Palenque: Příběh objevení hrobky mocného mayského vládce Pakala

Trvalo mu celkem čtyři roky kopání, než mohl pohlédnout do očí nádherné nefritové masky, kryjící tvář mocného mayského vládce K’inich Janaab’ Pakala, muže, který pro mexické archeology znamená totéž, co Tutanchamon pro jejich egyptské kolegy.

Dobrodružné pronikání do nitra palenqueské pyramidy, o níž do té doby nikdo netušil, že je vlastně hrobkou, začalo před více než sedmdesáti lety a je nerozlučně spojeno se jménem archeologa Alberta Ruze. Málokdo však ví, že slavný objev měl na dosah ruky o více než sto let dříve rodilý Pražan.

Světoběžník, malíř, kartograf, archeolog a pábitel Frederick Waldeck se zapsal do dějin jako autor první knihy věnované mayské archeologii, jeho osudy však připomínají spíš vyprávění barona Prášila.

Byť to není doloženo v matrice, Waldeck se narodil 6. března 1766 zřejmě v Praze. Alespoň to sám o sobě tvrdil. Stejně tak používal titul hraběte, vévody nebo barona, jak se mu to zrovna hodilo.

Ohledně popisu prvního půlstoletí života se musíme opět spokojit s jeho vlastními, nepříliš spolehlivými zápisky: chvíli studoval na malířské akademii v Paříži, pak se přidal k Napoleonovu tažení do Egypta, prošel skoro celou Afriku, jako jediný zázračně přežil ztroskotání škuneru v Madagaskarské úžině a nakonec odjel přes Indii do Jižní a Střední Ameriky.

V roce 1822 si ho najal francouzský spisovatel Samuel-Henri Berthoud, aby se kresbami podílel na připravované knize o ruinách mezoamerických starověkých měst, určené pro Karla III. Španělského. Procestoval Chile, Guatemalu, Mexiko a architektura i kultura předkolumbovských indiánů ho zcela okouzlily.

Na jaře 1832 přesvědčil mexického prezidenta Anastasia Bustamanteho, aby vláda sponzorovala výpravu, která zdokumentuje starověká mayská města. Probil se divokým Lacandonským pralesem v mexickém státu Chiapas – v té době mu bylo 66 let – k zarostlým troskám Palenque a více než rok tam tužkou obkresloval hieroglyfy a podivuhodné reliéfy či zachycoval štětcem na obrazech trosky paláců a pyramid. Věrný duchu doby – a vedený nezkrotnou fantazií – však do svých děl leckdy doplnil neexistující líbivé detaily, což pozdější seriózní badatelé příliš neocenili.

Pokoušel se také rozluštit nápisy, které ho všude obklopovaly. Avšak marně, mayské obrázkové písmo se dešifrování zarputile bránilo, ostatně o přesném znění některých znaků se vědci dohadují dodnes. A tak Waldeck kopíroval dlouhé měsíce hieroglyfy na Chrámu nápisů, které sdělovaly, že přímo pod ním leží hrob význačného panovníka, aniž cokoli tušil.

Ubytoval se přímo ve starověké svatyni na vrcholu jedné z menších pyramid. Tam spal, jedl, maloval, psal – a přijímal návštěvy půvabné indiánské míšenky z nedaleké vesnice. Idyla však dlouho nevydržela. V Mexiku vypukla občanská válka, prezident Bustamante uprchl do exilu a jeho chráněnec ho v červenci 1833 moudře následoval: napřed se přemístil na Yucatán a později vrátil do Paříže.

V metropoli nad Seinou už Waldeck zakotvil definitivně. Tam také vydal svou první knihu – a zároveň první knihu o mayské archeologii vůbec – kterou osobně také ilustroval. Nazval ji Voyage Pittoresque et Archéologique a sklidil s ní obrovský úspěch, částečně i proto, že jeho rytiny byly působivější a propracovanější než původní předloha.

Osmdesátiletý hrabě podnícený chválou začal znovu malovat. Svoje 100. narozeniny oslavil vydáním druhé knihy o mayské architektuře a o rok později měl zahajovací proslov na své první malířské výstavě. Zemřel 30. dubna 1875 v požehnaném věku 109 let. Jak popsal Miloslav Stingl v knize Za poklady mayských měst, „věren své vášni pro ženy, jež ho neopustila ani v pokročilém věku, se na frekventované Champs-Elysées ohlédl za sličnou Pařížankou, a srazil ho vůz“.

