Popírání a překrucování holokaustu se na sociálních sítích šíří jako lavina, takřka bez kontroly

Díky akademické i mediální kontrole informací vpuštěných do veřejného prostoru se popírače dlouho dařilo zadržovat jako něco společensky nepřijatelného.

Jenže rychlý online svět blogů, podcastů a sociálních sítí tradiční obranu narušil. Velká část obsahu, která je přístupná neustále všem a zabývá se šoa, neprochází redakčními či ověřovacími procesy. Každý se může stát „populárním historikem“, tvářit se jako odborná autorita a nabízet svá vysvětlení toho, co se před více než 80 lety v Evropě stalo.

Sociální sítě se tak stávají útočištěm pseudohistorického revizionismu, s nímž si vzhledem k jeho množství i kreativní variabilitě odborníci nevědí rady. A zdá se, že ani sociální sítě, respektive jejich majitelé či manažeři.

Určitá online „zákoutí“ byla odjakživa virtuálním domovem extremistických názorů včetně rasismu, antisemitismu a popírání šoa. Nyní, zdá se, přitahují nové příznivce a rozšiřují se do mainstreamového diskurzu.

V roce 2022 publikovalo UNESCO rozsáhlou studii o popírání a překrucování holokaustu na sociálních sítích (History under attack. Holocaust denial and distortion on social media). Její autoři zjistili, že zejména na Telegramu, X (dříve Twitter) a TikToku jsou příspěvky popírající šoa poměrně častým jevem: téměř polovina veškerého obsahu na Telegramu, který se zabýval holokaustem, jeho existenci popírala nebo zkreslovala; u X to byla téměř pětina, u TikToku sedmnáct, u Facebooku osm a u Instagramu tři procenta.

Studie zároveň ukázala, na co popírači nově kladou důraz. Méně dokazují, že k šoa vůbec nedošlo, a spíše jej otevřeně oslavují a znevažují jeho oběti. Židy a další tím se slogany jako Šest milionů nestačilo či vizuály 6MWE (6 Million Wasn’t Enough) zastrašují a vyhrožují jim násilím.

Popírači také svalují odpovědnost a vinu za holokaust na Židy a obviňují je, že si genocidu způsobili sami, aktivně se na ní podíleli, svůj osud si „zasloužili“, a pachatele tak vlastně vyprovokovali. Obviňují je, že význam šoa zveličují, aby mohli manipulovat okolím. V měkčí a rozšířenější verzi příspěvků holokaust nepopírají, ale snaží se zkreslit klíčová fakta – svalují například odpovědnost jen na úzkou skupinu sadistických nacistů a bagatelizují spoluúčast mnoha „obyčejných lidí“.

Popírání, či dokonce oslava šoa jde podle autorů studie UNESCO často ruku v ruce s antisemitskými konspiračními fantaziemi, v nichž Židé v pozadí ovládají svět – a jejich vyvraždění tudíž popírači a antisemité vnímají jako obranu před domnělou židovskou „nadvládou“. V centru tohoto spiknutí má být tajná elita, což je motiv, jehož kořeny lze vystopovat až k Protokolům sionských mudrců.

Popírání šoa se neustále mění a aktualizuje v závislosti na tom, co veřejnost zajímá a čím společnost žije. Lidé nemusí být nutně antisemité, a popírání holokaustu je zajímá a přitahuje „jen“ jako další konspirační teorie. S koronavirovou pandemií autoři studie spojují i další popíračský postup, jeho autoři si přivlastňují emocionální sílu a rétorické figury tradičně spojované s šoa a následně je využívají k popisu jiného fenoménu. Údajné židovské globální spiknutí propojují například s pandemií a tvrdí, že holokaust i covid-19, zesměšňovaný jako „holo-kašel“ (holo-cough), jsou umělé konstrukty za účelem zotročení lidí.

