Pařížská konference začala před 100 lety. Mír roku 1919 se rodil těžce

Na jedné straně stály vítězné státy Dohody, na druhé Ústřední mocnosti, představované Německem a jeho spojenci. Československo díky své zahraniční akci se řadilo ke skupině první.

Oficiálně začala jednání v Zrcadlovém sále ve Versailles 18. ledna 1919. Byl to gigantický podnik, jaký svět dosud neviděl – účastnilo se jej 27 válčících států Dohody a pět britských dominií. Rusko nikdo nepozval, vyřadila jej bolševická revoluce.

Německo vyšachovali vítězové úplně – Dohoda nemínila vést jednání jako vzájemný dialog, ale rozhodla se vypracovat ultimátum, které poražený podepíše. Nový československý stát zastupoval ministerský předseda Karel Kramář a ministr zahraničí Edvard Beneš.

S nimi přicestovalo i dalších osmdesát delegátů – tajemníků a expertů. Vedoucí funkce na konferenci si ovšem rozdělilo pět hlavních mocností, z nichž Francie vystupovala nejbojovněji.

V čele „pětky“ stanul sedmasedmdesátiletý francouzský premiér Georges Clemenceau, přezdívaný cholerický tygr, protože rád všem nadával a spílal. Británii zastupoval britský premiér David Lloyd George, Spojené státy prezident Woodrow Wilson a Itálii premiér Vittorio Emanuele Orlando.

Japonsko, představované hrabětem Nobuakim Makinem, se účastnilo projednávání pouze těch otázek, jež se ho přímo týkaly.

Vedle toho působilo při práci konference 88 odborných komisí, které uskutečnily celkem 1646 schůzí. Přesto neměl průběh celé akce zpočátku jednotný program a promrhalo se množství času debatami o druhotných problémech. Stanoviska velmocí k jednotlivým otázkám se navíc dost lišila. To potvrzovaly i postoje jejich představitelů.

Americký prezident Wilson neměl jednoduché postavení. Přesvědčený demokrat a presbyterián, státník v daný moment nejsilnější země, vydal už 18. října 1918 nótu, která oznamovala, že americká vláda souhlasí s odevzdáním osudu rakousko-uherské monarchie „do rukou jejích národů“.

Vyjádřil tak souhlas se vznikem samostatného čs. státu. Wilsona, zastánce teze o sebeurčení jednotlivých národů a toužícího po vybudování Společnosti národů, dráždil francouzský postoj. Zejména úsilí zdeptat Německo tak, aby se už nikdy nepostavilo na nohy. Během jednání dokonce povolal křižník George Washington, aby jej odvezl domů.

Proti němu často vystupoval právě Georges Clemenceau, vystudovaný lékař, který se ale vrhl na politiku. Patřil k cynickým, nesmiřitelným protivníkům, časem se posunul od radikální levice napravo. Veřejnost jej obdivovala i nenáviděla a nazývala jej „starým jakobínem a bořitelem vlád“.

V první řadě hájil vždy bezpečnost Francie. Kritizoval Wilsonův idealismus a komentoval jej: „Pan Wilson žil ve světě, který byl docela bezpečný pro demokracii, já jsem žil ve světě, kde bylo dobrým mravem demokrata střílet.“

Starý harcovník se ještě ostřeji hádal s právníkem, Angličanem Davidem Lloydem Georgem, zkušeným předákem Liberální strany, který se nakonec spojil s konzervativci. Doprovázel jej bystrý diplomat sir Arthur James Balfour, přezdívaný Clemenceauem „stará panna“. Podobné neshody byly ještě těžší i proto, že se nejednalo pouze o mír a hranice, ale i o finance – reparace. V takové situaci čekal čs. delegaci těžký úkol.

Dva zástupci čs. delegace v Paříži se od sebe nemohli víc lišit. Její vedoucí Karel Kramář se toužil stát celonárodním vůdcem. Známý a díky rodinnému majetku všestranně vzdělaný politik sbíral zkušenosti doma i v cizině.

Za války jej v roce 1916 za velezradu odsoudila rakouská justice k trestu smrti, o rok později jej amnestovali a stal se národním hrdinou a mučedníkem. Jako vůdce národní demokracie, představitelky bank a velkokapitálu, ale i „profesorů a umělců“, hodlal řešit současnost ČSR jako součást slovanské politiky s účastí nesovětského „obrozeného“ Ruska. To už se dávno stalo utopií.

Přes Benešův odpor organizoval s bělogvardějskými emigranty a pravicovými stoupenci Dohody plány zorganizovat na území ČSR protibolševickou armádu, složenou i z Čechů a Slováků s cílem svrhnout rudé.

