Paracelsus: Neobvyklý zjev mezi lékaři

Charakterizoval Jana jako muže s „vyhublým, vyzáblým tělem, zničeným léky a v těžkém úpadku“. Přesto mu prodloužil život o čtyři roky. On sám vstoupil do dějin jako neotřelá osobnost, která se vyhýbala všem normám obvyklého chování. Zajímali se o něj filozofové i politici.

Nejvíc je šokoval svým výstupem z roku 1527. V den svatého Jana 24. června 1527 se před univerzitou v Basileji měšťané, studenti a profesoři měli nač dívat. Před jejich zraky pálil malý hrbatý muž s velkým nosem a energickou bradou spisy pro tehdejší medicínu posvátné – dílo slavného islámského lékaře Avicenny (žil kolem roku 1030).

Byl to svatokrádežný a riskantní čin – Paracelsus se tak osvobozoval od tradičního, nekriticky přijímaného vědění. A také chtěl urazit basilejské lékaře, kteří jej příliš nemilovali. A to se mu také povedlo. Už na jaře roku 1528 musel z Basileje prchnout pro odpor svých studentů i profesorů na lékařské fakultě.

Od té doby ztratil Paracelsus svůj univerzitní klid a už nikdy se neusadil natrvalo v žádném městě. Projevoval se jako neklidný, vášněmi stíhaný duch – těkal po Evropě křížem krážem. Sám o tom napsal: „Hnali mě z Litvy, potom z Pruska, pak z Polska. A nejen to! Nezamlouval jsem se Nizozemcům, univerzitám také ne, ani Židům, ani mnichům.“

Přitom málokterý lékař inspiroval umělce jako on. Psali o něm William Shakespeare, Hans Grimmelshausen stejně jako Johann Wolfgang Goethe.

Paracelsus se narodil někdy na přelomu let 1493 a 1494 ve švýcarském poutním městečku Maria-Einsiedeln. Jeho otec byl lékař, který pocházel z nižší šlechty. Paracelsus prožil skromné a drsné dětství. Musel při všem pomáhat – při senoseči, sbírání dřeva, na pastvě. Sám o tom napsal: „Od přírody nejsem tuze subtilní a není ani v mé zemi zvykem, že člověk předením hedvábí něco dokáže, nejsme vychovaní ani na fících, ani na medovině či pšeničném chlebu, ale sýrem, mlékem a ovesným chlebem, to nemůže jednoho outlocitně ustrojiti.“

A také k jemným lidem nepatřil. Jako dospělý se každou chvilku rozčilil, věděl to a vyhýbal se „učeným disputacím“. Měl k tomu další pádný důvod – v řeči zadrhával, což zlost ještě zdůraznila. V jednom dopise později přiznal svým přátelům lékařům: „Hlavní příčinou toho, že jsem se držel stranou, je můj brebtavý jazyk, kterýžto vám třem učencům stačiti nemůže, jak mě od mládí znáte, víte, že jsem od počátku koktal.“

Paracelsus se také považoval za obhroublého a neohrabaného. Přesto se chtěl stát lékařem. Vybral si ke studiu několik univerzit. Předtím ovšem zřejmě kolem roku 1511 procestoval celou Evropu, navštěvoval různé lékařské univerzity a posuzoval jejich úroveň. Jak se zdá, neuspokojily jej.

O kolínské škole například tvrdil: „Je to velká hanba, když vysoké školy dělají lékaře, kteří jsou jimi jen zdánlivě, dají chlapovi červený plášť, červený baret a světu šaška, jenž pouze dokáže plnit hřbitovy.“ A o tübingenských lékařích dokonce prohlásil, že to jsou „doktorská polena“.

On sám studoval mimo jiné v Bologni a Ferraře.

Právě ve Ferraře asi roku 1515 promoval jako doktor medicíny a stal se doktorem obojího lékařství.

Získal tak právo nosit lékařský plášť a baret, ale nikdy se tím neobtěžoval. Bylo mu asi dvaadvacet a měl velké cíle – chtěl si vybrat místo, kde by se usadil a ordinoval. Po studiích ovšem opět vandroval a brázdil Evropou. A získával zkušenosti, protože Evropou zmítalo množství válek a ranění potřebovali ošetření. A tak se v roce 1520 vydal s dánským králem Kristiánem II. do Švédska.