V průběhu dalších více než sta let po Waldeckovi zkoumaly Palenque desítky archeologů. Stejně jako on trávili týdny opisováním hieroglyfů na Chrámu nápisů, den po dni vystupovali a sestupovali po stupních pyramidy v jeho stopách… Nikoho z nich však nenapadlo sklopit pozorněji zrak ke kamenné podlaze svatyně. Až Alberta Ruze Lhuilliera v roce 1949.

Podlahu chrámu tvořily nezvykle dokonale opracované kamenné desky. Jedna z nich měla po okrajích dvanáct otvorů, uzavřených dokonale těsnícími kamennými zátkami. K čemu taková anomálie, blesklo Ruzovi hlavou. Dal pokyn kámen nadzvednout – k čemuž bylo třeba páky a síly několika mužů –, a zjistil, že dolů vede schodiště zasypané kamením a hlínou, ale jinak dokonale zachované.

Čtyři roky se schod za schodem – bylo jich celkem 71 – prokusoval do nitra pyramidy. Přibližně šestnáct metrů hluboko schodiště končilo a odbočoval vstup do chodby, zaklenuté hranatým obloukem typickým pro mayské stavby. Ta dále klesala skoro až k patě pyramidy, kde ji v hloubce pětadvaceti metrů přehrazovala zeď z kamenů slepených vápennou maltou.

V malém výklenku ve stěně byla umístěna hliněná nádoba s obrovskou perlou, množstvím nefritových šperků a červeně natřených mušlí. Obětiny naznačovaly, že mohou čekat důležitý hrob. Že však najdou hned šest mrtvých, archeologové rozhodně nečekali.

Probourali zeď. Sotva metr za ní stála další, a v těsné komůrce sevřené stěnami se tísnily ledabyle naházené kostry pěti mladých mužů a jedné ženy. Těla obětí – jak se později zjistilo – byla polámaná, aby se do malého prostoru vešla. Nepietní uložení kontrastovalo s důkazy vznešeného původu: deformovanými lebkami a zbytky inkrustace zubů typické pro mayskou šlechtu.

V severovýchodní stěně obětní komory pak archeologové spatřili dva metry vysokou trojúhelníkovou kamennou desku, dokonale lícující se zdí: další zakrytý vchod. Jeden ze spodních rohů kamene byl ucpaný směsí kamenné drti a malty. Odstranili ji, a po téměř třinácti stoletích vkročili do vlastní pohřební komory. Psal se 15. červen 1952. Nejkrásnější den Ruzova života.

Archeologové se vmáčkli do vlhké krypty více než sedm metrů dlouhé, skoro čtyři metry široké a bezmála sedm metrů vysoké. Stěny a podlaha se oslnivě třpytily ve světle pochodní, neboť v průběhu staletí vše pokryl tenký vápenný film a protékající voda vytvořila závěsy bělostných stalaktitů, splývajících ze stropu.

„Hrobka vypadala jako palác ledového krále. V okamžiku, kdy jsem překročil práh, jsem měl zvláštní pocit, že pronikám do času, který jako by se před tisíciletím zastavil,“ vzpomínal později Ruz. „Vstoupil jsem do tajemné komnaty s podivným pocitem, že jsem po tisíci letech první. Snažil jsem se ji vidět stejnýma očima jako kněží z Palenque, když odtud odcházeli; chtěl jsem vymazat staletí a naslouchat ozvěnám posledních lidských hlasů, pochopit nedotčené poselství, které nám zanechali staří Mayové. Přes neprostupný závoj času jsem hledal spojení mezi jejich a našimi životy.“

Bez dechu nahlížel do pohřební komory, jejíž klenba nesla hmotnost celé pyramidy. Ze stěn na něj shlížely basreliéfy devíti bojovníků: pánů noci, střežících devět pater mayského podsvětí Xibalby. Uprostřed krypty stál skvostný sarkofág. Na jeho desce a na podlaze ležely obětiny: nefritové masky a vápencové plastiky, mezi nimi mistrovsky modelovaná ušlechtilá mužská hlava, evidentně idealizovaný portrét krále.

Je to hrobka, nebo jen oltář? Odpověď naznačoval motiv bohatě vyřezávané kamenné desky kryjící sarkofág: na ohyzdné hlavě monstra orámovaného jaguářími tesáky (symbol podsvětí Xibalba) spočívalo v poloze plodu lidské tělo. Z něho vyrůstal kříž, znak životodárné kukuřice. Z kukuřičných listů vystupovaly po obou stranách dvouhlavé zmije (neboli dešťové mraky, které se plazí nad zemí jako líní hadi) a na vrcholu kříže seděl posvátný pták quetzal.

