Pouštní liška Rommel a první velký úspěch Afrikakorpsu

Rychlý útok Brity zaskočil, nakonec ustoupili až do Egypta. Rommelovi se však nepodařilo dobýt Tobrúk, který bránili Australané. Ty pak vystřídali Čechoslováci pod velením plukovníka Karla Klapálka.

Když nacistická třetí říše ovládla na jaře 1940 během pár týdnů většinu západní Evropy, chtěl italský vůdce Benito Mussolini, aby i Itálie rozšířila své území. Využil toho, že v létě 1940 probíhala tvrdá letecká bitva o Británii, a tak 3. srpna 1940 vpadly italské jednotky do Britského Somálska, kde rychle porazily 1500 britských vojáků.

Navnaděna snadným úspěchem vtrhla pak 13. září italská 10. armáda pod velením generála Rodolfa Grazianiho z Libye do Egypta. Brity zatlačila až k Sidi Barrání, kde se útok zastavil. Italové se tam začali opevňovat a připravovat další ofenzívu, jenomže 9. prosince zahájili Britové operaci Compass, která dopadla pro Italy fatálně.

Britové využili toho, že italské pevnůstky byly daleko od sebe. Síly západní pouště (WDF) pod velením polního maršála Archibalda Wawella s 36 000 vojáky a 300 tanky, v nichž kromě Britů bojovali i Australané, Novozélanďané, Jihoafričané a Indové, zaútočily a prorazily italskou obranu mezi dvěma opěrnými body.

Během pěti dnů tyto síly osvobodily Sidi Barrání a Sollum u hranice s Libyí, podnikly obchvat a zaskočené Italy obklíčily. Italové přišli o více než 38 000 vojáků, většina padla do zajetí. Ztratili také 73 tanků a 237 děl. Britové za to zaplatili 634 padlými a raněnými.

Britské síly se však nezastavily a pokračovaly v postupu, 5. ledna 1941 dobyly Bardíju a 22. ledna ovládly Tobrúk, ani tam však neskončily a získaly ještě El-Ghazalu, Dernu a Benghází.

Přeťali při tom Italům ústupovou cestu z Benghází a celé Kyrenajky do Tripolisu.

Od 9. prosince do 8. února Britové postoupili skoro o 400 kilometrů na západ a zajali 133 tisíc italských vojáků. Dalších 5500 jich padlo a 10 000 bylo zraněno.

Britové se také zmocnili 420 tanků a 845 děl. Italové utrpěli jednu z největších porážek. Měli v poli 150 000 mužů proti 36 000 tisícům, ale nepodařilo se jim zastavit dobře pancéřované britské pěchotní tanky Matilda.

I když německý nacistický vůdce Adolf Hitler už od konce roku 1940 nechával posuzovat různé varianty útoku na Sovětský svaz, jenž měl začít v půlce května 1941, rozhodl se Mussolinimu pomoci.

„Ze strategických, politických a psychologických důvodů musí Německo asistovat Italům, v Africe,“ řekl v lednu 1941. Hitler nechtěl, aby Británie, s níž válčil, upevňovala v severní Africe své pozice.

Deutsches Afrikakorps (DAK), jak se uskupení, které mělo ve znaku svastiku před palmou, oficiálně jmenovalo, byl ustaven 11. ledna 1941. Do jeho čela byl postaven generál Erwin Rommel, který velel pancéřové divizi při útoku na Nizozemsko a Francii.

Po vyslání Afrikakorpsu do Libye se severní Afrika stala hlavním místem bojů mezi Velkou Británií a třetí říší, kde se poprvé střetávaly i pozemní jednotky, i když nacistické Německo dále vysílalo své bombardéry nad Anglii a Britové podnikali nálety na Německo i na okupovaná západoevropská území.

Do Syrty dorazily první německé jednotky 15. února a už 24. února napadly britskou hlídku u El-Aghíly.

Rommel nečekal, až se všechny německé jednotky zformují, protože mu bylo jasné, že Britové jsou po dlouhém postupu vyčerpaní a jejich zásobovací linie jsou příliš dlouhé, aby rychle dorazily posily.

Dne 24. března Němci dobyli El-Aghílu, 31. března pak u Mersa Brega napadl Afrikakorps vyčerpanou britskou 3. obrněnou brigádu. Pokus o protiútok nevyšel, a tak se Britové začali stahovat k Benghází. Rommelovi vojáci vstoupili do Mersa Brega 1. dubna.

Pak pokračovali v postupu, nikoli však po pobřeží, ale přes hory, takže hrozilo, že odříznou britské jednotky na kyrenajckém výběžku na východní straně zálivu Velká Syrta. Britové proto zahájili ústup z Bengází do Derny. Obchvatný manévr sil Osy však pokračoval.

Italská divize Ariette dorazila 6. dubna k Mechili a stejný den vojáci Osy porazili stahující se britskou třetí divizi u Derny a zajali její zbytky.

O dva dny později bylo dobyto Mechili, kde byli zajati další britští, australští a indičtí vojáci. Zbylé spojenecké jednotky ustupovaly do Tobrúku, jehož obléhání začalo 10. dubna a trvalo 241 dní.