Král hodlal Švédy porazit, ale nakonec prohrál. Paracelsovi to nevadilo – měl rád prosté lidi a právě ty chtěl léčit. Podle vlastních slov se sice nikomu nelíbil, ale: „Děkuji Bohu, že jsem se líbil nemocným.“ Právě tato praxe tvořila jeho sílu. Neučil se pouze z knih, ale ze životních zkušeností.

„Pravé umění léčitelské“ studoval nejen u doktorů, ale i u „lazebníků, lázeňských, ranhojičů, kořenářek, alchymistů, v klášterech, u moudrých i prosťáčků“. Stal se jakýmsi „lékařem bez hranic“. Pracoval všude tam, kde jej potřebovali. A přitom psal knihy. Nejen lékařské.

Paracelsus se zabýval i věštbami, lázeňstvím, dokonce psal i o elfech, vílách a zajímal se o duchy. Fascinovalo jej náboženství – zastával názory reformace, velmi blízké myšlenkám Martina Luthera. Církev rozčilil svým spiskem o Panně Marii, o níž prohlašoval, že bez ní by nebyl Kristus ani Duch svatý. Klérus pochopitelně hlásal, že Syna božího stvořil Bůh, a asistenci ženy při tom nechával stranou.

Profesor z Kolína Bernard Dessenius se na Paracelsa tak rozzlobil, že si zanadával: „Paracelsus je odporný čaroděj, pověrčivý, bezbožný, rouhavý, bezectný podvodník, piják a hnusná zrůda!“ V roce 1524 se Paracelsus na čas usadil v Salcburku, ale už na přelomu let 1526 a 1527 jej nacházíme ve Štrasburku. Tehdy na jeho lékařské znalosti dokonce vyšel chvalozpěv. Stával se populární osobností.

Mohlo za to jeho kurýrování, o němž se vykládaly legendy. V roce 1526 prý léčil dceru jednoho radního z Ingolstadtu. Ubytoval se na čas u něj a: „Uviděl tam jeho dceru, od narození chromou, které mu bylo líto. Hohenheim jí doporučil po každém jídle užívat na špičku nože léku, který sám připravil, rozpuštěném ve víně a potom se chvilku potit. Výsledkem léčby bylo, že večer třiadvacetiletá dívka vešla do ložnice rodičů, přestože dříve ještě nikdy neudělala ani krok, a padla před Theophrastem na kolena.“

Podle pověstí prý také Paracelsus vyráběl zlato. V roce 1527 se konečně trochu usadil. Povolali jej totiž do Basileje, aby tam léčil těžce nemocného tiskaře Johannesa Frobena.

Navíc jej město Basilej jmenovalo městským lékařem. Přimluvil se za něj slavný reformátor Erasmus Rotterdamský, Frobenův přítel. Paracelsus se tam odebral 24. února 1527. Johannes Froben se proslavil jako tiskař. Právě on vydával spisy Erasma Rotterdamského. Počátkem roku 1527 jej začala bolet noha.

Lékaři uvažovali dokonce o amputaci. Po příchodu Paracelsa se Frobenův stav zklidnil. Rotterdamský o tom napsal: „Konečně přišel lékař odjinud, jenž dokázal natolik ztišit bolest, že se stala snesitelnou a nemocný opět mohl jíst a spát. Záhy poté se tak zotavil, že dvakrát mohl jet na koni do Frankfurtu.“

Paracelsa to uspokojilo. Jako městský lékař mohl přednášet i na lékařské fakultě, což mu vyhovovalo. Basilejská lékařská fakulta mu ale nakloněna nebyla. A kladla mu překážky. Kromě jiného měl podepsat prohlášení, že bude „prokazovat patřičnou úctu fakultním doktorům“. To Paracelsus odmítl. A fakultu namíchl ještě víc. Usadil se totiž v nechvalně známé čtvrti Kohlenberg, kde se to hemžilo žebráky, zloději a opilými lancknechty.

Přes odpor fakulty navíc učil – nesměl ale používat univerzitní posluchárny. A učil rouhavě – prohlašoval, že lékař nečerpá vědomosti z knih, ale ze života samého.

Chtěl, aby studenti četli jeho spisy. Přednášel německy, nikoli latinsky. A studenti jej zbožňovali. Byl mladý – bylo mu asi čtyřiatřicet let. Zabýval se vředy a nádory, léčil syfilis, učil diagnostiku moči a pulzu, radil, jak hojit rány.

