Po Francouzské revoluci: zákaz masek i cenzura

Podle městského hejtmana a policejního ředitele Josefa Antonína Wratislawa z Mitrovic se nejnebezpečnější situace vytvořila v severočeských oblastech sousedících se Saskem, „které jsou nakaženy rozmáhajícím se duchem svobody, takže v celém království není nikde slyšet více opovážlivé kritiky dobrotivé rakouské vlády a přehnaného vyhlášení republikánského systému“.

Dokonce napsal prezidentovi gubernia Františku Václavu Stampachovi – informoval ho o skandálu v pohraničním městečku Jiříkově ve šluknovském výběžku v souvislosti s místním karnevalem. A žádal ho o přísné vyšetření. Údajně během reje masek došlo k nočním excesům, násilí a nepokojům vůbec. Litoměřický krajský komisař Johann Bayerwek se do Jiříkova skutečně vypravil. A zjistil různé nesrovnalosti.

Karneval masek se protáhl na několik týdnů a vše vyvrcholilo v masopustní úterý 2. března 1802, kdy se v lidové inscenaci představil Napoleon a jeho ministři: „Převlečený Bonaparte začal vyzdvihovat své skutky, podrobení vícero provincií a to, jak se daří republikánské vládě. Pět ministrů zase chválilo Bonaparta za zdar francouzské republiky, děkovali mu za jeho činy a přáli mu štěstí v dalších podnicích.“

Podle Bayerweka, který o událostech vydal podrobnou zprávu, se různé nekalé akce projevily už před osudným úterkem.

Od počátku února 1802 se totiž tři policejní komisaři David Wendler, Ignaz Neumann a Joseph Bitterlich pokusili maškary pochytat a zjistit vůbec, „kdo se za šerednými kuklami skrývá“.

Lov neprobíhal dobře – zakuklenci se honili se zástupci policie, pokřikovali na ně a kdosi hodil po Bitterlichovi hrnec, který ho zranil na hlavě. Někdo rozbil okno u jedné chalupy.

Většina z nich utekla a zmizela ve tmě.

Přesto se podařilo dvě osoby zadržet, a protože rychtář Gottfried Müller nebyl doma, odvedl je Wendler k sobě do stavení, aby je demaskoval.

Po odložení masek se ukázalo, že se jedná o dvacetiletého Antona Neumanna a stejně starého Antona Haaseho. Všechno probíhalo v klidu, dokud do místnosti nevtrhli měšťané a tkalci – Neumannův otec a Haaseho poručník. Oba řvali a nadávali, neboť „všude je dovoleno nosit masky“. Wendler raději všechny propustil.

Mezitím začal kout pikle rychtář Müller – maškary schvaloval, „protože chodily do hostince jeho zetě a dělaly tam celý masopust útratu“. Z těchto ušlechtilých důvodů navedl tatíka Antonína Neumanna, aby si na policii a její chování stěžoval až na vrchnostenském úřadu místního panství. Ten vyslal do Jiříkova dalšího zmocněnce, justiciára a purkrabího Siebera.

Ten prošetřoval, prošetřoval, byl ze všeho zmatený, nakonec mladíky a otce zavřel, aby je vzápětí propustil.

Pouze nařídil rychtářovi, aby obec seznámil se zákazem maškarád. Což Müller neudělal, zeťovy výdělky se mu sakra hodily do krámu – něco ze zisku káplo i pro něj. Krajský komisař Bayerwek se s vývojem celé situace po svém příjezdu seznámil. Nejvíc ho rozezlili příbuzní dvacetiletých mladíků a fakt, že některé maškary se převlékly za ženské. Zjistil také, že ve hře se „nemluvilo nic proti státu, byly to spíše dětinskosti“. To mu ovšem nebránilo hledat autora textu. Objevil ho v pětatřicetiletém tkalci Josephu Diessnerovi.

Šikovný muž psal už delší dobu texty, které „sestavoval z novin“. Komisař usoudil, že celý případ je „nafouklá bublina“, jejíž podstatu tvoří vzájemná nenávist mezi rychtářem a třemi komisaři, kteří původně věc vyšetřovali. A prokázala se další fakta.

Rychtář Müller přes odpor policejních zástupců hostil maškary v nejrůznějších převlecích nejen v hospodě, ale i ve vlastním domě. Štědře připravoval občerstvení i pití. Navíc za devět let nepředložil jediný obecní účet, neopravil hasičské nářadí, ač jej několikrát komisaři na hanebný stav „hasebního náčiní“, upozorňovali.

Výsledkem zdlouhavého vyšetřování se stal mírný verdikt – masky gubernium potrestalo čtyřmi dny vězení. Nejhůř dopadl rychtář. Musel do arestu na osm dní a zbavili jej úřadu. Nahradil jej Ignaz Neumann.

Událostem z roku 1802 předcházela nařízení reagující na Francouzskou revoluci.

Veřejné plesy, i ty maškarní, se pořádaly v Praze už od 40. let 18. století. Ze začátku karnevaly organizovala šlechta, ostatní museli získat povolení od městského hejtmana.

Od devadesátých let se změnily takzvané plesové řády vydávané guberniem do poloviny 18. století.

Maškarád se mohl zúčastnit každý, kdo zaplatil vstupné. Paradoxně se smělo provozovat tyto akce pouze v Praze U Vusínů v dnešní Masné ulici. Zábavě přihlížel policejní komisař, který mohl na konci plesání vyzvat přítomné, aby se odmaskovali.

