Pekelník Trenck se zřejmě upil k smrti

Domluvil se několika jazyky, daleko raději však argumentoval zbraněmi. Nesklonil hlavu nikdy a před nikým. Naprostá neúcta k autoritám ho dovedla až před popravčí četu, které unikl na poslední chvíli.

Nadaného a schopného, ale vznětlivého, krutého a chamtivého muže nakonec zradili nepřátelé a opustili přátelé. Zemřel náhle v nedožitých 39 letech jako vězeň na Špilberku. Před smrtí se dal na pokání. Pochovali ho po zvyku kapucínů bez rakve na holé zemi.

Jeho mumie se zachovala dodnes a díky moderním metodám z ní byla zrekonstruována válečníkova trojrozměrná podoba. Ani antropologický průzkum však s jistotou neodpověděl na otázky ohledně Trenckovy předčasné smrti.

Ve čtvrtek 1. ledna 1711 se Anně Marii a Johannu Heinrichovi, svobodnému pánu von der Trenckovi, narodil chlapec, který při křtu dostal jméno po Františku Serafinském. Díky matce získal nejlepší vzdělání své doby: jezuitské. Ovládal latinu, němčinu, italštinu, chorvatštinu, ruštinu a angličtinu, psal básně, miloval anglickou literaturu.

Byl vynikající tanečník a hrál skvěle na housle, což mu umožňovaly neobyčejně dlouhé prsty. Mohl z něj být učenec či statkář, jeho otec – pruský šlechtic z Pomořanska a podplukovník rakouské armády – měl však jiné plány.

Mladý Franz Trenck vstoupil po dovršení šestnáctého roku jako praporčík do pěšího pluku rakouské armády. Někdy v roce 1731 se oženil s Josefínou von Tillie, dcerou velitele pevnosti Petrovaradín, a převzal správu panství ve slavonské Brestovaci (dnes na území Chorvatska). Během šesti let se manželům narodily čtyři děti. Tři starší synové nepřežili batolecí věk, nejmladší dcera zemřela zřejmě spolu s matkou při morové nákaze v roce 1737.

Po rodinné tragédii už mladého barona doma nic nedrželo. Když se Rakousko zapojilo do rusko-turecké války o přístup k Černému moři, nabídl, že naverbuje vlastní dobrovolnickou jednotku k boji proti Turkům. Velení císařské armády jeho návrh odmítlo, a tak se s ním obrátil na ruskou carevnu Annu Ivanovnu.

V jejích službách na sebe brzy upoutal pozornost. „Při jednom bojovém střetnutí mi jeden Turek vrazil kopí do břicha. Dalo se tušit, že takovou ránu nepřežiji, že je se mnou amen, avšak ani takováto příhoda mě nevyvedla z míry. Vytrhl jsem si vmžiku kopí z břicha, zlomil jsem je, mrštil jím po překvapeném nepříteli a ujel jsem. Rána se mi pak zahojila bez jakýchkoli dalších komplikací,“ popsal Trenck ve svých pamětech.

Vzhledem k propagačnímu charakteru spisku je sice věrohodnost příběhu poněkud sporná, o Franzově sebevražedné odvaze však pochybovat nelze. Ani o jeho výbušné povaze, kvůli níž se dostával do neustálých konfliktů. Nakonec veřejně profackoval svého velitele a k dovršení všeho urazil vojenský soudní tribunál. Pohár trpělivosti přetekl. Byl odsouzen k trestu smrti. Už prý stál před popravčí četou, když dorazil kurýr s milostí: místo zastřelení byl jen vyhoštěn z Ruska.

Roku 1740 se Franz Trenck vrátil na své panství, nalezl však vypleněný kraj. Do Slavonie totiž podnikaly loupeživé nájezdy bandy zbojníků, které našly zázemí za hranicemi vymezujícími vliv osmanské říše. Rabovaly osady a od jejich pánů vybíraly výpalné: Zaplať, a necháme tě na pokoji. Nezaplatíš, budeš litovat!

