Podzemní továrna Rabštejn měla přispět k vítězství třetí říše

Rozsáhlý komplex skalních chodeb, ležící mezi Českou Kamenicí a obcí Janská, je dodnes temným svědectvím urputnosti nacistického válečného úsilí. Podzemní továrna, chráněná před nálety, měla přispět ke konečnému vítězství třetí říše. Plány se ale nenaplnily, plnohodnotná výroba se tu rozjet nestačila. Zkušební provoz tu však běžel až do samého konce války.

Historie továrny je spjatá se smrtí padesáti osmi a utrpením dalších zhruba sedmi stovek vězňů, kteří s minimálními dávkami jídla a odpočinku museli pracovat v tvrdých a nehostinných podmínkách podzemí - s pětačtyřiceti metry kamenného masivu nad sebou.

Rabštejnské údolí je malebné místo lákající k procházkám. Mezi pískovcovými masivy se klikatí říčka Kamenice a je tu božský klid. Asi nikdo by tu nehledal tajné dílny jako z verneovky.

Když tu v srpnu 1944 došlo k odstřelu první části pískovcové skály, zbývalo do konce války osm měsíců. Za tu dobu bylo vyrubáno čtyři a půl kilometru podzemních chodeb, místy širokých tak, že jimi bez problémů projede nákladní auto. Stěny měly zpevněné betonem, byla v nich zavedena elektřina i elementární vzduchotechnika. Dnes je v části chodeb zřízená expozice věnovaná okolnostem vzniku podzemní továrny a životům vězňů, kteří jí prošli.

Odlehlé místo si kdysi ke svému podnikání vyhlédl českokamenický podnikatel Franz Preidl. Vystavěl tu textilky na zpracování lnu a bavlny, označované jako Rabštejnské přádelny (Rabsteiner Spinnereien). Byl tak úspěšný, že svoje výrobky vyvážel až do Ameriky. Díky vybudování náhonů a využití vody z říčky Kamenice k pohonu strojů byly textilky na svou dobu malým technickým zázrakem.

Staly se nejvýznamnějšími podniky v širokém okolí a díky nim byla trasa železnice z Děčína do Varnsdorfu v roce 1869 svedena co nejblíže k rabštejnskému údolí.

Ve třicátých letech minulého století však za světové hospodářské krize místní textilky zkrachovaly. Po určité době se sice podařilo textilní produkci v omezené míře obnovit, avšak v roce 1941 byla opět zastavena. Malebné údolí s vybudovanou infrastrukturou čekalo na své využití.

Když se začalo stupňovat spojenecké bombardování průmyslové infrastruktury, rozhodli se nacisté zbrojní výrobu skrýt pod zem.

Už 1. října 1942 rabštejnské údolí zkonfiskovala německá firma Weser Flugzeugbau Bremen specializující se na leteckou výrobu. Plány měla velké. Rozjet výrobu vrtulníků (zkompletovaly se tu však jen tři) a hlavně dílů pro letadla Luftwaffe.

Geologický průzkum pískovcového masivu, který se táhne celým údolím, potvrdil, že jejich plánům vyhovuje a že rubat do skály a zpevnit ji betonovými segmenty tak, aby v ní vznikly podzemní dílny, půjde.

Tak v srpnu 1944 vznikl i koncentrační tábor Rabštejn.

Podzemní továrna zůstala Spojencům skrytá až do samého konce války. Dne 8. května 1945 mapoval ruský průzkumný letoun oblast kolem České Kamenice. Pilot byl překvapen nenadálou střelbou ze země. Pálit po něm začala skupinka mladíků z Hitlerjugend, která svou aktivitou na tajnou továrnu vlastně upozornila. Hned druhý den 9. května dorazili do Rabštejna polští vojáci, kteří tam ke svému údivu objevili něco, o čem Spojenci neměli nejmenší tušení…

Část podzemních chodeb dnes spravuje Spolek Rabštejn. Jeho členové zde vybudovali expozici, kam soustředili nálezy a dokumenty týkající se zdejší pohnuté historie. Předsedkyně spolku Danuše Pešková nám odemyká vchod do podzemí, kde je celoročně neměnných devět stupňů Celsia, a vede nás do míst, kde fungovaly dílny.

