Pokud si ceníte soukromí, nenechte se postřelit, řekl Warhol. Před 50 lety přežil atentát

„Ne! Ne, Valerie! Nedělej to!“ vykřikl jsem a ona po mně vystřelila znovu. Padl jsem na podlahu, jako kdyby mě zasáhla – nevěděl jsem ve skutečnosti, jestli se jí to podařilo. Snažil jsem se doplazit pod stůl. Popošla blíž, vystřelila znovu a záhy jsem ucítil hroznou, strašlivou bolest, jako kdyby ve mně explodovala rozbuška.

Tato slova napsal Warhol do svých knižních memoárů Popismus: Šedesátá léta očima Andyho Warhola, které u nás vyšly v roce 2016.

Ale pěkně popořádku. Warhol byl americký malíř, grafik, filmový tvůrce a vůdčí osobnost hnutí pop-art. Narodil se jako Andrew Warhola v Pittsburghu rusínským přistěhovalcům, kteří pocházeli z uherské vesničky Miková, nynější součásti Slovenska. Přesné datum jeho narození není zcela jasné, v pramenech se nejčastěji uvádí 6. srpen 1928.

Warholovu rodinu vyhnala za moře bída. Jeho otec Andrej odjel do Spojených států ještě před první světovou válkou, manželka Júlia jej poté následovala. Otec v USA pracoval v uhelných dolech a na stavbách, zemřel poměrně mladý roku 1942.

Andy měl dva starší bratry, Johna a Paula. Rodina byla řeckokatolického vyznání, sám Warhol se do konce života účastnil bohoslužeb i charitativních aktivit církve, pokládal se za věřícího. Své náboženství veřejně nekomentoval, nicméně nemálo obrazů věnoval náboženským námětům.

Warhol vystudoval komerční designovou tvorbu na Carnegieho technologickém institutu v Pittsburghu. Po absolutoriu se roku 1949 přestěhoval do New Yorku, kde si změnil jméno, a zahájil zde úspěšnou kariéru ilustrátora časopisů a designera reklamních materiálů.

Během 60. let se vypracoval – z tvůrce inzerátů se stal jedním z nejproslulejších umělců. V srpnu 1962 začal s masovou produkcí takzvaných sítotisků. Grafická technika jménem sítotisk mu umožňovala dělat 300 až 500 originálů – snažil se vytvářet umění nejen z masových výrobků, ale i v masovém měřítku.

Takto začal vytvářet známé produkty jako plechovky Campbellovy polévky, jeden z prvních tisků koupil herec Dennis Hopper za 75 dolarů (cca 1700 korun). Za osm let se už prodával za 60 tisíc (1,3 miliónu korun), v roce 2006 se vydražil za 11,8 miliónu dolarů (261 miliónů korun).

Věnoval se i tvorbě portrétů známých osobností, jakými byli Marilyn Monroe, Elvis Presley, Muhammad Ali či Marlon Brando. Fascinovaly ho však i autonehody, které jsou také náměty některých jeho děl.

V roce 1962 založil na newyorském Manhattanu umělecké studio The Factory (Továrna), které fungovalo do roku 1968. V něm se obklopil pestrou škálou umělců, spisovatelů a undergroundových celebrit. Z hudebníků se zde scházeli Bob Dylan, Mick Jagger a především členové kapely The Velvet Underground v čele s Lou Reedem. Warhol tu natočil své nejznámější avantgardní filmy jako Sleep, Eat, Empire State Building nebo Chelsea Girls.

„Jsem neobyčejně pasivní. Beru věci tak, jak jsou. Pouze se dívám, pozoruji svět,“ prohlašoval. Tím, že v průběhu tvůrčího procesu minimalizoval pohled na věc, rozpoutal uměleckou revoluci − jeho práce se rychle staly kontroverzní i populární.

Ve své vzpomínkové knize také vzpomíná na rozhovor s filmařem Emilem de Antoniem, kde zmiňuje, jak těžké pro něj bylo přesvědčit Jaspera Johnsona a Roberta Rauschenberga (slavné homosexuální umělce, kteří se ale ke své sexuální orientaci nehlásili), aby jej přijali mezi sebe. Antonio vysvětloval, že na jejich vkus „vystavoval Warhol svou homosexualitu až příliš na odiv, a to jim nebylo vhod“.