Jev a konání dosud nevídané. Popudil proti sobě celý lékařský stav. Ke všemu 26. října 1527 zemřel tiskař Froben – sklátila jej mozková mrtvice. Nálada v Basileji se obrátila proti Paracelsovi. Dokonce i jeho studenti o něm sepsali hanlivou báseň a vylepili ji na veřejných místech. Vadilo jim, že lékař své názory vyhlašoval za nezpochybnitelné a v některých myšlenkách vycházel z cizích děl.

Nakonec musel Paracelsus z města v lednu 1528 uprchnout. Později přiznal, že „možná trochu volně mluvil proti městské radě a ostatním, a proto městská rada, poháněná nenávistí, vztekem a zlobou, pojala rozhodnutí, že jestli zůstanu déle než půl hodiny, mě dá zatknout, a ať si pak se mnou v šatlavě dělají, co si zamanou“.

Prozatím se usadil v německém Colmaru. Lidé jej tam přijali jako vynikajícího lékaře. Ozvaly se ovšem i hlasy, které tvrdily, že je čaroděj. Paracelsovu pověst také velmi poškodilo vyprávění jeho sluhy a žáka Johannesa Oporina. Ten líčil svého pána v prapodivném světle.

Tvrdil, že jeho pán není žádný světec. „Propadl prý pití a hýření, sotvakdy bylo možné vidět ho hodinu či dvě střízlivého.“ A dál: „Po celou dobu, co jsem u něj dva roky bydlel, se na noc nikdy nesvlékal. Ulehl tak, jak byl, oblečený, i s mečem po boku. Potom také vstal s taseným mečem, řádil jako šílenec, sekal jím do podlahy a stěn. Pořád vyvařoval jakési lektvary. Jednou mě tím vyvařováním málem zadusil, přistrčil mi hlavu blíž – a já se začal dusit a omdlel jsem.“

Dále sluha tvrdil, že Paracelsus vařil pilule a masti, popíjel s pacienty a mrhal penězi, protože si každý měsíc dával šít nový oblek. Nejraději sedával v hospodách se sedláky a „vyzýval, aby s ním pili o závod, a také v tom chlastání vyhrával, tu a tam si při tom strčil prst do krku a podobal se praseti“.

Je otázkou, nakolik pravdivé podobné líčení bylo. Faktem zůstává, že Paracelsus i v opilosti dokázal plynně diktovat své spisy. Oporinus se také zmínil, že se Paracelsus nikdy nezajímal o ženy. Prý kdysi složil slib cudnosti. O sobě napsal, že nepatřil k hezkým mládencům, kteří by se líbili ženám, sám sebe viděl jako pokřiveného s „hrbem jako loutnou“. Přitom mnohé dívky by zajímal – ve světě válek se objevovalo mnohem víc poznamenaných „mrzáčků“. Tak či tak, jeho lékařství vypadalo pozoruhodně.

Ocenil ho v 19. století sám slavný psychiatr C. G. Jung. Paracelsus totiž hlásal, že nemoc není výlučně tělesnou záležitostí, ale i psychickou. Své učení uveřejnil v nedokončeném díle Opus Paragramum z roku 1530.

Nové lékařství podle něj tvoří čtyři sloupy: filozofie (nauka o přírodě), astronomie (vliv hvězd na lidský život), alchymie (příprava léků) a ctnosti. Paracelsus také pečlivě studoval příčiny nemocí.

Sahal i k lidovému léčitelství. Z Colmaru odcestoval v roce 1529 do Norimberka. Nevydržel tam ani rok – začal cestovat po Německu jako potulný lékař a kazatel. A pokračoval i v alchymii. Spatřoval v ní možnost vyrobit zušlechtěné výtažky. Tehdy se objevil i v Moravském Krumlově.

Odtud pokračoval ve svých cestách. Vedl rozháraný život, který nakonec skončil v rakouském Salcburku. Tam zemřel v úplné chudobě 24. září 1541.

Příčina jeho smrti není známá – existuje ovšem domněnka, že při své alchymii sám sebe pomalu „trávil“ (Paracelsovým životem se zabýval historik Franziskus Kerssenbrock – Paracelsus, Jeho život a doba, Ikar, 2008).

Ať byl jakýkoli – ještě 300 let se o něm v lékařských kruzích vedly debaty. A dodnes se jeho dílo cituje. Svým způsobem se stal nesmrtelným.