„Podzemím provázím nejen proto, že má pohnutou historii, ale také kvůli odkazu mého manžela Vladimíra. Měl zájem o dějiny a se syny a vnoučaty nalezl většinu exponátů. To on přišel s nápadem založit tu památkovou expozici. Obec Janská nám vychází vstříc, takže ačkoli pamětníci války mizí, my tu stále můžeme podávat svědectví,“ vysvětluje Danuše Pešková, když procházíme spletí chodeb.

Vidíme historické fotky, pracovní knížky, úlomky zbrojních součástí, zbraní, pracovních nástrojů, jídelních příborů, ale i dopisy lidí, kteří ještě začátkem 21. století pátrali po svých příbuzných.

Sedm set vězňů, kteří koncentračním táborem Rabštejn prošli, sem bylo dopraveno postupně, v pěti transportech. Neměli sebemenší tušení, kde se nacházejí.

Odstřely kamene měli na starosti němečtí střelmistři, ražbu tunelů a odklízení kamene zajatci. Ti během 253 dní vykutali 17 500 metrů čtverečních plochy, což čítá komplex chodeb v délce zhruba čtyři a půl kilometru. Podle německých plánů mělo v podzemí vzniknout 82 500 metrů čtverečních podlahové plochy.

I to, co se stačilo vybudovat, je až neuvěřitelné. Původní plán, podle něhož mělo v Rabštejně docházet k celkové kompletaci letadel, byl nakonec opuštěn, protože v okolí nebyla žádná vhodná letecká základna a její výstavba by byla příliš nákladná a také podezřelá. Konečná montáž letadel se tedy měla provádět v berlínské továrně Tempelhof, kam měly díly z Rabštejna doputovat po železnici.

Další čtyři transporty mužů schopných těžké práce do Rabštejna přijely už nikoli z Dachau, ale z nedalekého koncentračního tábora Flosenburg v Horním Falci. Tento tábor byl znám uplatňováním hesla Vernichtung durch Arbeit (likvidace prací). Vězňové museli neobyčejně tvrdě pracovat v kamenolomech, aniž by dostávali odpovídající stravu. Za každý sebemenší přestupek byli nelítostně trestáni. Prošlo jím na sto tisíc vězňů, z nichž jich třicet tisíc zahynulo.

Severočeský Rabštejn se stal pobočkou Flosenburgu a vládl v něm stejný, byť mírnější režim. Mezi vězni byli říšští Němci, Rusové, Jugoslávci, Poláci a také Češi, Francouzi, Italové a Holanďané. Jména všech, kteří táborem prošli, Spolek Rabštejn v archivech dohledal a umístil na pamětní desku. To umožnilo mnohým pozůstalým zjistit, kde cesta jejich předka za války skončila.

„Oficiálně zaznamenaných úmrtí v Rabštejně je osmapadesát. Kolik vězňů zde skutečně zaplatilo životem, se však už přesně nedozvíme,“ upozorňuje Danuše Pešková.

Díky činnosti Spolku Rabštejn měli mnozí pozůstalí koho oslovit při pátrání po svých příbuzných, kteří za války zmizeli takřka beze stopy či za nejasných okolností.

„Byli jsme v kontaktu s několika pozůstalými, často z ciziny, kteří dlouho nevěděli, kam jejich otce či dědečky za války osud zavál. Když zjistili, že zemřeli na Rabštejně, do jisté míry se jim ulevilo. Dostalo se jim, byť kruté, jistoty. A my se dozvěděli o dalším konkrétním osudu.“

Nebyli to jen pozůstalí, kteří pomohli doplnit mozaiku historie Rabštejna. Dva bývalí vězňové, Čech a Slovinec, se ještě stihli vrátit na místo svého válečného utrpení. Dnes už jsou oba po smrti.

Psal se rok 2004, když ze skupinky návštěvníků podzemí při jedné z prohlídek vystoupil zhruba osmdesátiletý muž. Dorazil ze Slovinska, představil se jako Gorazd Vesel a tvrdil, že tu byl za války vězněn.

„Na svůj věk byl v dobré kondici a působil jako velký optimista,“ podotýká Danuše Pešková. „Slovinec Gorazd Vesel byl zajat na italské frontě a popsal nám podrobně mnoho z toho, co se na Rabštejně dělo.“ Tábor na ploše necelých čtyřech tisíc metrů čtverečních tvořily tři obytné budovy, kuchyně a marodka. Byl obehnán tři metry vysokým dvojitým plotem z ostnatého drátu, ten vnitřní byl pod napětím. V koutech tábora stály strážní věže.