Nezaplatil. Bandité mu podpálili stodoly a chlévy. A on jim vyhlásil nemilosrdný boj na život a na smrt. „Na místě ubil několik polapených zbojníků jednoho po druhém k smrti. Svoji krutost stupňoval. Raněné zbojníky buďto dobíjel na místě, nebo pro ně měl připraveny naostřené kůly, na které je dal narážet, popřípadě je nechal lámat kolem,“ píše antropolog Tomáš Dacík v knize Pekelník.

Nakonec Trenck podnikl odvetný výpad za hranice, čímž ohrozil křehký čerstvý mír s osmanskou říší. Opět byl pohnán před vojenský tribunál. Dostavit se však nenamáhal: uprchl do Vídně, kde požádal o azyl v kapucínském klášteře. Tam se setkal s princem Karlem Lotrinským, švagrem Marie Terezie, který mu u arcivévodkyně zajistil audienci.

Mladičká panovnice měla v té době velké starosti. Její otec Karel VI. věděl, že zemře bez mužských potomků. Výnosem zvaným pragmatická sankce proto stanovil habsburské nástupnictví také po ženské linii. Když se však jeho dcera ujala vlády, odmítli pruský král Fridrich II. a bavorský kurfiřt Karel Albrecht pragmatickou sankci uznat. Války o rakouské dědictví byly na spadnutí.

Trenckova nabídka přišla jako na zavolanou: naverbuje pro Marii Terezii v Chorvatsku sbor o tisíci dobrovolnících, kteří odčiní své prohřešky vůči zákonům v boji pod jeho velením. A místo žoldu si vezmou odměnu z válečné kořisti. Možnost posílit armádu na účet nepřítele zněla skvěle: incident s bandity byl zapomenut a z Trencka se stal znovu vojenský velitel.

Jeho muži – vyvrhelové a kriminálníci – se nazývali panduři (od slova banderium, značícího ozbrojený doprovod uherských šlechticů). Divocí, snědí, s dlouhými kníry nešli přehlédnout. Nosili červené pláště s kapucí, kolem pasu ovázanou hedvábnou šerpu, za ní zastrčené pistole a zakřivené dýky zvané handžáry, přes prsa řemen s těžkou šavlí, v ruce ručnici s dřevěnou zdobenou pažbou. Jejich odvaha hraničila s hazardem, jejich brutalita děsila i spojence.

Zatímco Fridrich II. slavil úspěchy s taktikou založenou na koordinovaných manévrech pěšáků semknutých do pravidelných formací, panduři vyvolávali chaos a paniku. Likvidovali ze zálohy menší jednotky, v noci pronikali do týlu nepřítele, přepadali sklady a zásobovací konvoje, ničili mosty, lovili kurýry.

Drobné půtky s neustále unikajícím a nenadále se objevujícím nepřítelem pruské vojsko demoralizovaly. Bezvýchodné postavení Marie Terezie se postupně zlepšovalo. Ve dvou válkách (1740–1742 a 1744–1745) sice ztratila většinu Slezska a českého Kladska, nicméně její vojska postupně vypudila nepřátele z rakouského území a mnohdy úspěšně přenesla boj za hranice.

Barona Trencka povýšili v červnu 1744 na plukovníka. „V jedenatřiceti letech vlastnil za dva miliony jmění a neutratil za den jediný zlatý. Nechal své lidi, kam přišel, bezohledně loupit, pak od nich skupoval kořist za nízkou cenu a posílal ji na své statky ve Slavonii. Důstojníky, kteří mu svůj podíl nenabídli ke koupi, posílal do nejtěžších bojů, a když padli, dědil po nich,“ popsal Trenckovu hrabivost jeho bratranec Fridrich.

Trenckovy vojenské úspěchy byly vyváženy krutostí. Když vyplenil a vypálil bavorské město Cham, trvalo rabování devět dnů a životem zaplatily desítky civilních obyvatel. Opakovaně byl za své excesy volán k odpovědnosti, Marie Terezie však svého velitele vždy ochránila.

