Po posledním boji v Singapuru skončili baťovci v lágrech

Jeden z baťovců, Viktor Koš, který se ale přímo bojů neúčastnil, ve svém deníku uvedl, že 12. února bojovalo v dobrovolnických sborech jedenáct Čechoslováků: Pavel Ambrož, Matěj Bohman, Alois Čepka, Rudolf Janeček, Stanislav Jedovnický, Rudolf Kožušníček, Emil Matuš, Jan Mráz, Silvestr Němec, Josef Vyhnálek a Vilém Zamara.

Podle Jana Beránka (příbuzný Silvestra Němce – pozn. red.), který se tématu věnoval mj. v knize Pátrání po Silvestrovi, se tehdy bojů účastnil i Karel Vítek.

První část příběhu o Čechoslovácích, kteří roku 1942 hájili Singapur, přinesl článek z minulé neděle 6. února:

Tvrdé byly zejména boje o výšinu Pasir Panjang na západě města, kterých se účastnili i baťovci. „Byl jsem kulometčíkem B company a obsluhoval jsem lehký kulomet Lewis, zastaralý typ belgické výroby, kterým se válčilo už za 1. světové války. Naše jednotka bránila důležitý strategický úsek Gap Hill,“ napsal Vyhnálek ve svých vzpomínkách.

„12. února v noci slyšeli jsme nad našimi pozicemi silný hukot letadel. Boje na našem úseku začaly však až ráno, když se rozednívalo. Zjistili jsme, že jsme obklíčeni ze všech stran,“ dodal.

Útočící Japonce odrážel kulometčík Matuš. Když se pokusili o obchvat, odplazil se se zbraní do džungle, odkud pokračoval v palbě, než ho vysvobodili při protiútoku další příslušníci roty. Kótu, na kterou útočili Japonci ze tří stran, pomáhal držet Bohman, který pak pod palbou pomáhal evakuovat zraněné.

„Po boji, který trval téměř čtyři hodiny, naše jednotka byla zahnána do gumovníkové plantáže. Další náš odpor byl bezvýznamný. Naše ztráty raněných a padlých byly okolo padesáti procent a munice docházela. Náš velitel, kapitán Hunter-Grey (správně Gray), dal rozkaz, abychom se vzdali. Co následovalo? Kompletní odzbrojení. Jeden za druhým byli jsme přivazováni provazy ke gumovníkovým stromům. Byli jsme mučeni bez jídla a bez vody až do 15. února, kdy přišla kapitulace Singapuru,“ uvedl Vyhnálek.

Tím však utrpení nekončilo, protože Japonci nectili ženevské konvence a vojáky, kteří se vzdali, opovrhovali.

„Po kapitulaci jsme byli přinuceni k šedesátikilometrovému pochodu smrti. Smrti, protože na každé křižovatce Japonci vyvedli z řady zajatců jednoho muže a před našima očima ho ubodali bodáky. Celý den trval pochod, než jsme konečně dorazili, hladoví a unavení, na místo určení do tábora Changi, dřívějšího středa britské armády,“ napsal Vyhnálek.

Vzpomínky jsou z 60. let, a tak zřejmě nejsou úplně přesné. Kasárna s přilehlou věznicí, která se proměnila v lágr, byla od Pasir Panjangu vzdálena jen 20 km.

Vzdor přetrpěným hrůzám to byl lepší osud než osud vojáků v Britské vojenské nemocnici na Alexandřině ulici nedaleko Pasir Panjangu. Ta se stala terčem brutálního útoku, protože přes ni ustupovala 1. malajská pěší brigáda a střílela z ní na Japonce.

Když do nemocnice 14. února vtrhli příslušníci japonské 18. divize, ubodali na odděleních a sálech desítky pacientů i zdravotníků, než je zastavil jejich velitel. Dalších dvě stě jich odvedli do půl kilometru vzdálené malé ubytovny, kam je nacpali a zatloukli jim dveře. Někteří se přes noc udusili, další začali druhý den Japonci vraždit.

