Pohnutý život Jana Masaryka

Jako malý chtěl být Jan koncertním pianistou, který udivuje diváky perfektní hrou na klavír. Místo toho jej osud poslal na diplomatickou dráhu, v níž na sebe tento výjimečný muž strhával pozornost snad ještě úspěšněji. Jeho politickou a diplomatickou dráhu můžeme rozdělit do tří hlavních etap. Byl diplomatem v Británii, exilovým ministrem v Londýně a ministrem Národní rady v poválečném Československu.

Poté, co v roce 1918 vzniklo svobodné Československo a Janův otec Tomáš Garrigue Masaryk se stal jeho prvním prezidentem, hodlal se i Jan zapojit do budování nového svobodného státu. Během první světové války bojoval na polské frontě za císaře pána. Nyní chtěl prospět zemi, kterou opravdu miloval. Přihlásil se na volnou pozici na ministerstvu zahraničních věcí a po výběrovém řízení se 1. března 1919 stal tajemníkem.

Přes funkci chargé d´affaires ve Washingtonu se v roce 1925 stal československým velvyslancem ve Velké Británii, kde se od samého začátku snažil přimět Brity, aby nový stát s nebezpečnou hranicí s Německem brali vážně. Ti však uvažovali pragmaticky a vždy si nechávali otevřená zadní vrátka. Zájmy malé země pro ně v porovnání s celkovou geopolitickou strategií nebyly tak významné. Hlavním zájmem Britů byl mír, a pokud by to měl být mír na úkor Československa, je to ještě malá cena.

Když ve třicátých letech začal v Německu narůstat vliv nacistů, snažil se Jan Masaryk přesvědčit britskou vládu a jejího předsedu Nevilla Chamberlaina, že zájmy Československa jsou i zájmy Británie. Bohužel se mu to nikdy příliš nepovedlo. Hitler stále stupňoval svoje požadavky na připojení Sudet k Říši a Britové stále ustupovali. Nakonec byla podepsána známá Mnichovská dohoda a veškerá snaha Jana Masaryka i odkaz jeho otce přišly vniveč.

Po roce 1938 bylo Masarykovi jasné, že domů se vrátit nemůže. Raději požádal v Londýně o politický azyl a věnoval se práci na zahájení činnosti Benešovy exilové vlády. Po jejím vzniku se stal ministrem zahraničí v exilu a jeho úkolem bylo vybojovat pro Benešovu vládu uznání od spojenců a následně i potvrzení, že po válce bude Československo obnoveno v předmnichovských hranicích. V obou posláních Masaryk uspěl.

Po válce 26. června 1945 podepsal za Československo v San Francisku Chartu OSN a následně vedl československou delegaci na Pařížské mírové konferenci, kde se pokusil zajistit podporu pro odsun Maďarů z československého území. Bez podpory mocností však ničeho nedosáhl.

V roce 1946 se stal nepolitickým ministrem zahraničí i v nové vládě Národní fronty, v níž měli osm členů komunisté. Většina ostatních se hlásila k socialistům. Tehdejší prezident Eduard Beneš věřil ve spojenectví se Sovětským svazem. Doufal, že se zde budou poměry demokratizovat a že se Československo stane mostem mezi východem a západem. Masaryk se na jeho ideu díval s pesimismem. Brzy se mělo ukázat, že se nemýlil.

Československo v té době již jasně patřilo do sféry vlivu Sovětského svazu a ten si nepřál, aby země byla součástí amerického Marshallova plánu, který měl materiálně pomáhat válkou zničeným evropským zemím. Masaryk bojoval za to, aby se Československo mohlo Marshallova plánu zúčastnit, protože by to mimo jiné oslabilo právě závislost na Sovětském svazu. Ovšem po cestě do Moskvy v roce 1947, kdy byl společně s Gottwaldem pozván přímo ke Stalinovi na kobereček, bylo jasné, že z československé účasti na Marshallově plánu nebude nic.

Pro Masaryka to byla velká rána a po návratu z Moskvy pronesl slavnou větu: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek“.

Když v únoru 1948 podali nekomunističtí ministři vlády demisi, nebyl o ní Masaryk informován a později se rozhodl jako jediný demokrat zůstat s komunisty ve vládě. Tento krok mu mnoho jeho přátel vyčítalo a mnozí jej nemohli pochopit. Vláda měla 25 členů a třináct z nich podalo demisi, pokud by podal demisi i Masaryk, vláda by padla a komunisté by měli podstatně složitější cestu k ovládnutí celé země. Na druhou stranou hrozil v případě pádu vlády velký zmatek. Buď jak buď, Masaryk se rozhodl neodstoupit, a značně tak komunistům usnadnil roli.

Masaryk podle některých svých výroků komunistické vládě věřil a chtěl s ní vládnout. Po 28. únoru a totálním převzetí moci komunisty, ale nejspíš brzy procitl a zjistil, jakou udělal chybu. Mnozí se dodnes přou, jestli jeho smrt, která přišla již za 10 dní, byla vražda či sebevražda. Existují svědectví, že o plánu zabít se mluvil, existují i svědectví, že chtěl opět odejít do exilu. Každopádně ráno 10. března 1948 leželo jeho chladné tělo pod okny Černínského paláce.