Při divokém způsobu života se nedalo vyhnout zraněním. V průběhu rabování bavorského zámku Diesenstein odmrštil Trencka výbuch soudku se střelným prachem ke zdi, až ztratil vědomí. Hořící stejnokroj z něj museli strhat, měl popálený bok, ruce a obličej. Léčil se dva týdny a do smrti pak odpuzoval lidi černě kropenatými tvářemi, protože zrna střelného prachu zarytá pod kůží nešla odstranit.

Při dobývání českého Kolína obsazeného pruskými vojsky mu zas koule z nepřátelského polního děla přerazila levou nohu. Tentokrát strávil na lůžku půl roku.

Když se panduři rozrostli na pět tisíc mužů, začali vzbuzovat obavy i u samotného dvora. „Početná armáda v rukou jediného, prchlivého, cílevědomého, ziskuchtivého a nevyzpytatelného muže byla pro Vídeň časovanou bombou. Mohlo být jen otázkou času, kdy Trenck, voják tělem i duší, nabídne služby někomu jinému,“ konstatuje Petr Kašpar v bakalářské práci o Franzi Trenckovi.

Pak došlo ke krvavé bitvě u Žďáru, která pro Rakušany znamenala obrovský debakl. Kvůli špatnému velení, nedisciplinovanosti a mizerné koordinaci dokázali prohrát, byť měli téměř dvojnásobnou převahu.

Částečně za to mohli i Trenckovi panduři. Místo aby vpadli pruské armádě do týlu, jak bylo domluveno, plenili opuštěný pruský tábor v mylném domnění, že už mají vítězství jisté. Ukořistili armádní pokladnu s osmdesáti tisíci dukátů a osobní zavazadla pruského krále včetně stříbrného nádobí. Zajali Fridrichovy sekretáře, dokonce i jeho psí smečku.

Bitva však byla prohraná a bylo třeba najít viníka. Franz Trenck se přímo nabízel. V armádě se rozhádal s kdekým. Měl množství nepřátel, kteří zastávali významné funkce u dvora. Jeho krutost vzbuzovala odpor, jeho rostoucí bohatství závist, jeho divocí panduři strach.

V roce 1745 byl zatčen a po závažných obviněních – mnohdy křivých – ho uplacený tribunál odsoudil k trestu smrti. Tehdy opět zasáhla Marie Terezie: byla svému veliteli příliš zavázaná, než aby ho nechala popravit. Nařídila revizi soudního procesu. Osvobozující rozsudek nepřicházel v úvahu, a tak byl v srpnu 1748 Trenckův trest alespoň zmírněn na doživotí v brněnské pevnosti Špilberk.

V nejdrsnějším žaláři monarchie, jen o chlebu a vodě, přikovaní řetězem v kobkách bez přístupu denního světla, vydrželi odsouzenci přežít jen v řádu měsíců. Nic takového však prominentnímu vězni nehrozilo. Pobýval ve dvou místnostech, měl k dispozici sluhu. Směl si přilepšit na slušné jídlo a pití. Volně se družil s důstojníky z posádky. O nedělích byl po mši zván na slavnostní oběd k veliteli pevnosti. Čas si krátil hrou na housle a rozmluvami s bratry kapucíny, kteří poskytovali vězňům duchovní útěchu.

Chmury ze ztráty svobody zapíjel vínem. „Poslední půlrok to s ním šlo z kopce. Byl melancholický, stále víc kulhal. Ke konci života už byl pravděpodobně silný alkoholik,“ konstatuje archeolog Petr Vachůt z Muzea města Brna.

V sobotu 4. října 1749, v den sv. Františka, si vězeň Trenck nechal vyholit tonzuru. Oblékl starou kapucínskou kutnu, usedl za stůl a prohlásil: Chválabohu, nastává moje hodina! Pak zavřel oči, levá strana jeho obličeje smrtelně zbledla a tělo se téměř hodinu zmítalo v křeči. Ve chvíli, kdy věžní hodiny dole ve městě odbíjely poledne, vydechl naposledy.

