Poslanec Doležal pracuje tak vydatně, že rozbil čtyři pulty. Při obstrukcích nechyběly pranice

Obstrukce mladočeských poslanců v říšské radě v pátek 8. června byla tak agresívní, že kvůli ní uzavřel ministerský předseda Ernest von Koerber už druhý den celou sněmovnu. Jako obvykle měla snaha zmařit jednání národnostní příčiny.

Čeští politici si v roce 1897 vybojovali určité ústupky v otázce zrovnoprávnění češtiny s němčinou – tehdy byla také schválena nová jazyková nařízení. Ale už v říjnu 1899 vláda Manfreda-Claryho Aldringena táž jazyková nařízení zrušila. Pro českou politickou scénu znamenal tento počin těžkou porážku a vystupňoval česko-německé napětí.

V lednu 1900 vznikla nová vláda v čele s padesátiletým zkušeným úředníkem Ernstem von Koerberem. Ten si dobře uvědomoval, jaké nebezpečí národnostní spory pro monarchii znamenají, a začal uvažovat o zákonu, který by bral v úvahu národnostní požadavky Čechů i Němců. Jeho cílem se stal národnostní smír – Pax Koerberiana.

V zájmu toho svolal Koerber do Vídně v únoru a březnu 1900 zástupce všech politických stran z Čech a Moravy ke společným konferencím. Ty k ničemu nedospěly. Naopak – ještě zostřily vztahy, zvláště mezi mladočechy a vládou.

Vše pak vyvrcholilo, když dal Koerber přes odpor mladočeských poslanců předložit 8. května 1900 v parlamentě dva zákony: zákon o užívání jazyka při státních úřadech v Čechách a na Moravě a zákon o vytvoření krajských úřadů v Čechách. Měly se přetvořit v jeden – národnostní, který by vyhlašoval tři jazyková pásma v českých zemích, české, německé a smíšené. Morava měla být smíšená celá.

Mladočeši návrh ihned odmítli, drželi se v opozici a 8. června 1900 provedli to, o čem poslanec Josef Herold po návratu do Prahy prohlásil před svými voliči na Vinohradech: „Čeští poslanci zahráli takovou muziku, že podle ní bude muset tancovat celé Rakousko.“

„A pak zase doktor Herold na Vinohradech řekne, že jsme udělali muziku. To přestává všechno politizování. Víte, jaké je mínění proti nám, víte, jak obezřele třeba pracovati, a přece se tak jedná. S obstrukcí si dělejte, co chcete, já Vám pravím, že je jí právě dost,“ psal rozčilený JUDr. Josef Kaizl, umírněný mladočech, 12. června 1900 předsedovi výkonného výboru strany Václavu Škardovi. Ne všichni mladočeši tedy s obstrukcí souhlasili, mnozí ji považovali prostě za ostudu.

Všechno začalo nevinně – už od jedné odpolední 8. června 1900, aby zabránili rozumnému jednání ve sněmovně, přednášeli mladočeši nesmyslné obstrukční projevy. Ve tři čtvrtě na šest zmožený poslanec z Tyrol Franz Zallinger navrhl předsedovi sněmovny dr. Fuchsovi, aby to zarazil a raději začal probírat živnostenskou novelu. A to neměl dělat – mladočeši coby jeden muž začali dělat rámus a rachot.

„První ránu na pult“ vedl bělovlasý poslanec Josef Sokol, ke kterému se podle Národní politiky přidali poslanci Václav Šílený, Václav Březnovský a Jan Rataj, přičemž „poslanec Grégr bušil objemným svazkem listin, poslanec König zase svazkem sněmovních protokolů“.

Tisk uvedl, že „sněmovna činila hlukem dojem nějaké strojovny, z níž ohlušující hřmot zalétá daleko do okolí. Nebylo divu – rukavičkář Václav Březnovský vytáhl celou zásuvku a „bubnoval do ní jako do bubnu“. Poslanci Ratajovi se mlácení do pultíku zdálo jaksi krotkým, a tak si přinesl z čítárny dřevěné rámy na noviny a začal jimi tlouci do lavic. Zmatek byl nepopsatelný.

Lidé ve sněmovně řvali, vykřikovali, troubili na přinesené trubky za volání: „Nepoddávejte se! Ránu za ránu!“ Když se ukázal na tribuně rozpačitý Koerber, popotahující se nervózně za knír, okamžitě se sálem neslo halasné: „Abzug!“, tedy „Odchod!“.

Nakonec mladočeši seznali, že už rozmlátili pultíků dost, a tak vyběhli ze sálu pro munici. To už se na prvé galerii (určené vybrané elitě) sešli příslušníci vídeňské smetánky, která se po skončení Dvorní opery hodlala poveselit. A to se také stalo.

Národní politika popsala další průběh boje: „Mladočeši vlečou do zasedací síně nové předměty k dělání lomozu. Přineseny mísy na posejpátko a oplatky, krabice, stínítka z lamp a jiné věci z toiletního pokoje.“

A teď teprve vypukl mumraj – předměty létaly vzduchem a rozbíjely se, to všechno se halilo do zvířeného prachu a účelným se ukázalo i metání papíru určeného ke zcela jinému použití. Poslanec Václav Sehnal přivlekl odkudsi obrovský tamtam a začal ho zpracovávat, Jan Heimrich pískal na konduktérskou píšťalku a k tomu mával velkou řehtačkou, doktor Šílený, věren svému jménu, mlátil na plechový tác smetákem, vybavený už z domova od manželky. Množily se další zvukové efekty.

