Portrétovala Marii Antoinettu a nesnášela republikány

Od dětství Élisabeth bylo zjevné, že má umělecké nadání. Její otec byl vyhledávaný portrétista, jehož klientela pocházela především z vyšších vrstev buržoazie. Lisette, jak ji od útlého věku oslovovali, nastoupila do klášterní školy, kde si osvojila dovednosti v oblasti čtení, psaní anebo hudby.

Domů se vrátila v roce 1766, kdy jí bylo 11 let. Otec ji ještě stačil naučil základy kresby, především techniku pastelu, zemřel však následující rok.

Élisabeth po uzavření nového sňatku své matky navštěvovala hodiny kresby, docházela na konzultace, skicovala a kopírovala díla starých mistrů v Louvru. Už na počátku 70. let získala v Paříži věhlas a do jejího studia proudila bohatá klientela. Trápilo ji ale, že si její výdělky nárokoval nevlastní otec, proto chtěla získat nezávislost a v roce 1776 se provdala za obchodníka s uměním Jeana-Baptista-Pierra Le Brun.

Vyměnila však jednu formu nevolnictví za druhou.

Její umělecký věhlas vedl k tomu, že ji v roce 1778 povolali do Versailles, aby namalovala portrét Marie Antoinetty, který měla dostat císařovna Marie Terezie.

Obraz byl dobře přijat a Élisabeth dostávala další zakázky. Portrétovala královnu v různých šatech a s mnoha rekvizitami, s růží nebo knihou, která ji měla představit jako vzdělanou ženu. Stala se její přítelkyní a získala privilegované postavení.

Ve svých 25 letech porodila dceru, která se stala na mnoho let středobodem jejího života. V té době její muž stále potřeboval peníze na podporu svého podnikání a nákup rodinného sídla, uměleckých děl a nábytku.

Élisabeth ve svém domě a saloně přijímala nejenom známé umělce a spisovatele, ale dokonce i volnomyšlenkářskou pařížskou a versailleskou společnost. Pořádala pověstné souper grec (řecké večeře), v jejichž průběhu se účastníci oblečení do tunik a plášťů shromáždili, aby jedli a pili z etruského nádobí a pohárů. Společenské konvence a pravidla protokolu zde neplatily, dobové vzpomínky uvádějí, že u madame Le Brun bylo možné zažít nekonečně více zábavy než ve Versailles a ke konci bourbonské monarchie patřil její salon k nejprestižnějším v Paříži.

Přízeň královny také zajistila že Élisabeth byla v roce 1783 přijata do Královské akademie malby a sochařství, to korunovalo její kariéru a potvrdilo ji jako členku umělecké elity Francie. O jejím úspěchu svědčí, že měla dokonce čekací listinu na zakázky.

S blížící se revolucí se ale stala terčem pomluv a útoků. Po vypuknutí revoluce v červenci 1789 hledala útočiště v domovech svých přátel a příbuzných. Po vpádu Pařížanů do Versailles uprchla ze země v jedné z prvních vln emigrace se svou dcerou a dvaceti franky.

Její dvanáctileté období exilu začalo v Lyonu, následoval Řím a Neapolské království. Pokračovala v portrétování a své klienty malovala v neoklasicistních pózách a kostýmech, které uchvátily návštěvníky Neapole, mezi nimi i Johanna Wolfganga Goetha. Ke klientům patřila například i lady Hamiltonová.

V roce 1792 se Élisabeth chtěla opět usadit v Paříži, ale zrušení monarchie a vyhlášení republiky ji přimělo přehodnotit plány. Více než dva roky strávila ve Vídni v okruhu šlechty. Stejně jako tomu bylo na italském poloostrově, byla stále špehována francouzskými agenty, kteří ji považovali za kontrarevolucionářku. Mezitím její muž usiloval o vyškrtnutí jejího jména ze seznamu emigrantů, aby jejich majetek nepropadl státu. Nakonec se s ní kvůli majetku, který mu významně pomohla vybudovat, v roce 1794 rozvedl.

Rok poté Élisabeth odcestovala do ruského Petrohradu, kde dostávala vysoce honorované zakázky a mohla si pronajmout prostorný byt s výhledem na Zimní palác. Portrétovala téměř všechny nejvýznamnější členy ruské císařské rodiny včetně Alžběty Alexejevny a její tchyně císařovny Marie Fjodorovny. V Petrohradě se znovu provdala a vstoupila do Akademie výtvarných umění. Po atentátu na cara Pavla I. roku 1801 opustila Petrohrad a krátce se usadila v Berlíně, kde v pastelu portrétovala členy šlechtického rodu Hohenzollernů vládnoucího v Prusku.

Do Paříže se vrátila v roce 1802, krátce nato odjela do Anglie, kde vznikly portréty krále Jiřího IV. nebo básníka lorda Byrona. O tři roky později se po vyhlášení francouzského císařství Napoleonem Bonaparte definitivně znovu usadila v Paříži a vrátila se ke společenskému životu.

V následujících letech ztratila několik členů rodiny, její bývalý manžel zemřel na rakovinu a dcera Julie se nakazila syfilidou. Poté podnikla svou první cestu do Švýcarska a začala tvořit i v plenéru, vytvořila mnoho alpských krajin v pastelových barvách. Její studie krajiny předznamenaly pastely představitelů impresionismu Eugena Boudina a Clauda Moneta.

Politické dění, rozkvět průmyslu a liberalismus posledního francouzského krále Ludvíka Filipa sledovala s nepochopením. Sama přiznala: „Nejsem z tohoto století.“ Do smrti zůstala zapálenou royalistkou.