Pokus o vraždu Petra Voka aneb Rozzuření rybníkáři

Prokazují to události z roku 1569 - otevřený střet mezi urozeným šlechticem a jeho nepřáteli, rybníkáři. Právě ti se rozhodli, že Petra Voka zavraždí, protože „utratil jejich dobré tovaryše". Vyvolali tak policejní zásah, který v celém 16. století neměl obdoby. Všechno začalo popravou dvou mužů a jedné ženy v Soběslavi začátkem února 1569.

„Chtěli sme jeho zabiti, a to proto sme ho chtěli zamordovati, že jest Matějku upral,“ vypovídal jeden z členů tlupy, která hodlala zabít rožmberského dvořana Jana Lapáčka, majitele statku v Dobronicích nad Lužnicí. Pokus se nepovedl a provinilce pochytali. Samozřejmě jistý důvod k činu měli - Lapáček zacházel s poddanými krutě, mlátil je a dřel z nich každý groš.

Z hlediska vrchnosti, představované Petrem Vokem, to bylo trochu jinak. Jako nejvyšší policejní úředník, jeden ze dvou hejtmanů Bechyňského kraje, měl stíhání kriminálních zločinů pod palcem, a podle toho se také choval.

Tři z dopadených zločinců odsoudil 4. února 1569 k popravě - rybníkáře Vaňka Bezpalcího, Vaňka z Řemičova a poběhlici Voršilu řečenou Kostka. Vpletením do kola kat s pomocníky usmrtil Bezpalcího, zbývající dvojici pověsili. Rožmberský pán sám přihlížel hrůznému divadlu a právě to rybníkáře rozpálilo do běla. Sama podívaná na práci mistra ostrého meče sice nepatřila k ničemu mimořádnému, ale tentokrát se lámaly údy muže z řad rybníkářů, a ti tvořili zvláštní část obyvatelstva.

Rybníkáři nebo jonáci, jak si sami říkali, představovali svéráznou skupinu poddaného lidu na pomyslné hranici mezi usedlým vesnickým obyvatelstvem a společností vyvrženými vagabundy. Patřili k odborníkům na vodní díla - budovali rybniční stoky, hráze, studně. Za prací se pohybovali z místa na místo, často na velké vzdálenosti, takže „se dostali dál do světa“.

Velkou část z nich tvořili kopáči, kteří na bojištích proti Turkům v Uhrách hloubili zákopy. Na válčišti pochodovali pod vlastními praporci a s řádnou výzbrojí. Proto byli pyšní na své zkušenosti, plní svobodného ducha i sebevědomí. Řídili se vlastními nepsanými zákony a pojil je pocit vzájemné soudržnosti. Po skončení svých vojenských povinností se vraceli a živili se nejen svou nárazovou prací, ale i krádežemi, loupením, kriminálními delikty. Mezi sebou se rvali a bili na nože.

Pro vrchnost se tak pojem rybníkář stával často synonymem pro zločince. I proto jednal pán z Rožmberka tak, jak jednal. A všechna nenávist jonáků se obrátila proti němu.

„Budu se mstíti nad Jeho Milostí pánem, pánem z Rožmberka, a nad panem hejtmanem želeckém, jakkoliv budu moct a kdekoliv budu moct,“ prohlásil podle pramenů jakýsi Vašíček, syn kováře z Mitrovic, v únoru 1569.

Rybníkáři, plni zlosti nad - podle nich nespravedlivou a potupnou popravou - se spojili se svými kolegy na Táborsku a rozhodli se, že Voka potrestají. Ještě o masopustu, tedy mezi 4. únorem, kdy se konala poprava, a Popeleční středou 23. února, se část spiklenců sešla v hospodě Vaňka Slaniny v Makově u Padařova. Právě tam se domluvili o společném postupu.

Zmíněný Vašíček prohlásil, že rožmberského vládce a želečského hejtmana Kryštofa Srbického spolu s tovaryši při vhodné příležitosti zabije. Druhého jmenovaného také jonáci nemilovali, protože nechal v roce 1567 pověsit bezvýznamného zloděje, který si na mučidlech ze zoufalství vymyslel jakési dva spoluviníky - a ti také skončili na šibenici.

Jako třetího kandidáta na vraždu navrhli přítomní v hostinci už jednou pronásledovaného Lapáčka. Hostinský Vaněk debatu shrnul: „Msti se, jakž můžeš, jen aby dobře bylo! A přesto však si čistém jonákem.“ Toto rčení se poté stalo rybníkářským heslem. Cesta k potrestání byla připravena. Nejvíc ovšem rybníkářům pil krev Petr z Rožmberka. A jím také začali.

V čele odbojníků stanul rybníkářský hejtman Ondra Borák a snad právě jeho napadlo, že místo, aby přepadli nepřipraveného šlechtice, budou jednat podle zásad středověkého práva - vyhlásí mu nepřátelství na smrt takzvaným opovědným listem. Tedy, dají mu čas na obranu. Velkorysé, leč naivní. List sepsal písma znalý Jan Žáček při stavbě rybníka Hrbova na Netolicku. Jonáčtí tovaryši navíc - po vzoru aristokracie - uvedli své jméno a původ. Také listiny rozvěsili na veřejných cestách.

