Po stopách Máje Máchovým krajem v barvách podzimu

Od narození Karla Hynka Máchy (1810–1836) uplynulo 16. listopadu už 210 let, ale na jeho odkaz v regionu, kterým prochází červeně značená turistická Máchova cesta, narazíte doslova na každém rohu. Spolu se zříceninami hradů jsou to hlavně místa spojená se skutečným příběhem, který se tu odehrál v roce 1774 a ze kterého spisovatel vycházel při psaní Máje.

V Doksech najdete expozici přibližující Máchův vztah ke kraji i jeho tvorbu. Po dobu nouzového stavu je sice uzavřená, za zhlédnutí ovšem stojí i samotná budova, v níž je umístěna.

Jde o nejstarší dům v srdci Máchova kraje, patrovou roubenku z roku 1669, která přežila dva požáry, při nichž shořely téměř všechny dřevěné domy v obci. Objekt sloužil pro staré a práce neschopné vysloužilce z panského dvora. V přízemí se nacházela kaple s lavicemi a oltářem, v poschodí komůrky s lůžky. Kromě máchovského muzea je v současné době v budově umístěna i expozice věnovaná rybářství a rybníkářství na Českolipsku.

Pro rozvoj Doks mělo značný význam založení Velkého rybníka, dnešního Máchova jezera, Karlem IV. v roce 1366. Proslulosti město dosáhlo v 1. polovině 20. století, kdy se stalo oblíbeným turistickým a lázeňským místem. V prvorepublikových průvodcích se o Doksech psalo jako o severočeské riviéře. U původně renesančního zámku z konce 16. století, který byl později přestavěn do barokní podoby, začíná naučná stezka zasvěcená Máchovi.

Současný vzhled vtiskli zámku Valdštejnové na počátku minulého století. Objekt, který není veřejně přístupný, obklopuje anglický park se vzácnými dřevinami, kam se naopak může celoročně. Odtud se po značených turistických trasách dostanete za pár desítek minut nejen na zmíněný poloostrov Klůček a k romantické Máchově zátoce, ale také k protilehlé Jarmilině skále s výhledem na Bezděz.

Když cestou mezi vzrostlými stromy míříte k jezeru, hned vám dojde, jakýže borový háj to Mácha v lyrickoepické básni popisuje. K Jarmilině skále se lze dostat přes pláž se světlým pískem osázenou palmami, až se zdá, že prvorepublikový průvodce nebyl se svým hodnocením daleko od pravdy.

Jarmilina skála byla v roce 1910 pojmenována podle hrdinky Máje, protože nejlépe odpovídá popisu v díle. V 19. století, kdy byl tehdejší Velký rybník zhruba o polovinu větší než dnes, sahala totiž skála až do jezera.

Zde čekala Jarmila na svého milého, loupežníka Viléma, ale dozvídá se o jeho zatčení a obvinění z vraždy svého svůdce. Odtud nešťastná dívka skočila do temných vod Velkého rybníka, aby ukončila svůj život. V srpnu 1936 u příležitosti stého výročí úmrtí Máchy a prvního vydání Máje byl na skále básníkovi odhalen pomník, první na severu Čech.

Na podzim 1938 ho němečtí nacionalisté svrhli ze skály do jezera, ale Češi sochu včas vylovili a stačili odvézt za hranici Sudet do Bělé pod Bezdězem, kde je dnes k vidění nedaleko hřbitova. Stejně jako u jezera upírá Mácha pohled na milovaný Bezděz.

Do krajiny pod Bezdězem přišel Mácha poprvé jako jednadvacetiletý student práv v roce 1832 na pozvání svého přítele ze studií Eduarda Hindla, který pracoval na statku u hraběte Kristiána z Valdštejna. Kopcovitý kraj s hlubokými lesy, v nichž řádili loupežníci (konec jednoho z nich byl také inspirací pro Máj), plný tajemných roklí a vrchů se zříceninami hradů, navíc s příběhem otcovraždy a nešťastné lásky, ho okouzlil.

Nejvíc ho přitahoval právě opuštěný a chátrající Bezděz, který navštívil během každé cesty na sever, i když si přitom zašel, například při své pouti do Krkonoš v roce 1833. Podle kreseb, které si do svého Zápisníku udělal mezi „hrady spatřené“, se dá usuzovat, že k zřícenině vystoupal několikrát v letech 1832 a 1835. Nechal se jí inspirovat nejen při psaní Máje, ale také Večera na Bezdězu a Pouti krkonošské. V roce 1930 byla v areálu Máchovi umístěna pamětní deska.

Jde o jeden z nejvýznamnějších gotických hradů v Čechách, který nechal postavit Přemysl Otakar II. v letech 1264 až 1278 na obranu proti rozpínavosti sousedních rodů. Bezděz je autentickou ukázkou středověkého hradu, protože se jeho podoba během staletí neměnila. Hned po Otakarově smrti se stal vězením jeho sedmiletého syna Václava II. a ovdovělé královny Kunhuty. Na Bezdězu rád pobýval Karel IV., v husitských válkách byl hrad největší oporou katolíků na severu Čech.

Poprvé byl dobyt a vypálen ve 20. letech 17. století. Více než sto let sloužil jako klášter montserratských benediktinů a stal se poutním místem. Lidé k Bezdězu směřovali po křížové cestě s patnácti kapličkami s výjevy, které dala v roce 1686 postavit hraběnka Anna z Valdštejna. Když Josef II. klášter zrušil, vrhli se do chátrajícího areálu hledači pokladů, což inspirovalo Bedřicha Smetanu k opeře Tajemství na libreto Elišky Krásnohorské. Většina zemědělských usedlostí v obci pod hradem je postavena z materiálu nalámaného z hradních zdí.

Na podzim si na Bezdězu můžete užít barevného listí i tajemné atmosféry už při výstupu po křížové cestě ponořené do mlžného oparu. Terén blíž k vrcholu (606 m n. m.) sám o sobě není jednoduchý, a pokud se k němu přidá ještě vlhkost, je třeba se mít na pozoru před uklouznutím.

Kromě Bezdězu lákaly Máchu například i hrady Houska (přestavěný na zámek) a Starý Berštejn, o němž se zmiňoval jako o Pernštejnu. Na ten se nám naskytne výhled z místa, kde došlo ke skutečné otcovraždě zachycené v Máji. Nachází se v polích asi kilometr od Dubé. Od silnice sice k němu vedou dvě značené turistické cesty, ale zhruba tři sta metrů se jde prakticky „volným terénem“ po louce bez vyšlapané pěšiny.

Ignác (Hynek) Schiffner zabil, pravděpodobně opěrnou tyčí na chmel, svého otce, který mu bránil ve sňatku s dcerou kováře. Stalo se to v roce 1774 poblíž barokní sochy svatého Prokopa, patrona Čechů, rolníků a horníků, kterou postavili jako poděkování za to, že tu byl uchráněn lidský život před bleskem, později ji nahradila kopie. Vrahova milá, Jarmila, se ve skutečnosti jmenovala Rozina Trauslinová a bydlela v Dubé v domě vedle dnešní hospody U Horáce.

Na svých cestách do regionu, který se dnes nazývá Máchovým krajem, nemohl básník směrem od Mělníka minout hrad Kokořín, pod nímž také vede turistická trasa nesoucí jeho jméno. Na své pouti do Krkonoš pravděpodobně na hradě na pískovcové skále z 20. na 21. srpna 1833 dokonce přenocoval.

O Kokoříně se zmiňuje mimo jiné v nedokončeném románu Cikáni a v Zápisníku při plánování cesty do Krkonoš.