Extremisté si podle autorů studie uvědomují, že otevřeně rasistická a násilnická rétorika odrazuje. Aby rozšířili svůj apel a pronikli do hlavního proudu, kladou důraz na další popíračskou disciplínu, zesměšňování. K šíření své ideologie či náboru nových a radikalizaci stávajících členů využívají humor a memy, nezřídka „zabalené“ do kódovaného jazyka a signálů, jež posilují pocit skupinové identity.

Nejednoznačnost, hravost a ironie takových příspěvků mohou vtáhnout do popíračského a antisemitského proudu i čtenáře, kteří to původně nezamýšleli nebo to ani nemuseli zpočátku chápat.

Zde také leží někdy velmi tenká a subjektivní hranice mezi záměrným a zlovolným popíráním a tím, co je možná esteticky problematický, na první pohled holokaust zesměšňující a znevažující nebo i jen prostě hloupý pokus ho nově zobrazit, pochopit a zpracovat.

Může to být způsob, jak o tématu na „svém médiu“ komunikuje nejmladší generace – jenž ale může být šokující, urážlivý a znepokojivý pro lidi dříve narozené, kteří jsou navyklí na tradiční reprezentaci šoa v podobě muzeálních expozic, památníků, vzpomínkových akcí, literatury a filmu.

Autoři studie UNESCO si tak například lámou hlavu nad tím, jak vlastně chápat koncentrační tábor postavený ze stavebnice Lego, nebo výzvy, aby lidé zveřejňovali krátká videa a v nich se stylizovali do mrtvých obětí šoa. Podobně tenká linie leží i tam, kde se holokaust porovnává s jinými genocidami nebo mu není dán dostatečný historický kontext.

V Česku oživil debatu, jak chápe nejmladší generace nacismus či šoa, co o něm ví a jak ji v tomto směru vybavil vzdělávací systém, případ třiadvacetileté influencerky Hany Gelnarové. Ta, jak informoval server irozhlas.cz, v srpnu 2024 zveřejnila na svém Instagramu s 200 tisíci sledujícími video, na němž s přáteli pochoduje se zdviženou pravicí. Video po vlně kritiky smazala a v dalším, omluvném, prohlásila, že nevěděla, jaké gesto předvádí.

O případ se začala zajímat i policie, neboť hajlování na veřejnosti může být trestné, pokud z kontextu vyplývá, že dotyčný tak učinil s jasným úmyslem schvalovat nacistickou ideologii.

Jak si všímají autoři studie, popírači se snaží prezentovat své argumenty tak, aby navenek nepůsobili antisemitsky a nebyli spojováni s neonacisty či extremisty. V roli falešných odborníků odkazují své příspěvky na webové stránky s pseudoakademickými argumenty imitujícími vědecký text.

Americký konzervativní politický komentátor Tucker Carlson uváděl v letech 2016 až 2023 politickou talk show na stanici Fox News a nyní má vlastní pořad na sociální síti X, Tucker on X. Druhého září 2024 si pozval k rozhovoru Darryla Coopera, kterého představil jako „nejvýznamnějšího populárního historika působícího v současnosti ve Spojených státech“. Jak ale podotýká novinář Arash Azizi z The Atlantic, Cooper není historik v běžném smyslu. Nepublikoval žádnou knihu a neprovádí původní historický výzkum, na publikační platformě Substack má ale přes 120 tisíc odběratelů.

Podle retweetů, lajků a souhlasných komentářů je součástí vlivného infoekosystému, do kterého kromě Carlsona patří například i republikánský kandidát na viceprezidenta senátor J. D. Vance a majitel X Elon Musk. Ten svými krátkými poznámkami jako WOW!, Velmi zajímavé! a Sledování hodné! své oblíbence „zesiluje“ a propůjčuje jim tak svých několik desítek milionů sledovatelů.