Zřejmě při jednom z těchto masakrů zemřel zraněný Silvestr Němec, byť mohl padnout i v boji. „Jen obtížně bylo možné zjistit, kdo a kolikrát byl raněn. Raněni byli Kožušníček, Vítek a Němec. Němec byl dopraven do nemocnice v Singapuru. Když Japonci nemocnici obsadili, se zvířeckou brutalitou všechny raněné, i Němce, zavraždili na jejich lůžkách,“ stojí v textu v Batanagar News sepsaném až po válce.

Generál Arthur Percival kapituloval 15. února, i když mu Winston Churchill přikázal, aby bojoval do posledního muže. Do zajetí padlo dalších 80 000 britských, australských a indických vojáků, celkem jich Japonci zajali 138 000. Japonský generál Tamojuki Jamašita, kterému se po vítězství začalo říkat malajský tygr, přitom měl jen 30 000 vojáků a později přiznal, že jim při útoku na město už docházela munice.

Winston Churchill byl porážkou zaskočen, označil ji za „nejhorší katastrofu v britské vojenské historii“.

Na vině však nebyl jen Percival, problémem byla i špatná komunikace jak s australským velitelem, tak se správcem Singapuru, který místo budování obranných postavení dbal na udržení dodávek surovin do Británie.

Na zajatce čekala těžká práce. „První dva měsíce naše práce byla odklízení trosek a pohřbívání mrtvol. V tropickém podnebí rozklad mrtvoly postupuje velmi rychle,“ popsal Vyhnálek s tím, že v okruhu jednoho kilometru byl cítit příšerný puch a z mrtvol se zvedala hejna much.

„Potom se mi podařilo zařadit se do skupiny na sekání trávy a sušení sena pro japonské koně,“ doplnil.

Tuto lehčí práci vykonával rok. „Potom jsme byli rozděleni na tři skupiny. První s určením do Burmy (správně Barma) stavět železnici a silnici, druhá skupina na Labuan u Bornea stavět letiště a třetí skupina do Japonska do dolů. Pokud jsme tam byli Čechoslováci, chtěli jsme býti pohromadě. Já jsem byl jako jediný krajan vybrán do první skupiny. Ostatní Češi Janeček, Vítek, Sienkiewicz byli vybráni do druhé skupiny na Borneo. Po válce jsem se dozvěděl, že všichni tři zemřeli při japonské likvidaci tábora Labuan v dubnu 1944,“ vylíčil Vyhnálek.

I tady se ovšem dopustil nepřesností. Část britských a australských zajatců – celkem asi 2500 lidí – byla z tábora Changi skutečně poslána na Borneo, ale do tábora Sandakan, kde budovali nové letiště. Čechoslováci byli zařazeni do skupiny E, kde bylo pět set Britů a stejný počet Australanů a která vyplula ze Singapuru na malé lodi de Klerk v březnu 1943. Ta je dopravila do Kuchingu, kde byli osm dní v táboře Batu Lintang, 9. dubna pak Australany převezla loď Taka Maru přes Labuan do Sandakanu. Napřed budovali letiště a pak spojnici ze Sandakanu do Ranau.

Koncem roku 1944 se letiště stalo terči opakovaných náletů spojenců. Na přelomu let 1944 a 1945 roku je Japonci přestali opravovat a přestali vydávat zajatcům rýži.

Nakonec se rozhodli zajatce v několika skupinách přesunout do Ranau, první pochod smrti začal 28. ledna 1945. Každý ze zajatců musel nést 20 kg rýže nebo munice. Z 470 lidí jich do května přežilo jen šest, se kterými se setkalo 183 přeživších z druhé skupiny tvořené 563 lidmi. Poslední pochod pak nepřežil nikdo. Není jasné, zda Čechoslováci putovali v některém z těchto pochodů.

Úmrtní listy dokládají, že zahynuli na severu Bornea. Janeček 13. února podle úmrtního listu na Labuanu, kde byl jeden ze čtyř velkých zajateckých táborů na Borneu, jiné zdroje ale uvádějí, že zemřel v táboře Batu Lintang. Vítek zemřel 18. března 1945 v Bruneji, domicil Severní Borneo je přeškrtnut, podle Oldřicha Pleška, který shromažďoval informace o baťovcích v Asii, však skonal taky v Batu Lintangu.

