Po stopách vězňů, Žižky i magických pokrmů. Skutečné záhady nejsou senzační na první pohled

Jak jste se k tak náročné disciplíně, a přitom čtenářsky oblíbené literatuře faktu dostal?

Od klukovských let mě zajímal dějepis, různá tajemství přírody a výpravy do exotických zemí, hltal jsem cestopisy a miloval dobrodružné výlety, napřed s rodiči, později s partou kamarádů. Takže nebylo náhodné, že když mě někdy v roce 1997 požádal Vladimír Mátl z nakladatelství Ivo Železného, abych něčím přispěl do právě zakládaného časopisu Fantastická fakta, přivítal jsem to s radostí.

V redakční radě časopisu jsem prožil několik skvělých let, setkal jsem se tam s legendárními postavami záhadologie, např. Ivanem Mackerlem, Vladimírem Šiškou, Jaroslavem Marešem, Miloslavem Stinglem, Stanislavem Motlem a dalšími.

Od článků byl už jenom krůček k brožovaným knížečkám, které vycházely jako příloha časopisu. Ovšem první skutečná, vázaná knížka byla Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy, která vyšla v berounském regionálním nakladatelství v roce 2001, zrovna když mi bylo 50 let. Takže trochu opožděný debut… Ale brzy jsem si to vynahradil a k dnešnímu dni mám na svém kontě přes 60 knížek.

Co to všechno obnáší? Určitě ověřování mnoha faktů, detektivní pátrání v archivech, putování po místech činu…

Určitě ano. Naštěstí dnes je velkým pomocníkem internet, ten mi ušetří spoustu času s cestováním po různých knihovnách a archivech, ale zpočátku to bylo mnohonásobně náročnější.

Ale když objevíte něco hodně překvapivého, neočekávaného, nepochybně přijde chvíle příjemného zadostiučinění.

Skutečné záhady nejsou mnohdy na první pohled senzační. Rozhodně nehodlám objevit mimozemšťany nebo dokázat existenci duchů. Vše na Zemi i ve vesmíru se dá vysvětlit fyzikálními zákony; potíž je pouze v tom, že některé jevy se objevují vzácně a nečekaně, takže není čas je nějak věrohodně registrovat a doložit. Věda dnes nepochybuje o existenci kulových blesků, ale kolik jich za svůj život uvidíte? Většinou ani jeden. Přitom jsou však lidé, kteří se s tímto jevem setkali několikrát.

Co úžasného se vám během uplynulých let podařilo rozluštit?

Velkou radost jsem měl ještě v dobách časopisu Fantastická fakta, kdy jsem rozjel rozsáhlé pátrání mezi čtenáři. Chtěl jsem od nich svědectví o setkáních s bájným hvízdajícím hadem, jenž se prý skrývá ve větvích stromů. Až mě zaskočilo, jaký tato akce měla ohlas. Zaplavily mě desítky vzkazů, e-mailů, dopisů a telefonátů. Z nich se mi podařilo vydedukovat nejpravděpodobnější podobu hvízdajícího hada, místa a dobu jeho výskytu.

Odborníci skepticky namítali, že hadi nemají hlasivky, mohou jen syčet. Nakonec mi však jeden z nich potvrdil, že had při úleku nebo pocitu ohrožení prudce vydechne, což je známý sykot. Při velkém obsahu plic, kdy proud vzduchu je opravdu silný a hadí jazýček působí jako píst v úzkém kanálku (had totiž vystrkuje jazyk rozštěpeným horním rtem při zavřených ústech), vznikne jev, který funguje na stejném principu jako píšťalka.

Pak už jenom zbývalo najít hada s velkým obsahem plic, který rád leze po stromech – a v sítu nám zůstala užovka stromová neboli Aeskulapova, u nás dosti vzácná. Staří Řekové ji však považovali za posvátného hada boha lékařství Asklépia (počeštěně Aeskulap). Dodnes je ve znaku lékárníků.