„Historik“ Cooper vyvolal pozdvižení tvrzením, že „hlavním padouchem“ druhé světové války byl Winston Churchill, protože v létě 1940 odmítl Hitlerovu „upřímně míněnou“ nabídku k míru. V jednom ze svých tveetů Cooper uvedl: „Hitler se v rozhlase obrátil s výzvou k míru přímo na britský lid. Vrátil by části Polska, které nebyly většinově německé, a spolupracoval by s ostatními mocnostmi na přijatelném řešení židovského problému.“

Ve stejném duchu pak před moderátorem Carlsonem argumentoval, že koncentrační tábory vznikly málem z humanitárního popudu. Zapochyboval také, zda Spojené království vůbec druhou světovou válku vyhrálo s tím, že ve skutečnosti zažilo „nejhorší druh porážky“, protože ztratilo své impérium a už není „většinově anglické“. Některé Cooperovy teze lze podle novináře Aziziho vystopovat až ke knize konzervativce a svého času ředitele komunikace prezidenta Ronalda Reagana Patricka J. Buchanana.

Po vlně kritiky na své vystoupení Cooper zaujal tradiční pózu ublíženého a ostrakizovaného bojovníka proti establishmentu, který se staví proti „posvátné povaze mýtu druhé světové války“.

I tady je hranice mezi zlovolným, amatérským popíračstvím a poctivou snahou narušovat paradigma ustálených historických vyprávění tenká. V roce 2019 vydal historik a oxfordský profesor Brendan Simms biografii Hitler: A Global Biography, v níž klíč k pochopení führera nalezl v jeho údajné obsesi a strachu smíšeném s obdivem ke Spojeným státům. Simmsovi se dostalo za jeho inspirativní, ale argumentačně jednostrannou knihu nemalé kritiky, například od uznávaného odborníka na třetí říši Richarda J. Evanse. (Ten jako odborný svědek pomáhal historičce Deborah Lipstadtové při jejím přelomovém soudním procesu s Davidem Irvingem. Při něm bylo v roce 2000 prokázáno, že Irving záměrně dezinterpretoval historické materiály a také že byl aktivním popíračem holokaustu a antisemitou.)

Historik Evans Simmsovu knihu rozcupoval jako „traktát využívající minulost pro aktuální politickou agendu“ a radil všem seriózním zájemcům o problematiku ignorovat ji. Jiná kapacita v oboru historik Richard Overy ovšem biografii označil za „provokující a podnětnou“ s tím, že ji budou muset brát vážně všichni historici třetí říše.

Jak dodává novinář Azizi z The Atlantic, Cooperův příklad také ukazuje, že pokud veřejnost nezaujmou profesionální historici, udělají to za ně mediálně zruční šarlatáni a popírači. Ani v tak společensky citlivé otázce, jako je holokaust, se totiž nelze spolehnout na společenskou či profesní samoregulaci nebo odpovědnost online platforem. Jak ale připouštějí autoři studie UNESCO, některé z nich se nenávistným pseudohistorickým příspěvkům snaží čelit. Když se například na TikToku snaží uživatel vyhledat heslo Hitler, neměla by se mu zobrazit žádná videa, ale měl by být přesměrován na edukativní webovou stránku. Na opačné škále stojí Telegram, který nemá moderační politiku a stává se bezpečným útočištěm pro ty, kteří chtějí genocidu popírat nebo překrucovat.

Historici buď vystoupí z pohodlného světa svých akademických komunit, nebo svůj boj o „budoucnost minulosti“ prohrají.

V roce 2014 publikovali historici Jo Guldi a David Armitage knihu The History Manifesto, v níž vybízeli své kolegy, aby zasahovali do veřejného dění, aktivně nabízeli svoji znalost minulosti i jí poučený pohled na současnost i budoucnost. K tomu se podle autorů přímo nabízely nové technologie a sociální platformy jako rovnocenné způsoby publikování a komunikace.

Už v roce 1912 americký historik J. Franklin Jameson prorokoval, že „veřejná budoucnost minulosti“ zůstane v rukou historiků, jen pokud oni budou ochotni „vyhlédnout z oken svých pracoven a přemýšlet o historii nikoli jako o majetku malého cechu profesionálních kolegů, ale jako o právoplatném dědictví milionů lidí“.

Autor je historik