„Pan Vesel s námi prošel místa, kde jako vězeň pracoval. Když jsme se dostali k místu, kde stával mohutný stroj, přesněji ohromný lis, musel podzemí opustit. Oživily se mu vzpomínky na tragédii, které zde byl svědkem,“ připomíná Danuše Pešková a přidává vysvětlení, co se tehdy stalo.

„Při ukládáních betonových stropních segmentů se na vězně pracující ve výšce na lešení nad lisem zřítil ohromný kus kamenného masivu. Sedm z nich zahynulo, protože s lékařskou pomocí se nikdo přijít neobtěžoval.“

Dva roky po návštěvě Gorazda Vesela se na Rabštejně ke své minulosti přihlásil rodák z Ochoz nedaleko Konice na Prostějovsku Radomír Faltýnek (zemřel roku 2018).

Otec Radomíra Faltýnka byl sedlák, který prošel za první světové války italskými legiemi, v té druhé se spolu se svým bratrem zapojil do odboje. Všichni členové rodiny však byli odhaleni, zatčeni a následně popraveni. Jen sedmnáctiletý student Radomír jako nezletilý přežil. Byl deportován do Dachau, odkud doputoval na Rabštejn. Tam se dočkal konce války.

Když se sem přijel v roce 2006 podívat, našel se dokonce na jedné z historických fotografií. Dvaaosmdesátiletý muž měl na předloktí stále viditelné vytetované číslo 190455.

„Z jeho vyprávění jsme si mohli udělat podrobnější představu, jak to v táboře chodilo. Vězni pracovali každý den dvanáct hodin ve dvousměnném provozu. Dva se střídali o jednu pryčnu. Na sobě měli pruhovaný vězeňský oblek, nic víc, což v podzemí, kde je konstantní teplota v zimě i v létě kolem devíti stupňů, není nic moc. A jaké bylo jídlo? Jen to nejnutnější,“ říká Danuše Pešková.

Denní příděl vězeňské stravy byl tři sta gramů válečného chleba, nastavovaného slámou a řezankou. Dále litr kávy z pražených žaludů a bukvic. Někdy byla trochu oslazená. Litr polévky z krmné řepy, která byla v poledne hustá, teplá a plavaly v ní slupky od brambor, byl každodenní součástí jídelníčku. K večeři se podával další litr polévky, avšak o poznání řidší. Vězňové jí říkali vypláchnutý kotel. Té polední přezdívali kvaka, večerní kvačka. Jako těžce pracující měli nárok jednou týdně na deset deka marmelády z řepy, pět deka margarínu a jako zvláštní příděl bílkovin tři deka koňského salámu.

„Pan Faltýnek vzpomínal, že to snad ani tři deka nebyly, ale jen ta vůně uzeniny jim dělala dobře,“ vypráví paní Pešková.

Když na Rabštejn 9. května 1945 dorazily oddíly polské armády, našly tu jen část vězňů a také tři sekretářky a dva německé ředitele. Ti zůstali spoléhajíc na milost zbylých vězňů.

Zato dozorci své uniformy vyměnili za civil a nařídili vězňům, aby se shromáždili k evakuaci. Pochod ušel pouhých patnáct kilometrů do blízkého Žandova, kde se dozorci rozutekli. Dezorientovaní cizinci byli konečně volní. Existuje svědectví holandského vězně, který o svém putování z Rabštejna napsal zprávu. Do vlasti dorazil v srpnu 1945.

„Strojní zařízení si rozebraly některé československé podniky a objekt podzemní továrny Rabštejn později připadl naší armádě. Ta jej využila jako sklad ženijní techniky. V části podzemí byly později umístěné cisterny na pohonné hmoty,“ připomíná Danuše Pešková, která se spolu se svými kolegy o podzemní objekt stará už dvaadvacet let. Těší ji, že o návštěvníky není nouze. Zájem o to, jak skutečně šly dějiny, je veliký.

Z Rabštejna se stalo pietní místo doplněné památníkem obětem nacismu, který se tyčí na povrchu vedle zbytků budov kdysi patřících k táboru.

„I když jsem o tomto místě nastudovala mnoho, stále mi není jasné, jak v tak hrozných podmínkách mohli zajatci přežít. Myslím, že nejlépe mi to vysvětlil pan Radomír Faltýnek. Měli jsme zkrátka ohromnou touhu po životě, řekl mi,“ uzavírá Danuše Pešková.