Oba podlehli nemoci beri-beri, která je způsobena nedostatkem vitaminu B1. Zajatci dostávali jako jedinou potravu sto gramů rýže na den a loupaná rýže obsahuje jen naprosté minimum tohoto vitamínu.

Už 15. srpna 1944 zemřel na Borneu Wieslaw Sienkievicz, Polák z Českého Těšína.

Vyhnálek v úděsných podmínkách stavěl železnici smrti z Thajska do Barmy. „Těžká práce, tropické vředy, kožní nemoci, malárie, a nakonec to nejhorší – cholera, to vše vyvolávalo představu pekla. Některé tábory vymřely na choleru do posledního, z některých se zachránila třetina zajatců. Mrtvá nakažená těla často zůstávala nepohřbena, přišly deště a voda se nakazila,“ napsal ve vzpomínkách.

K tomu ještě přistupovalo kruté zacházení: „Vzpomínám si na svého přítele Edgara, Australana. Byl mučen Japonci za to, že byl ve styku s domorodci. Rány, které mu způsobili, se změnily v tropické vředy a nastaly komplikace. Nejdříve mu byla amputována jedna noha, potom druhá. Při amputaci druhé nohy zemřel.“

Z 60 000 válečných zajatců nasazených při stavbě trati jich zemřela pětina, dále při ní zahynulo na 90 000 místních obyvatel, kteří byli přinuceni dráhu stavět. Dokončit trať dlouhou 415 km s šesti sty mosty se podařilo v říjnu 1943, dva měsíce před plánovaným termínem.

„V polovině roku 1944 se dost prořídlý zbytek naší skupiny vrátil zpět do Changi, abychom vypomohli při stavbě letiště v Singapuru,“ napsal Vyhnálek. Tam už v té doby byli internováni i baťovci, kteří se okamžitému zajetí po pádu města vyhnuli.

Unikl mu Jugas i Jedovnický, který napsal: „Před zajetím nás zachránilo britské velení, které si nás, Čechoslováky, těsně před kapitulací svolalo a sdělilo: není jasné, zda se mezi Japonci nenacházejí němečtí důstojníci nebo Japonci spolupracující s německou rozvědkou. Když vás zajmou se zbraní v ruce, budete považováni za velezrádce, protože vaše země je součástí třetí říše, a jako takoví budete pověšeni. Proto si vezměte vojenské knížky, běžte domů a převlékněte se do civilu.“

Po obsazení města Japonci vládl podle něj všude „zmatek a smrt“. „Trvalo několik týdnů, než se situace uklidnila a než jsme se dozvěděli, co s námi bude dál,“ napsal dále Jedovnický.

Všichni byli zaregistrováni a vedeni jako nepřátelé Japonska, museli se proto každý den hlásit na policii, nebylo však hned jasné, co s nimi dál bude, a báli se tak každého zaklepání. Viděli, jak Japonci vraždí lidi. Po třech týdnech si je předvolal japonský důstojník a přikázal jim obnovit výrobu.

„Japonci po nás chtěli, abychom znovu vyráběli boty, ale to nebylo jednoduché, protože válkou bylo zničené téměř vše. Od strojů až po zásoby materiálu,“ uvedl Jedovnický. Továrna byla 30. ledna zasažena při náletu třemi bombami, zničena byla většina strojů i zásob.

Přesto se s výrobou začalo, i když pomalou, několik šicích strojů se podařilo opravit do dvou měsíců. „Tato situace trvala téměř dva roky,” uvedl Jedovnický s tím, že pak továrnu převzali Japonci. „Nás všechny zatkli, vyslýchali a nakonec zavřeli do internačního tábora Changi,“ popsal.

V internaci skončilo na 40 Čechoslováků, přesný počet se určit nedá. I když tábor Changi připomínal peklo, což ukazuje i známá kniha Král krysa, patřil nakonec k těm s nejmenším počtem obětí.

„O konci války jsme se dozvěděli až koncem srpna 1945, když se najednou otevřela vrata tábora a nám řekli, že jsme svobodní,“ uvedl Jedovnický.

Japonsko oznámilo 15. srpna 1945, že přistupuje na podmínky kapitulace, ta však byla podepsaná až 2. září.