ve Švýcarsku vyučeného kuchaře, jehož Lothar John považoval za dobrého přítele. Kauer, původem ze Šumperska, občas u Johnových nakupoval vejce, mléko či máslo a také jim vypomáhal na jejich malém hospodářství.

Lidé, kteří Kauera znali, ho nedokázali jednoznačně charakterizovat. Údajně byl za války důstojníkem wehrmachtu v hodnosti podplukovníka. Kauer nebyl veden v policejní databázi, což bylo poměrně zvláštní, neboť, jak se později ukázalo, měl za sebou čtyři pravomocné tresty – mimo jiné za brutální zmrzačení koně.

Nicméně pozornost detektivů se na něj postupně zaměřila. Když za ním hlídka VB přišla a požádala ho, aby s ní šel na služebnu, ochotně a v klidu ji následoval. Již tehdy si příslušníci všimli drobných poranění, která měl v obličeji. Kauer je vysvětlil tím, že se v práci poškrábal o drát. Soudní lékař zranění prohlédl a nevyloučil, že mohlo být způsobeno drátem, ale přiklonil se spíše k tomu, že šlo o stopy od nehtů.

Kauer při výslechu tvrdil, že v osudný den byl doma s rodinou, což mu zprvu jeho manželka Blažena potvrdila. Avšak podezření proti němu zesílilo poté, kdy změnil výpověď ohledně vzniku zmíněných škrábanců; začal tvrdit, že k nim přišel při divoké půtce s manželkou, což ale žena popřela.

Vyšetřovatelé se pak rozhodli Kauerův byt prohledat a našli řadu předmětů pocházejících z nedávných krádeží v okolí, ale hlavně části oděvu potřísněné krví. A také teplákovou soupravu, kterou později Lothar John jednoznačně označil za svůj majetek. Třetí den po činu si tak Kauer vyslechl sdělení obvinění ze spáchání žhářství a trojnásobné vraždy a skončil v cele královéhradecké vazební věznice. Případ pak převzala hradecká kriminálka.

Podezřelý tvrdošíjně zapíral. Postupně sice přiznával krádeže, ovšem jen tehdy, když mu policie předložila nezvratné důkazy. Spáchání vraždy stále odmítal, jak prozrazuje poměrně bohatý archiv vyšetřovacích spisů.

Nejpodrobněji je Kauerův skutek popsán na sedmnácti stranách návrhu žaloby z 5. listopadu 1955, zpracovaném hradeckou krajskou správou VB. Vyplývá z něj, že se na svůj čin připravil. Podrobné doznání učinil 22. října při slyšení před krajským prokurátorem.

Jeho prvotním úmyslem byla prý krádež peněz, neboť znal výdělky havíře Johna a zároveň předpokládal, že další příjmy má rodina z prodeje drobných zemědělských produktů. Když je u Johnů občas nakupoval, všiml si, že pokud Edeltraud Johnová potřebovala drobné na vrácení, odcházela pro ně do podkroví. Usoudil tedy, že právě tam manželé ukládají hotovost. Od Johna věděl, v kolik hodin žena s dětmi odchází spát, a podle toho si naplánoval krádež.

Detektivové ho sice podezírali, že z domova odcházel již s úmyslem vraždit, neboť k chalupě Johnových dorazil v době, kdy nikdo nebyl doma, takže peníze mohl v klidu odnést. „Kauer to ale vysvětlil tak, že krádež v nepřítomnosti Johnové provésti nemohl, ježto se tato mohla každou chvíli vrátiti a při krádeži ho přistihnouti. Za nejvhodnější dobu považoval dobu po usnutí Johnové, kdy předpokládal, že její spánek bude nejtvrdší,“ stojí ve spisu.

