Článek
Vančura skončil ve vězení už dva týdny před atentátem na Heydricha, 12. května 1942, a to kvůli svému zapojení do odboje. V letech 1941 až 1942 totiž stál v čele Národního revolučního výboru inteligence.
Atentát na Heydricha: Odvahu střídala krutost a smutný konec
Po odhalení skupiny gestapem byl Vančura během tzv. druhé heydrichiády zatčen, avšak odmítl vypovídat. Gestapo ho dále nevyslýchalo a po atentátu ze 27. května 1942 byl 1. června poslán před stanný soud, který mu v jeho nepřítomnosti vyměřil trest smrti a téhož dne byl v Praze-Kobylisích zastřelen.
Zoufale jsem si přála, abych viděla svého muže aspoň o zlomek vteřiny dřív, než vejdou oni.
Jelikož se Němci neobtěžovali zjistit rozsah jeho odbojové činnosti, je podle historiků patrné, že jeho poprava byla součástí plánu vystrašit národ a vyhladit českou inteligenci. Mělo to rovněž ukázat, že si v podstatě nikdo nemůže být svým životem jistý.
„Dvacet šest krásných let“
Mrazivé události a atmosféru strachu popisuje vzpomínková kniha spisovatelovy manželky Ludmily Vančurové jménem Dvacet šest krásných let, která popisuje jejich společný život od prvního setkání až po depresivní „návštěvy“ gestapa a nakonec osudový telefonát s anonymním vzkazem informujícím o manželově smrti.
„Jen jsem otevřela, vrazili dovnitř dva chlapi. A rovnou k otevřenému oknu. Kde je váš muž? Kde je ložnice? řvali. Na úzké schodiště k pracovně se mi podařilo proklouznout před ně. Zoufale jsem si přála, abych viděla svého muže aspoň o zlomek vteřiny dřív, než vejdou oni. Seděl na lůžku. Beze slova jsme se na sebe dívali,“ píše Ludmila Vančurová ve své knize.
Spojenci čekali sabotáže, ale odboj byl rozbit
„Gestapáci, kteří stáli za mnou, se najednou – na chvíli – začali chovat o stupínek mírněji. Skoro jakoby v rozpacích. Řekli, že mají rozkaz Vladislava odvést. Že sami nevědí, je-li to jen k výslechu. Jeden z nich začal hned přehrabovat papíry na psacím stole. Druhý střežil na každém kroku Vladislava, který se oblékal,“ popisuje dále dramatické okamžiky z 12. května 1942.
Krátké věty podtrhují mrazivost vyprávění. „Loučili jsme se dole v hale. Vladislav říkal, abychom byly (s dcerou Alenou – pozn. red.) klidné – co jiného mohl říkat –, abych dala dohromady poslední rukopisy,“ uvedla.
„Těsně před odchodem nasadili Němci tón, který snad měl vypadat korektně. Řekli, že zabavené věci jsou pro Winterhilfe a že pro ně přijedou a pan doktor (skutečně, řekli pan doktor) že se možná ještě ten den nebo nazítří vrátí. Abych s Alenou zůstala doma a abychom nevycházely ani teď za nimi. Jenže snahu o slušnost nedovedlo gestapo dlouho předstírat. Už ve dveřích jeden z těch chlapů zařval hrubě na Vladislava: Also, schnell!“ pokračovala.
Udavač, nebo hrdina? Zapomenutý příběh z Lidic
Na závěr Ludmila Vančurová zmiňuje, co se stalo před půlnocí 1. června. Zazvonil u nich telefon, vzala ho jejich stará hospodyně – a pak dlouho nedokázala paní Vančurové nic povědět. „Já vám to nemůžu říct... Já vám to nedokážu povědět...“
A pak: „Pana doktora zastřelili.“
„Vy s Alenkou máte někam odjet. Protože pro vás možná přijdou ráno,“ soukala ze sebe hospodyně.
„Pana doktora zastřelili... Teprve když skončila válka, dozvěděla jsem se, že tenkrát o půlnoci volal Vladislavův přítel a spolupracovník z Družstevní práce, doktor Kotrlý. Vladislava zastřelili. To byl konec. Konec našich dvaceti šesti krásných let,“ zakončila Ludmila své vzpomínání.
| Vladislav Vančura se narodil 23. června 1891 v Háji u Opavy, po gymnáziu absolvoval lékařskou fakultu. Knižně debutoval v roce 1923, kdy vyšel soubor drobných próz Amazonský proud, jeho románovou prvotinou byl Pekař Jan Marhoul (1924). Známý je hlavně jako autor románů Rozmarné léto (1926) a Markéta Lazarová (1931), které proslavilo i jejich převedení na filmové plátno režiséry Jiřím Menzelem a Františkem Vláčilem. |
|---|
| Vančura stvořil i jednu z nejpoetičtějších dětských knížek – Kubulu a Kubu Kubikulu. Mezi jeho vrcholná díla jsou počítány také Obrazy z dějin národa českého, které začal psát v době ohrožení Československa. |
| Vančura žil na Zbraslavi, kde osm let vedl s manželkou Ludmilou lékařskou praxi, později se již živil pouze jako spisovatel. Autor spjatý s meziválečnou uměleckou avantgardou ve svých prózách často experimentoval s formou a používal na četbu náročný jazyk. Jako levicový intelektuál stál v roce 1921 u vzniku komunistické strany, osm let poté byl ale pro kritiku radikalizace strany a gottwaldovského vedení od komunistů vyloučen. |
| Vančura se věnoval i filmu, mj. byl předsedou Československé filmové společnosti, napsal také dramata Jezero Ukereve, Josefína a Alchymista. |
| Za války se účastnil odbojové činnosti, ke které se zavázal už na podzim 1939. V roce 1941 byl postaven do čela Národně revolučního výboru inteligence. Legálně ale přednášel, stal se členem Sboru filmových lektorů a byl soutěžním porotcem Družstevní práce. V lednu 1940 byl německým protektorátním komisařem pro film vyzván, aby vypracoval scénář pro film o Bedřichu Smetanovi. V srpnu toho roku byl jménem Goebbelse pozván na cestu do Německa. Ani jednu nabídku Vančura nepřijal, naopak ilegálně psal pro Rudé právo či sbíral peníze pro postižené rodiny. Pro svůj vliv a antifašistické činnosti byl nakonec 1. června 1942 popraven. |
„Vančura byl jedním z těch velkých českých lidí, s kterými jsem měl možnost i štěstí se stýkat,“ zhodnotil ho později i básník a spisovatel Jaroslav Seifert.
Před sto lety vznikla KSČ, dění ovlivňuje stále
„I silnými zdmi Petschkova paláce, kde se gestapo uhnízdilo, prosákly zprávy. Trpěl, ale odpovídal mlčením, které nemělo nic společného s pasivitou. I při mučení choval se statečně,“ popisoval Seifert.
Podle něj byl v těch chvílích „takový, jakého jsme ho znali“. „Mlčel a pohrdal. Byl čestný a statečný, i když viděl, jak se zvedají hlavně pušek k jeho srdci,“ uzavřel Seifert.