„Americká nová scéna se postupně vydělila na dva odlišné umělecké proudy: tvorbu newyorských umělců reprezentovali Andy Warhol a Roy Lichtenstein, zatímco v Kalifornii jsou jejími představiteli Jim Dine a Claes Oldenburg. Vedle nich tvořila jedna z nejvýznamnějších osobností nové americké vlny - Robert Rauschenberg. Válku spolu nevedli, spojovala je i nástupnická vlna rokenrolu, v jejímž čele stanul Elvis Presley,“ vysvětlil pro Novinky historik umění a pedagog Zbyněk M. Duda.

„Na mušku si brali typického měšťáka a snoba-parazita, kteří si umění bezostyšně přivlastňují a administrují je na úrovni svých zabedněných obchodnických mozků,“ pokračoval ve snaze uvést tamní dění do kontextu.

Vše působí na první pohled bezstarostně, tak proč musel přijít atentát od spisovatelky? Na některé prý mohl podle historika Dudy tento jinak neobyčejně plachý a laskavý člověk působit jako přitažlivý hvězdný objekt, na němž se mohl vyřádit kdejaký šílenec, zvláště když se zcela přirozeně vyjadřoval o nejvlastnějších pocitech: „Lidé by se měli zamilovávat se zavřenýma očima. Prostě zavřete oči. Nedívejte se.“

Valerii Jean Solanasovou podle všeho dlouho provokovala jen samotná jeho existence, z jeho aktivit pak z velké části jeho herečky, takzvané Warhol superstars. Šlo o organizaci založenou tímto výstředním umělcem, která fungovala během 60. a 70. let. Členové hráli ve Warholových filmech a byli předměty jeho fotografií a obrazů. Nebyly tam jen ženy, ale právě tělo ženy Warhol vnímal jako symbol a byl fascinován statusem hvězdy. To se Solanasové příčilo.

Kdo ale vlastně byla? Šlo o americkou spisovatelku a radikální feministku, v dětství zřejmě zneužívanou otcem. Když se přestěhovala do New Yorku, začala pracovat na svém manifestu proti mužům SCUM, který poprvé publikovala v říjnu 1967.

Ilustrace Valerie Solanasové, která v publikaci SCUM Manifesto prohlašovala mužskou populaci za biologickou havárii, kterou je třeba odstranit. Ikona 60. let Warhol pro ni byl vhodným terčem.

Atentát, který na něj spáchala, popisuje Warhol ve své knize Popismus. Téměř ji neznal. Jednou mu do volně přístupného ateliéru Factory přinesla scénář pro svůj film, a když ho prý „někam založil” (nelíbil se mu až příliš pornografický námět), začala po něm požadovat peníze. Tak se nakonec dostala za honorář 25 dolarů do jeho filmu I, a Man (Já, muž). Už tehdy Warhola varovali, že je to nebezpečná fanatička.

Dne 3. června vyjela Solanasová výtahem do Factory a na Warhola, který právě telefonoval, zamířila pistolí. Po hádce na něj nakonec třikrát vystřelila.

Jak jsem tam ležel, viděl jsem, že mi košilí prosakuje krev a slyšel jsem další výstřely a křik. (Později – mnohem později – mi řekli, že dvě střely ráže 0.32 mi prolétly žaludkem, játry, slezinou, jícnem, levou plící a pravou plící.) Uviděl jsem nad sebou Freda a zachrčel jsem: „Nemůžu dýchat.“ Klekl si a snažil se mi dát umělé dýchání, ale já mu řekl, ať to nedělá, že to příliš bolí. Zvedl se a běžel k telefonu zavolat sanitku a policii.

Poté útočnice postřelila ještě Warholova spolupracovníka Maria Amayu a ohrožovala další. Nakonec odjela výtahem dolů a vzdala se policii. Sanitka přijela až za půl hodiny, Warhol mezitím ležel na zemi a krvácel.

Odvezli mě do Columbus Hospital (...). Najednou byla kolem mě spousta doktorů, slyšel jsem věty jako „Na to zapomeň“ a „…nemá šanci…“ a pak jsem najednou slyšel, jak někdo říká moje jméno – byl to Mario Amaya – a vysvětluje jim, že jsem slavný a že mám peníze. Byl jsem na sále asi pět hodin, operoval mě doktor Giuseppe Rossi a čtyři další slavní doktoři. Vrátili mě zpátky mezi živé – doslova, protože mi pak říkali, že v jistou chvíli sem se jim ztrácel…

Solanasová byla odsouzena k pouhým třem letům vězení, oběť proti ní nechtěla svědčit. V roce 1971 byla propuštěna, ale protože Warholovi, který údajně „příliš ovládal její život“, vyhrožovala pomocí dopisů nadále, do vězení se ještě téhož roku vrátila. O dva roky později byla umístěna do psychiatrické léčebny. Zemřela v dubnu 1988.