Rommel, který se nezdržoval dobýváním Tobrúku a dál postupoval, oznámil 10. dubna, že jeho cílem je dostat se k Suezskému průplavu. Čelní německé jednotky zatlačily 15. dubna Brity až do egyptského Sollumu na hranicích s Libyí. Tam Rommel čelil několika protiútokům a nacistické jednotky se poprvé za druhé světové války musely bránit.

Britská operace Brevity, jejímž cílem bylo přerušit německé zásobovací linie do Bardíje a připravit si pozice pro další postup s cílem ukončit obléhání Tobrúku, byla zahájena 15. května. I když se Britům podařilo ovládnout Halfajský průsmyk, operace nesplnila svůj účel. Získané území navíc Britové rychle ztratili, když Němci zahájili 26. května operaci Skorpion a o den později průsmyk ovládli.

Do konce května postoupil Rommel od únorového zahájení afrického tažení o skoro 350 km na východ a vymazal skoro všechny britské zisky. Začínaly panovat obavy, že dobude i Alexandrii, a připravovala se evakuace Káhiry, i když se Afrikakorps nedostal nikdy tak daleko jako Grazianiho vojska v září 1940.

V půlce června se Britové při operaci Battleaxe opět pokusili prorazit k Tobrúku a pak ovládnout Mechili a Dernu. Rommel si však po posledním útoku uvědomil, že jeho pozice jsou slabě chráněné, a tak před nimi nastražil protitankové miny a rozmístil protitanková děla. Protože se Němci na útok sil WDF dobře připravili, Britům se opět nepodařilo uspět.

Hned druhý den pak zahájil protiútok Afrikakorps. Ten sice Britové odrazili, ale museli se stáhnout, aby nebyli obklíčeni. Britský premiér Winston Churchill byl roztrpčen a odvolal polního maršála Archibalda Wawella, který byl poslán do jihovýchodní Asie; 5. července ho nahradil z Indie povolaný generál Claude Auchinleck.

Osa se pak soustředila na dobytí obleženého Tobrúku, aby ho využila pro zásobování svých vojsk v severní Africe. Kapacita přístavu v Tripolisu byla malá a navíc ležel příliš daleko od fronty, což ztěžovalo zásobování. Německé konvoje navíc ohrožovala britská letadla z Malty.

Tobrúk, jehož obránci odrazili už útok z 16. dubna, však vzdoroval. Pouštní krysy, jak se přezdívalo jeho nezlomným australským obráncům, pozice tvrdě hájily a Britům se je dařilo zásobovat po moři z Alexandrie, protože měli převahu ve vzduchu i na moři.

Vyčerpanou slavnou australskou 18. pěší brigádu evakuovali na konci září. Mezi jednotkami, které ji nahradily, byl i 11. československý pěší prapor o síle 643 mužů pod velením podplukovníka Karla Klapálka. Byl začleněn do polské brigády a hájil perimetr na severu.

Českoslovenští vojáci se dočkali i konce obklíčení v rámci operace Crusader, zahájené 18. listopadu. Rommel se sice pokusil útočící vojáky obklíčit, ale neměl na to sílu a od Tobrúku ustoupil.

Rommel pak nařídil 7. prosince ústup k El Ghazale a poté i k El-Aghíle. Dobře opevněná Bardíja byla dobyta až 2. ledna 1942 a Sollum a průsmyk Halfaja až 17. ledna, přičemž padlo do zajetí 13 800 vojáků Osy.

Rommel, zvaný liška pouště, se ale nevzdal a na konci ledna 1942 zahájil novou ofenzívu, která Brity zcela zaskočila. Podařilo se mu 21. června dobýt Tobrúk a zastavil se 30. června u El-Alamejnu. Další britská ofenzíva ho ovšem v září 1942 zatlačila zpět do El-Aghíly a nakonec do Tuniska. Když se angloamerické jednotky vylodily 8. listopadu 1942 v Alžírsku a Maroku, ocitl se Afrikakorps v kleštích.

Rommel byl 9. března 1943 odvolán z Afriky. Zbytek německo-italských sil kapituloval 13. května a spojencům se tak otevřela cesta k invazi na Sicílii.

Po kapitulaci Itálie Rommel v září 1943 obsadil její sever, vrchním velitelem se tam však nestal, dostal na starost budování atlantického valu a velel jednotkám, které čelily v červnu 1944 vylodění v Normandii. Po invazi byl 17. července těžce zraněn při útoku spojenecké stíhačky na jeho auto.

Kvůli podezření, že byl zapojen do atentátu, mu Hitler dal na výběr, zda bude čelit stíhání za velezradu, nebo spáchá sebevraždu. Kyanid si vzal 17. října 1944.

Snaha Německa pomoci v roce 1941 Italům ve Středomoří, kde se němečtí vojáci museli zapojit nejen do bojů v severní Africe, ale i na Balkáně, sice vedla k posílení pozic Osy v obou oblastech, ale také vedla k odkladu útoku na Sovětský svaz.

Ten měl být zahájen v půlce května, ale začal nakonec až 22. června. V důsledku toho zahájila nacistická vojska útok na Moskvu až na podzim a boje u sovětské metropole probíhaly za tuhých mrazů, na které nebyli nacisté připraveni.