Také dohlížel, aby se k sobě maskovaní chovali slušně, neuráželi se, neprali… Jestliže dotyčný či dotyčná vystupovali drze a nemravně, vyzval je komisař k odchodu a ještě demaskoval. Přímo odpudivým se vyhlašovalo převlékání se za osobu opačného pohlaví. Policie vnímala jako zvlášť nebezpečné srocování maškar na ulicích.

Stavovské rozdíly mezi hosty tancovaček a karnevalů ovšem nezmizely. Jan Jeník z Bratřic, spisovatel a obrozenec, o tom napsal: „Na ples přicházela skupina osob velmi skvostně maškarýrovaných. Těm se zdvořile, co možno bylo, ihned vyjednalo místo, protože to znamenalo, že to velké vrchnosti byly.“

V 19. století se tento přístup nezměnil ani v měšťanské vrstvě. Tam situaci kontrolovali plesoví výboři. Na ně rád vzpomínal spisovatel a novinář Ignát Herrmann.

Na maskovaný bál se nesměl dostat nikdo rodem nepatřičný. Proto plesoví výboři měli co dělat. Prolustrovali celé stavovské i nestavovské rody.

Zejména dcery magistrátních úředníků, právníků a politiků byly vítány.

V roce 1868 se ale organizátoři dopustili vážného poklesku. Ten se objevil i v novinách. Pozvali již poněkud přestárlá, tehdy dvacetiletá, dvojčata, sestry Ortovy s tatínkem i maminkou. Tatínek se živil jako magistrátní úředník, což plně vyhovovalo, ale jeho bratr prodával králičí kožky v Kotcích.

A nedopadlo to dobře. Slečny Ortovy nevpustili do sálu, i když otec zaplatil pět zlatých a ještě uctil studenty, kteří jej zvali, rosoličkou. Neměly ten správný původ. Dámy v takové situaci způsobily scénu, ty útlocitnější propukly v pláč. Dvojčata nezůstala pozadu, kvílela a dupala. A jejich matce proletěly hlavou rodinné finanční ztráty. Vždyť příprava na ples či bál dala takového shánění! Nákladné šaty i za 300 zlatých, z hedvábí, mušelínu, brokátu. Pokaždé jiné. A rukavičky k lokti, květiny do vlasů, vějíře, kadeřník.

Maska z hedvábí, pošitá celými kyticemi nebo krásně pomalovaná.

A to všechno proto, aby se našel odpovídající ženich. Proto se nelze divit, že když dceruška marně – třeba deset let – slídila na maškarní po nápadníkovi, otec další plesy prostě zatrhl.

Policie ovšem vydávala i další zákazy.

V roce 1786 zakázalo gubernium všechny divadelní frašky a improvizované komedie. Na venkově se povolovala podobná představení pouze tehdy, když je schválily krajské úřady. V roce 1795 se už nařízení vztahovalo i ke kamenným divadlům.

Podle historika Pavla Himla „se jako důvod udává i ochrana mravů a ochrana před státu nebezpečnými principy“ (Pavel Himl, Pozorovat, popsat, stvořit, Osvícenská policie a moderní stát 1770–1820, Argo 2019).

V roce 1801 vídeňský policejní ministr Johann Antonín Pergen prohlásil, že na Litoměřicku se lidé, hlavně řemeslníci, oddávají produkci zakázaných her. Přímo propadají vášni k divadlu. Stávají se na něm závislými a zanedbávají vlastní práci.

Gubernium proto zatrhlo z vůle panovníka měšťanům a řemeslníkům hraní komedií: „Zkušenost učí, že lidé, kteří se věnují hraní komedií, pro něj v krátké době pojmou takovou vášeň, že to již nepovažují za zábavu ve volných chvílích, nýbrž za důležitou činnost, a jsou tak odváděni od svých úředních, řemeslnických a domácích záležitostí. Většina mladých lidí obojího pohlaví tím získá románové nadšení, které se ne vždy slučuje s jejich povoláním v obyčejném životě.“

Divadlo se přímo označuje jako ohrožení mravnosti mládeže, spojené se zahálkou. S tím souvisel i monarchův zákaz určitého druhu románů z roku 1806.

Pražská policie dostala příkaz informovat knihkupce o určitém typu literatury nevhodném pro čtenáře. Patřily k nim: 1. blouznivé milostné romány, zabíjející zdravý rozum; 2. hrdinské romány, v nichž hrdina narušuje občanské poměry; 3. strašidelné, loupežnické a rytířské romány, které vyvolávají hrubost a pověry; 4. pohrdlivé romány bez nějaké ceny.

Příkladem nevhodné knihy se stal román Christiana Augusta Vulpia Rinaldo, Rinaldino Rinaldini, hejtman loupežníků.

Podobně pražská policie stíhala a pozorovala večerní pobožnosti na veřejnosti – kvůli srocení lidu a přílišnému zdobení kostelů. Došlo i k zákazu vánočního vystavování jesliček v pražských kostelech. Všechno tvořilo logický celek.

Podle Pavla Himla: „Francouzská revoluce představovala pro habsburskou monarchii komplexní ohrožení s viditelnými důsledky pro celé společenské zřízení, a není proto divu, že na ně prudce reagovaly úřady na všech úrovních a ve všech oblastech od trestního zákoníku a patentů přes cenzuru, zpřísněnou kontrolu osob až po propagandu.“