Pálení čarodějnic je pohanským svátkem z dob inkvizice

Filipojakubská noc je nocí, kdy prý zlé síly dokázaly vládnout ještě větší magickou silou než jindy. Přisuzuje se to úplňku, který v tomto období vychází.

Právě za jasné noci se totiž prý slétaly čarodějnice celého světa. Kdo se chtěl vyhnout setkání s touto nečistou osobou, měl mít u sebe květ z kapradí, svěcenou křídu a řadu dalších předmětů. Protože lidé opravdu věřili, že jim v noci před svatým Filipem a Jakubem nad hlavami poletují čarodějnice na košťatech, začali této noci říkat noc čarodějnic.

Čarodějnice se před sabatem, tedy nočním shromážděním čarodějnic, které je vedeno samotným ďáblem, potíraly magickými mastmi, aby dokázaly na svých košťatech vzlétnout. Sabat se konal nejčastěji o úplňku přesně o půlnoci, kdy byla Valpuržina noc, též nazývána také jako Filipojakubská noc. Čarodějnice se scházely na horách, skalách nebo pustých místech. Na setkání se často měnily v různá zvířata, například v kozla, vlka, černou kočku nebo mouchu.

Posláním sabatu bylo představit ďáblovi, který setkání předsedal v podobě polokozla-poločlověka, poslání každé čarodějnice, dát jim nové úkoly, představit novou členku a udělat s ní případně vstupní rituál. Na sletu všechny účastnice tancovaly, zpívaly, někdy i nahé, skákaly přes oheň i do něj nebo i rituálně obětovaly.

Na ochranu před čarodějnicemi se provádělo mnoho praktik, například se stavení kropilo svěcenou vodou, před vrata se zapichovaly pruty a pichlavé trní, pod drn se dávalo vejce apod. V Německu především praktikovali pálení ohně na vyvýšených místech, z čehož se postupem času stalo pálení čarodějnic, kdy mladíci zapalovali košťata a vyhazovali je do výšky.

Nejhorší období bylo samozřejmě v době Filipojakubské noci, kdy se musela chránit úroda a dobytek. Čarodějnice totiž při svém přeletu na sraz očarovávaly prosté vesničany, kteří pak chodili po polích a plundrovali vše, co si poctivě zaseli. Proto se v ten den začaly pořádat ohně, kdy se pálily právě čarodějnice.

30. duben je přitom také oslavou začínajícího jara, na některých místech se dokonce staví májka jako symbol přicházejícího května. Oslavy se konaly přesně o úplňku, mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem.

Proto začali lidé zároveň věřit, že se v ten samý den slétají čarodějnice. 30. duben se na základě tolika důvodů stal pohanským svátkem, který se má, jak jinak, slavit každoročně. Podobný svátek "pálení čarodějnic" jako v České republice se také slaví na Slovensku, ve Velké Británii, Švédsku, Polsku, Finsku a Německu.

K tomuto nevšednímu svátku vzniká také řada spolků, klubů, které si říkají čarodějnice a tradičně pořádají srazy. Členkou se však může stát pouze zástupkyně „rodu Homo megeres obludus,“ osoba odporného exempláře tak otřesného a smrdutého vzhledu, že se jí štítí i hadi a štíři. Každý takový spolek má také svůj takzvaný bezpečností řád, zákon, kde je přesně vymezeno, jak se taková čarodějnice na sletu má chovat.

Federace čarodějnic České republiky uveřejnila Vyhlášku o bezpečnosti létání na koštěti, kde se například píše v „Článku 1 základního ustanovení § 4) Létání se povoluje pouze v podroušeném stavu s minimálním obsahem mandragory v krvi 0.89417 promile,“ nebo v „Článku 6 o létání za snížené viditelnosti § 1) Koště musí být: a) na přídi osvětleno černou kočkou svítící zelenýma očima, b) na zádi musí mít koště odrazku obecně šišatého tvaru.“ (www.ceske-tradice.cz)