Symbolika byla výmluvná: stejně jako klíčí kukuřičné zrno, se i mrtvý vrátil do země a sestoupil do podsvětí, aby posléze znovu ožil jako bůh kukuřice K’awiil. Hieroglyfický text na okrajích víka pak uváděl i jeho jméno: K’inich Janaab’ Pakal. Zářící štít.

Zbývalo zjistit poslední věc: jde o prázdný kenotaf, nebo skutečný hrob? Alberto Ruz nechal do středu kamenné desky vyvrtat sondu. Narazila na dutinu a ven vyšla zbarvená rumělkou. To bylo velmi nadějné, neboť červenou barvu spojovali starověcí Mayové se smrtí a vzkříšením.

Celý další den a celou noc, čtyřiadvacet hodin nepřetržité práce, opatrně zvedali těžkou kamennou desku. Centimetr po centimetru, v dusném, omezeném, spoře osvětleném prostoru, poloudušení všudypřítomným prachem.

Pod víkem sarkofágu se nacházela dutina připomínající tvarem řecké písmeno omega, krytá další přesně dosedající kamennou deskou. Když ji nadzvedli, zazářila jim vstříc sytá karmínová barva. V rudé dutině spočívala značně poškozená kostra. Jak později zjistil antropologický průzkum, šlo o muže vysokého 173 centimetrů, který trpěl osteoporózou a artritidou a zemřel ve věku více než 55 let.

Tvář kryla působivá zelená maska s masivními náušnicovými destičkami, složená z více než dvou stovek kusů nefritu. Byla přilepená vápennou maltou přímo na obličej. Oči z mušlí a obsidiánu vypadaly jako živé. Hruď zdobil skvostný náhrdelník tvořený více než tisícem nefritových korálků, ruce byly ověšeny náramky a prsteny. V ústech měl mrtvý nádhernou mušli, v klíně spočívala soška boha slunce. V každé dlani držel kouli z nefritu, další dvě mu ležely u kotníků.

„Dnešního dne jsem objevil v kryptě pyramidy zvané Chrám nápisů královský hrob. S projevem veškeré úcty, Alberto Ruz Lhuillier, 27. listopadu 1952,“ napsal hrdý objevitel večer mexickému prezidentovi.

Kdo vlastně byl ten pohřbený muž a v jaké době vládl? To prozradily hieroglyfy na Chrámu nápisů, rozluštěné v následujících desetiletích. Kromě jména K’inich Janaab’ Pakal zachytily i genealogii vládnoucího rodu a dějiny Palenque v 7. a 8. století.

Dnes je Pakal považován za největšího mayského panovníka, jeho začátky však nebyly snadné. Vyrůstal v těžkých časech války s mocnou dynastií Kaan ze sousedního království Calakmul. Jeho tři starší příbuzní v bojích padli, a on musel být kvůli krizi následnictví korunován ve dvanácti letech: na trůn své matky Sak K’uk’ přisedl jako spoluvládce v červenci 615.

Rodiče ho dalších deset let věrně podporovali jako regenti a situace se začala obracet k lepšímu. Nakonec Pakal ukončil válku s Calakmulem a jeho spojenci stylově: po vítězném tažení obřadně obětoval několik nepřátelských vůdců bohu K’awillovi.

Potom se soustředil na budování říše: rozšířil palác, přivedl do města vodu akvadukty, z nichž některé dodnes fungují, postavil chrám, kde nechal pohřbít ostatky milovaných rodičů, další pro manželku, a nakonec také svou vlastní svatyni. Když ho do ní v srpnu 683 ukládali, bylo Palenque jedním z nejmocnějším mayských městských států.

Po Ruzově převratném objevu se do starověkého města začali hrnout zvědaví návštěvníci. Jejich davy ještě zhoustly, když bylo Palenque v roce 1987 zařazeno na seznam památek UNESCO. Návaly zadýchaných, zpocených turistů ve stísněném, vlhkém prostoru však značně urychlily chátrání hrobky, a tak byla v roce 2004 pro veřejnost uzavřena.

Deska se vrátila na původní místo a velký mayský panovník došel opět klidu. Díky výjimečnému svolení mexické vlády spočinuly na dohled od Pakalovy hrobky také ostatky jejího objevitele: jen pár desítek metrů od Chrámu nápisů byl po své smrti uložen Alberto Ruz Lhuillier. Archeologův náhrobek je sice o mnoho menší než pyramida velkého krále, nicméně postavený ze stejného kamene.