Poslanec František Žemlička sice žádné zbraně neměl, zato neustále křičel bú, bú bú, za což si později vysloužil u svých táborských voličů tvrzení, že bú, bú byla jeho jediná poslanecká činnost. K tomu všemu někteří mladočeští poslanci pěli Sil jsem proso, Slovan jsem a Slovan budu, Šablenka broušená a Moravo, Moravo.

Ostatní poslanci všemu vcelku klidně přihlíželi a „obdivovali vytrvalost mladočechů a zejména energii poslance Ignáta Hořici, jenž mává ohromným polínkem a pouští je s výše na pult“.

Když okolo deváté večerní začali mladočeši umdlévat, svolával poslanec Wenzel Lebloch posily a rozdával jim trubky a píšťalky, které sám zakoupil. „Šichty“ se vystřídaly. Doktor Fuchs se pokusil řádění přerušit, ale uvítaly jej výkřiky: „Heil!“ V půl jedenácté už nervy křesťanského sociála Gregora Kletzenbauera nevydržely, vrhl se na poslance Doležala a pokusil se mu vyrvat z rukou činely. Se zlou se potázal, rozezlený Doležal začal zpracovávat jeho záda jako kůži na bubnu.

Ministerský předseda byl mezitím třikrát u císaře a v jedenáct hodin hroznou muziku ukončil. Druhý den byla sněmovna uzavřena. Obstrukce žádný výsledek nepřinesla – jen znechucení veřejnosti a pokles zájmu o politiku. Mladočeši se nezměnili – střídali nadále ústupky s obstrukcemi. To ochromovalo činnost parlamentu i v dalších letech. A nebyli to pouze mladočeši.

K dalšímu vyhrocení národnostních sporů došlo v letech 1908 a 1909, kdy rostly národnostní vášně v Čechách a v Lublani. Tam protestovali Slovinci proti otevření italské univerzity v Terstu.

V Čechách byli aktivní zejména národní sociálové. Rozzuřovala je hlavně skutečnost, že pro národnostní rvačky v parlamentě dala vláda v říjnu 1908 uzavřít český sněm. To vyvolalo neklid a vláda na něj odpověděla 2. prosince 1908 vyhlášením stanného práva.

A právě v ten den zase propukla obstrukce poslanců. Národní sociálové Čeněk Lisý, Václav Fresl a František Buříval troubili na trumpety, ostatní řvali: „Fuj!“ Národní sociál Václav Choc obíhal předsednickou tribunu a ukazoval na ministerského předsedu Richarda Bienertha s řevem: „To je kat!“

František Josef byl situací znechucený a prohlásil: „Pokud poslanci nejsou schopni ničeho jiného nežli vést neustále národnostní spory, měli by se držet zpátky alespoň kvůli mně.“ Ale výtržnosti sledovaly jedna druhou – zejména na jaře 1909, kdy vláda znovu předložila návrh jazykového zákona, sestavený na základě sčítání lidu. Ani ten se českým poslancům nelíbil. Jejich chování bylo ostudné.

Např. obstrukce ze 2. února 1909 skončila všeobecnou pranicí, která se protáhla na tři dny, načež byla říšská rada uzavřena a poslanci přišli o diety i o imunitu. Od akcí se distancovali sociální demokraté v čele s Bohumírem Šmeralem.

Ovšem byly i jiné způsoby, jak provádět obstrukci, nejen rámus a pěsti. V prosinci 1909 uplatnili poslanci novou taktiku – organizovali nekonečné schůze a podávali nesmyslné návrhy. Patnáctého prosince si do parlamentu nanosili polní lůžka a zásoby. Někteří poslanci prohlašovali, že v říšské radě stráví i Vánoce.

První řečník ukončil svůj proslov ve dvě v noci – mluvil třináct hodin. Pak se projednávala pouze otázka chovu státních koní a to trvalo od sedmi ráno do půl deváté večer.

V parlamentu se zvlášť dlouhou řečí proslavil poslanec Lisý, jehož chování popsaly noviny následovně: „Čas od času sní kus chleba se šunkou nebo upije koňak, aniž by si toho někdo z publika všiml. Tu a tam zabuší na pult, aby dal najevo, že mluví.“

Obecenstvo měl nečetné, stenografy a jednoho sluhu. Zato druhá galerie byla plná a notně znuděná, což dokládaly výkřiky: „Fuj! Zloději! Lichváři! Kapsáři! Smradlavý darebáku! Holomku!“ To byly jen nejmírnější urážky a předseda dal nakonec galerii vyklidit. Totéž učinil po šesté hodině s galerií první, elitní, jejíž obecenstvo museli doslova vynosit parlamentní sluhové. A výstřelky pokračovaly.

Osmnáctého prosince byl v říšské radě „vzduch stále nesnesitelnější, těžký dech výparů, puch, tabákový dým s prachem se táhne chodbami. V budově se již nashromáždilo nechutné množství papírů, špíny a prachu“. Tentýž den došlo k tradičnímu uzavření budovy.

Přesto obstrukce pokračovaly až do roku 1914. V roce 1912 např. poslanec Václav Fresl hovořil v parlamentu šestnáct hodin nepřetržitě, zatímco poslanci střídavě spali a střídavě sledovali, o čem je řeč.

Rok 1914 nechutné hádanice v říšské radě definitivně ukončil. Když se na jaře 1914 opět pokusily české opoziční strany o obstrukci pod heslem Bez ústavnosti v Čechách nebude ústavnosti v Rakousku, dal ministerský předseda Karl Stürghk parlament pro neschopnost rozpustit. Časy obstrukce byly pryč.