„Neexistuje dobová lékařská diagnóza, co bylo příčinou smrti. Zmíněna je pouze vodnatelnost, což by mohlo nasvědčovat zánětu ledvin,“ upřesňuje Petr Vachůt.

Jisté však je, že někdejší obávaný plukovník pandurů, považovaný za vyslance samotného pekla, se ke konci života kál. V závěti odkázal slušnou částku otcům kapucínům. Velkoryse pamatoval i na roční dceru svého sluhy – tak velkoryse, až se objevily úvahy, zda není ve skutečnosti jejím otcem – a také na město Cham, kde panduři tak řádili. Dle své poslední vůle byl pochován v brněnské kapucínské hrobce. Uložili ho v prostém řeholním rouchu na holé zemi, jen s cihlou pod hlavou, jak bylo zvykem u členů řádu.

„Úklad, závist, pomluva, nenávist, / lpění na hmotných věcech, / mě vedly ke zbudování / tohoto bídného pomníku… / Ty však, poutníku, pohleď na toto místo. / Střez se mého pádu a modli se za mou duši,“ prosí v náhrobním nápisu, který si sám složil.

Náhlé úmrtí vojáka v nejlepším věku budilo pochybnosti. Objevily se dohady, že smrt byla zinscenovaná. Prý chystal útěk za pomoci paralyzující drogy, díky které by ho lékaři prohlásili za mrtvého. K vědomí by procitl až v bezpečí za hradbami. Jenže nepřátelé plán odhalili, a tak byl Trenck pro jistotu po smrti sťat.

Může být na té pověsti zrnko pravdy? Odpověď naznačily baronovy ostatky. Stejně jako ostatní těla uložená v kapucínské hrobce byla totiž i jeho mrtvola působením vzduchu přirozeně mumifikována.

Mumie prošla v letech 2017 až 2019 tomografickým a antropologickým výzkumem, který potvrdil, že tělo opravdu patřilo baronu Trenckovi. Kůže na tváři je poznamenaná tečkami střelného prachu po výbuchu na zámku Diesenstein. Dobře zahojená otevřená zlomenina levého bérce odpovídá popisu zranění od Kolína.

Baron měřil až 185 cm, mezi svými současníky musel doslova vyčnívat. Trpěl vleklým zánětem pravé dásně, takže kousal jen levou stranou zubů. Kosti rukou s dochovanými svalovými úpony prozradily neobvykle dlouhé a tenké prsty se silným stiskem, což představovalo výhodu při manipulaci se zbraněmi i při hře na housle.

Mumii, jejíž hlava spočívala volně u těla, chybělo několik článků prstů a tři krční obratle. Právě to zřejmě vyvolalo pověst o utětí hlavy. Důkaz však neexistuje. „Kdyby tam byl řez, bylo by to vidět. Všechna zachovaná zakončení tkání krku svědčí o přirozeném odpadnutí lebky. Krk uhnil dřív, než stihl zmumifikovat, takže se hlava prostě odkutálela,“ vysvětluje archeolog Petr Vachůt.

Vysvětlení má i pro chybějící obratle: ty se zřejmě ztratily při manipulaci s ostatky. Navzdory svému přání byl totiž baron Trenck z podlahy posléze přemístěn do masivní dubové truhly a nakonec uložen v cínové rakvi.

Ani požití drogy či jedu nešlo potvrdit, neodebíraly se totiž vzorky vnitřních tkání. „Teoreticky by bylo možné zkusit odebrat vzorek DNA hodně z hloubky, aby se vyloučila kontaminace, ale to jsme nedělali. Chtěli jsme postupovat eticky, náš průzkum byl pouze neinvazivní. Vysvětlení příčiny smrti tedy bude muset počkat až na další generace,“ uzavřel Petr Vachůt.