Poté se rozdělili do skupin v okolí Bechyně, Sedlčan a Soběslavi, kudy pán pravidelně projížděl, vyzbrojení ručnicemi, palicemi, šavlemi a kordy. Přibrali si na pomoc i další rybníkáře. Jeden z nich později u soudu ve Vodňanech vypověděl: „A oni mi pověděli, že půjdem na jednoho stavu panského, na pana Petra z Rožmberka, a já nepůjdu-li s nimi, že mne na kusy rozsekají.“

Petr Vok ovšem nelenil. Ctil sice výš umění a krásy všeho druhu než vojenské řemeslo, ale hlupák nebyl. Vyhnul se všem nástrahám a omezil vyjížďky. Zároveň se rozhodl proti opovědníkům rázně vystoupit.

Vok požádal o pomoc své sousedy a jejich úředníky. Poskytli ji Lobkovicové, Švamberkové i Šternberkové. Přes nejrůznější vzájemné rozmíšky a nesváry se Petru Vokovi dostalo podpory ode všech. Rozběhla se dosud nevídaná akce, která se protáhla na celých osm let.

Petr Vok využil i svého hejtmanského postavení k získávání zpráv z jednotlivých krajů, dokonce i ze severních Čech.

Podezřelé osoby byly zatýkány, mučidla nevycházela z provozu, rozšiřovaly se sítě vyšetřujících úřadů. Šlechta, cítící nebezpečí, se podivuhodně semkla. Zvlášť poté, když se mezi ní rozšířila v roce 1571 zpráva o zavraždění Ludvíka Loreckého ze Lkouše a jeho dvou synů vlastními poddanými. Mordýře čekal strašlivý trest - bez ohledu na krutost a bezohlednost Loreckého k jeho služebníkům.

Tragédie spojená s pánem ze Lkouše se odehrála 24. srpna 1571 v Šamonicích u Písku. Právě tam u něj pracoval šafář Petr Dulík a svou vrchnost ze srdce nenáviděl. V dotyčný den se rozhodl, že se s ní s konečnou platností vypořádá. Na pomoc si vzal další služebníky - syna Václava, čeledíny Ziku a Matěje Marouškovi, děvečku Důru a kuchařku Marušku. Lorecký trávil celé odpoledne na zámku v Blatné a domů se vrátil až večer.

Po večeři a pobožnosti si šel lehnout, jeho chlapci Adam a Zdeněk si hráli ve světnici. Když šlechtic usnul, vplížila se čeleď k němu do pokoje a „Zika uhodil spícího krojidlem od pluhu nad levé voko a Důra dívka na něho vsedla a jemu po levé straně hrdlo podřezala“. Poté se Marouškové s mladým Dulíkem schovali do obrovité skříně, ostatní odešli.

Vzápětí přivedla šafářka Voršila potmě do světnice, kde ležel v krvi jejich otec, oba synky. Ti se popaměti svlékli a uložili se do své postele. Služebnictvo chvilku počkalo a vrhlo se i na ně. Malý Zdeněk marně prosil, že nic neprozradí, vrazi „oba zpíchali a krk přeřezali“. Ráno všichni tvrdili, že Loreckého a děti kdosi v noci zamordoval.

V krátké době se všichni aktéři octli ve vězení. Na mučidlech se přiznali a podstoupili nakonec drakonický trest. Důru sťali, Marušku upálili spolu s Voršilou, do Matěje Marouška kat vrazil rožeň, Ziku Marouška vpletl do kola, Václava Dulíka rozčtvrtil.

Nejhůř dopadl hlavní viník, šafář Petr Dulík: „Vedli jej k rumpálu, na něj jej položili, přivázavše ho, a na něm jej pekli. A Jíra, kat táborský, maje kropáč, vomáčel jej v vroucí smole, tím ho kropil a potíral, a když se to sprejštilo, tehdy to z něho strouhákem k tomu přistrojeným strouhal a to trápení jeho trvalo k půl hodině. Poté jej zadusili, neb jest ještě živ byl.“

K takovým trestům ovšem Petr Vok nesáhl.

Pán z Rožmberka s pomocí vrchnostenského aparátu spiknutí opovědníků potlačil. Díky němu skončili na popravišti od Tábora po Třeboň pod rukou mistra ostrého meče všichni, které dopadli a útrpným právem usvědčili. Petr toužil zejména po hrdle Ondry Boráka - ten totiž vyhrožoval, že „pana Petra z Rožmberka, kde bude moci, že jeho zabí.“

Toho ale nikdy nedopadl, přesto bylo sťato tolik lidí, že slovy rožmberského archiváře a knihovníka Václava Březana „hlavami jejich pan Petr Vok jednu truhlu naplnil“.

V boji o sebezáchovu jihočeský velmož tedy zvítězil, ale slovy historika Jaroslava Pánka „napsal při tom jednu z nejtemnějších stránek svého života“.

Ke stáru se změnil - zklidnil se a k mimořádně krutým vrchnostem nepatřil.