Na čem pracujete nyní?

Teď jsem dokončoval zvláštní knihu Svět za mřížemi, kterou píšeme společně s historikem Ondřejem Hladíkem. Je to historie nejznámějších českých věznic a jejich legendárních vězňů. Poté budu pokračovat v putování Po tajemných stezkách okolím města Tábora. Vyšly už díly popisující Tábor, Bechyňsko, Soběslavsko a Mladovožicko. Teď se chystám na Jistebnicko.

Slavný autor literatury faktu Miroslav Ivanov kdysi řekl: Nemusíte s mými názory souhlasit. Stačí, když budete o nich přemýšlet. Co si o tom myslíte?

Přesně tak! Někdy je užitečné rozpoutat nad problémem diskuzi, aby si lidé uvědomili, že je to věc stále aktuální. Žádný autor nemá patent na rozum – nabízím jen svou hypotézu, svou představu. Někdy raději sáhnu po formě románu, který může lépe popsat okolnosti, atmosféru čili navodit pocity nutné pro pochopení problému.

Jste také podepsán pod televizní sérií pro mládež Záhady Toma Wizarda. A pro televizi CS film, kanál Kino Svět, se podílíte se svým studiem J.O.P. jako moderátor, scenárista a režisér na publicistických pořadech Magazín záhad a Tajemná místa. Co k tomu můžete povědět?

V Tomu Wizardovi jsem spolupracoval jen na několika epizodách, ovšem Magazín záhad je skutečně moje dítě – autorský projekt, kde dělám vše od námětu, produkce, scénáře, moderování až ke střihu. Mým jedinečným spolupracovníkem je kameraman a střihač Jiří Jerry Fišar, bez něj by to nešlo.

Děláme i větší projekty, např. divácky dost úspěšný 12dílný seriál čtvrthodinových epizod Jan Žižka z Trocnova, kde jsme se s kolegou spisovatelem Janem Bauerem vydali po stopách legendárního jednookého válečníka od Trocnova až po Přibyslav. Seriál už byl několikrát reprízován, a získal dokonce i knižní podobu.

Součástí zmíněného Magazínu záhad je i rubrika Magická kuchařka, v níž s manželkou, výtvarnicí Evou Zajícovou, seznamujete diváky s různými obřadními a výročními jídly našich předků. Jak chutnají pokrmy, které si dopřávali naši dědové a pradědové?

Tato rubrika si získala značnou diváckou oblibu. Všichni dnes v televizi vaří, takže jsme to zkusili trochu jinak. Chtěli jsme divákům připomenout, jak jídlo kdysi úzce souviselo s čarováním, věštěním a výročními rituály zemědělského roku. Magický význam koláčů, koblih, rohlíků, chleba a dalších zdánlivě obyčejných jídel mnohé diváky překvapil.

A pak jsme vařili skutečně nezvyklá jídla, třeba Budulínkovu hrachovou kaši s medem, pučálku, nápoj mrtvých, hadí mord, kaši bílé paní rožmberské, rytířské knedlíky, nebo třeba jídlo vhodné proti upírům… Přitom jsme to pojímali s humornou nadsázkou, což se divákům podle ohlasů hodně líbilo.

Kde na to všechno vůbec berete čas?

A to jsme probrali zhruba tak třetinu věcí, kterým se věnuji. Mohli bychom ještě hovořit o beletrii, kde jsem dokonce získal cenu Miroslava Ivanova za nejlepší historický román roku 2021, o besedách a pravidelných pořadech ve Vršovickém literárním centru Waldes, o práci pro rozhlas, případně o mých pokusech s režií hraného filmu.

Ale je fakt, že s přibývajícím věkem už toho tolik nestíhám, hlásí se únava a choroby, klouby bolí… Na některé výpravy do obtížného terénu posílám mladší kamarády a nedočkavě pak čekám na jejich zprávy.