Jeho výlučnost v delegaci se projevovala i způsoby v soukromí. Zástupci nové republiky se usídlili v hotelu Rue Bonaparte (Edvard Beneš) a dražším Lutetia, kde bydlelo i poselstvo čínské. Univerzitní profesor Jan Krčmář vzpomínal na nepříliš „tučný delegační chleba“, což nutilo obyvatele Lutetie stravovat se v levných lokálech.

Pouze jeden patřil k výjimkám. Účastník konference a agrární diplomat Karel Mečíř o něm prohlásil: „Dr. Kramář si snad jediný dopřával plného stravování v hotelu. Z toho vznikl známý vtip, že do hotelu přišel nějaký francouzský žurnalista poptávat se u portýra na exotické Číňany. Načež prý portýr: To zde máme o moc exotičtější národ. Jsou to Čechoslováci, ti vůbec nejedí a jejich jménem jí předseda vlády.“

Edvard Beneš byl z jiného těsta. Patřil k realistickým, racionálním lidem s vysokým sebevědomím. Už jako neznámý jednatřicetiletý docent, učící na obchodní akademii v Praze, se připojil k Masarykově emigraci v roce 1915. Hlásil se k reformnímu socialismu. Sám Masaryk o něm prohlásil: „Bez Beneše bychom neměli republiku.“

I když už za Velké války se s mnohými poškorpil, za tři roky působení v Británii, Itálii a Paříži se poučil v tom, že o každý, byť malý požadavek je třeba usilovně bojovat, dřít a činit se nepostradatelným. A občas i nadsazovat.

I proto jej už v čase přípravných jednání konference pozvali v listopadu 1918 jako jediného představitele z nově utvářených států k jednání o kapitulaci Německa. A důvěru si zasloužil. Ne nadarmo mu přezdívali Lišáček. Svou diplomacii opíral o Francii. V začátku konference byl plný optimismu a přeháněl požadavky.

Předložil návrh o vytvoření československo-jugoslávského koridoru, ČSR se sice vzdávala Lužice, ale požadovala připojení části Kladska. Dále republika usilovala o zisk na Těšínsku. Českou publicistiku tehdy živily nároky pod heslem: „Proč si nepožádat o kolonie, když nám Dohoda dá, o co si řekneme.“ Situace se ale vyvíjela jinak – splnění takových požadavků přesahovalo sílu státu, nemohl by je vojensky zajistit. Ale Lišáček se nevzdával.

Těžiště prací konference se brzy přesunulo do odborných komisí. Důsledný Beneš s jejich členy udržoval nejužší styky, a právě je přesvědčoval o československých nárocích. Jejich šéfové často přijímali stanoviska odborníků bez námitek.

Dne 6. února 1919 vystoupil Beneš před „pětkou“ se stručně koncipovaným memorandem a hovořil téměř čtyři hodiny. „To byla ale délka, ten váš Beneš,“ poznamenal Clemenceau ke Kramářovi, který se ani nedostal ke slovu.

Konečné řešení hranic republiky přišlo na program až 4. dubna 1919 a jednání proběhlo hladce. ČSR dostala historické české země (včetně Chebska), s připojením menších území Valticka a Vitorazska od Rakouska a Hlučína od Německa, dále Slovensko a Podkarpatskou Rus. Z československo-jugoslávského koridoru nebylo nic. Hůř dopadla otázka finanční.

Nové nástupnické státy, mezi něž Republika československá patřila, se musely účastnit placení reparací Dohodě, vznešeně zvaných „příspěvky za osvobození“. Celkově měly „novovítězové“ zaplatit jeden a půl miliardy zlatých franků. Rozdělení na jeden stát se stanovilo podle klíče výnosu z daní za poslední tři předválečná léta.

České země tak doplatily na svou hospodářskou vyspělost – připadlo na ně z uvedené sumy padesát procent! Přesto v Československu vzbudily výsledky z Paříže pochopitelné nadšení.

Došlo i k nepříjemnému trapasu – z Národního shromáždění poslali 28. června 1919 do Paříže děkovný telegram, určený pouze Benešovi. Kramář si zklamaně zapsal do deníku, že „dostal před celým světem ránu přímo do tváře“ a že „ho Masaryk háže s klidem přes palubu“.

Oba hlavní české protagonisty čekal rozdílný osud. Protidrahotní hladové demonstrace z května 1919 otřásly stabilitou Kramářovy vlády a dorazily ji obecní volby v červnu téhož roku. Zvítězily v ní tzv. socialistické strany a v červenci nastoupila vláda rudozelené koalice (socialisté a agrárníci).

V té době pobývali Kramář i Beneš ještě na konferenci až do podpisu Saintgermainské smlouvy s Rakouskem v září 1919. Z bývalého ministerského předsedy se stal roztrpčený muž. Už nikdy se nestal ministrem. Edvard Beneš zůstal ministrem zahraničí nepřetržitě až do roku 1935, kdy jej zvolili nástupcem T. G. Masaryka.