Warhol se – na rozdíl třeba od Lennona – z víceméně smrtelných zranění zázračně vyléčil, do konce života ale musel nosit zpevňující korzet. Atentát ho však poznamenal hlavně psychicky: protože se začal bát o život, přestal se stýkat s excentriky, kteří ho dříve inspirovali, a uzavřel se do soukromí. Stále více žil podle svého hesla „Sláva je umění zpeněžit svou auru“.

Zvláště v 80. letech už byl jeho život podstatně jiný. Kromě střelby na něj měly vliv i proměny společnosti, ztráta americké prestiže ve světě a počínající nemoci. Sám k tomu řekl: „V 60. letech se každý zajímal o každého. V 70. letech začal každý kašlat na každého. Šedesáté roky byly shlukem, sedmdesáté jsou prázdné.“

Vlastní podstatu svého úspěchu shrnul takto: „Snažil jsem se přijít na to, co by měl člověk dělat, pokud chce být v Americe úspěšný. Dříve stačilo být spolehlivý a nosit dobrý oblek. Když se rozhlížím kolem, zdá se mi, že je to třeba dělat stejně jako dřív až na ten dobrý oblek. Zdá se mi, že v tom je celý fígl. Myslet bohatě. Vypadat chudě.“

Není ještě bez zajímavosti, že se útok Solanasové odehrál den před atentátem na Roberta Kennedyho, jemuž Američané říkali Bobby, a který se ucházel o prezidentskou nominaci za Demokratickou stranu. „Warhol vtipkoval, že on na rozdíl od Bobbyho přežil,“ uvedla již dříve lektorka muzea ve slovenských Medzilaborcích Jarmila Suchá.

Právě tam, nedaleko místa narození jeho rodičů, vzniklo roku 1991 první světové muzeum věnované jeho osobě, dodnes jediné v Evropě. (Druhé bylo založeno v Pittsburghu tři roky poté.) Část expozice připomíná rodinu a soukromé památky krále pop-artu. Muzeu pomáhal Andyho bratr John Warhola, který zemřel v roce 2010.

Warhol zemřel 22. února 1987. Po banální operaci žlučníku u něj nastaly komplikace, krvácení do dutiny břišní a zemřel v důsledku embolie plic. Jeho obdivovatelé dodnes litují, že na Slovensku nikdy – na rozdíl od bratrů a dětí po roce 1989 – nebyl.

V roce 2006 ale například zavítala do Prahy jeho hlavní múza, Isabelle Collin Dufresneová, známá jako Ultra Violet. [celá zpráva]

Narodila se v roce 1935 ve Francii v zámožné rodině. Záhy se začala věnovat umění a v roce 1953 se přestěhovala do New Yorku, kde v 60. letech potkala Warhola a stala se členkou jeho superstars. Věnovala se tomu v knížce Má léta s Andy Warholem. Avšak i cesty Ultra Violet a Warhola se začaly rozcházet, když jej postřelila Solanasová.

Pro další představu, jak získávalo Warholovo dílo hodnotu: jeho obraz Green Car Crash (Green Burning Car I) byl 16. května 2007 prodán v newyorské aukční síni Christie's za 71,1 miliónu dolarů (cca 1,5 miliardy korun). Obraz Elizabeth Taylorové byl vydražen za 6,8 miliónu liber (asi 213 miliónů Kč).

Jeho autoportrét z roku 1986 se prodal za 29 miliónů dolarů (asi 583 miliónů Kč). [celá zpráva]

Autoportrétů udělal skutečně mnoho. Proč? „Abych nezapomněl, jak vypadám,“ odpověděl kdysi.

„Vlastně vše z toho, co je zde uvedeno, se dá nazývat pop-artem – je jenom otázkou, zda ve všech případech jde o vážně myšlené dílo či zda jde o přesvědčivý výsměch všemu a všem. A to je až do dnešních dní stále aktuální, neboť hranice mezi uměním a podvodem je velmi tenká,“ uzavřel odborník na umění Duda.