Kauer v přiznání popsal, jak poslal svou ženu s dětmi spát a pak se vydal na Rýchory. Poblíž stavení vyčkal v úkrytu, až se Johnová s dětmi vrátí z návštěvy rodičů. Oknem sledoval, co se uvnitř děje, a když se vnitřek ponořil do tmy, získal dojem, že se rodina uložila ke spánku v přízemí.

Jenže když se vloupal dovnitř a vystoupal do podkroví, zjistil, že se zmýlil. Žena s oběma potomky byla tam a ještě nespala. Uslyšela šramot, rozsvítila baterku, poznala Kauera, oslovila ho a ten na ni zaútočil nalezenou sekerou. Hlukem se probudily obě děti, útočníka rovněž poznaly a vrah jako smyslů zbavený utloukl i je. Pak se vrátil domů a uložil se ke spánku.

Kauer správně tušil, že pokud bude soudem uznán vinným, nic jiného než absolutní trest nemůže čekat, a tak jeho fantazie začala pracovat naplno. Už se nedozvíme, jestli mu to poradil advokát, nebo to byl nápad, jak Kauer uvedl, spoluvězně z vazební cely Šklíby. Začal spřádat konspirační historku o teroristické skupině, která údajně připravuje protistátní akce.

Politická situace v polovině padesátých let mu k tomu nahrávala. Podle Kauerovy nové verze byl u činu sice přítomen, ale předák údajných teroristů ho na Rýchory vylákal nejprve pod záminkou, že potřebuje pomoc s odvedením koupeného dobytčete. Potom mu pod hrozbou zastřelení nařídil, aby ho dovedl k Johnovým, kde to znal, a pomohl mu tam skrýt dva kulomety. Vyvraždění rodiny prý nakonec provedl on, čemuž nemohl zabránit. Podle Kauera byla skupina pětičlenná, vedená malorolníkem Kostlánem ze Žacléře.

Prokuratura i policie tato tvrzení zevrubně zkoumaly a v polovině prosince při provedené rekonstrukci policisté nalezli důkazy usvědčující Kauera ze lži. Obviněný se pak dobrovolně vrátil k původní verzi svého přiznání. Zbytečnost smrti tří nevinných lidí je podtržena tím, že peníze, které Kauer hledal v podkroví, měla rodina uložené v přízemní kuchyni, odkud se je Johnovi podařilo při požáru vynést.

Devět dalších trestných činů spáchal Kauer podle vlastního přiznání od května 1954 do září následujícího roku. Prokurátor je označil za bagatelní (krádeže, vloupání) a do obžaloby je vůbec nezahrnul. V polovině února roku 1956 vyhlásil tříčlenný senát Krajského soudu v Hradci Králové pod předsednictvím JUDr. Jana Zavorala trest nejvyšší. Podle dobových dokumentů se soudu zúčastnila více než stovka lidí.

V následně podaném odvolání k Nejvyššímu soudu ČSR argumentoval Kauer mimo jiné tím, že byl vychován zrůdnou nacistickou ideologií a na frontě čelil všem myslitelným hrůzám války, v důsledku čehož měl bez vlastní viny těžce poškozený charakter. Žádal o „dobrodiní doživotního vězení“. Nejvyšší soud jeho žádost zamítl.

Poslední nadějí pro pachatele byla prezidentská milost. Kancelář prezidenta jeho žádost obdržela 19. dubna. Sám odsouzený žádost doplnil čtyřstránkovým ručně psaným dopisem, v němž znovu použil báchorku o antikomunistických vraždících teroristech, kteří ho pod hrozbou zastřelení donutili, aby je zavedl do Johnova stavení.

„Doufám, že mi bude vyhověno, abych zase mohl jako pořádný občan pracovat na dolech,“ uzavřel svůj dopis žhář a trojnásobný vrah.

Tehdejší prezident Antonín Zápotocký jeho naděje nenaplnil a pankrácký popravčí splnil svůj úkol 22. května 1956. Za přítomnosti soudce, prokurátora, lékaře a náčelníka věznice byl Julius Kauer oběšen.