Paganini z Kozojed: Jak to bylo s Daliborem?

Dejme napřed slovo Aloisi Jiráskovi. Stalo se roku 1496: „Tak se zdvihli sedláci proti Adamovi Ploskovskému z Drahonic v litoměřickém kraji, poněvadž byl na ně krutý a vymýšlel na ně nepravé roboty i různé a veliké útisky. Obořili se na jeho tvrz, ztekli její valy, vypáčili brány, a když se tu jejich krutý vladyka udatně bránil, zranili jej a zajali.“ A pod hrozbou smrti donutili podepsat glejt, který je osvobodil od poddanství.

Poté se osvobození nevolníci obrátili na Adamova souseda Dalibora z Kozojed, „že se mu rádi poddají a již se poddávají jako své vrchnosti, že tak činí o své vůli a rádi, poněvadž vědí, že jim bude Dalibor pánem milostivým”. Že Dalibor převezme spolu s laskavou péčí o robotníky jaksi mimochodem také sousedovu tvrz, bylo nasnadě...

Adam z Ploskovic v zajetí nasliboval leccos, jakmile však vyvázl ze zajetí, zamířil si stěžovat na křivdu k zemskému soudu, kde nalezl sluchu. Na Litoměřicko vytáhla trestná výprava, vzbouření sedláci byli poraženi a potrestáni. Dalibora pak odvezli v poutech do Prahy, kde skončil v nové věži Pražského hradu.

Tesknil po svobodě a trpěl dlouhou chvílí, tak zaplatil žalářníkovi, aby mu opatřil housle. „Nikdy neměl smyčce v rukou; nyní ho nedal téměř z ruky. Učil se sám, hrál a hrál, dlouhá chvíle se mu krátila, čas rychleji plynul a hra sama byla čím dále tím lepší, umělejší, líbeznější... Nad ptačí zpěv bylo krásnější, když se ozval z kulaté věže houslí líbezný hlas...“

Krásná hudba však rytíře, jenž - řečeno právní mluvou své doby - „přijal k sobě statek nepravě vzatý“, nezachránila. Byl potrestán na hrdle. „Nežli z vězení vykročil, sňal ze zdi housle, hleděl na ně, loučil se s nimi. Pak šel statečně na místo. A tu poklekl a schýlil kadeřavou hlavu na špalek. Skonal mužně.“

Tolik ušlechtilý hrdina z pera Aloise Jiráska či z libreta opery Dalibor od Bedřicha Smetany, který doplatil na to, že se zastal utiskovaných nevolníků. Jaký však byl vladyka z Kozojed doopravdy? Zkusme nahlédnout do historických pramenů.

Nejstarší kronikářská zmínka o Daliborovi pochází od Václava Hájka z Libočan a zní takto: „V kraji litoměřickém se zprotivili poddaní Adamovi Ploskovskému a jeho tu na Ploskovicích dobývali, a to z ponuknutí nějakého Dalibora, kterýž také byt svůj měl nedaleko odtud. Uslyševše o tom měšťané litoměřičtí, rychle lidu něco pod praporcem poslali a téhož Adama retovali (tedy zachránili). Potom týž Dalibor obeslán na hrad Pražský panským nálezem proto, že těch lidí proti pánu jejich dědičnému pozdvihoval, hrdla odsouzen a dán nejprve do věže nové okrouhlé, kteráž od téhož Dalibora až podnes slove Daliborka, a potom jemu hlava sťata.“

Hájek je známý tím, že při psaní své Kroniky české rád popouštěl uzdu fantazii. Psal ji však čtyřicet let poté, co události proběhly. Byly stále ještě v živé paměti současníků, takže si nemohl moc vymýšlet. Zmínka o Daliborově „ponuknutí“ je v tomto kontextu více než zajímavá a ještě se k ní vrátíme.

O Daliborovi hovoří také dva zápisy ve věrohodném dobovém dokumentu: zemských deskách. A nevykreslují ho v příliš lichotivém světle. Týkají se jeho otce Aleše a mladšího bratra Ješka. Stárnoucí Aleš chtěl rozdělit majetek mezi syny, což vedlo k rodinnému sporu. Bezprostřední příčinou se stal zemanský dvorec ve vesnici Mnetěš na jižním úpatí Řípu, přesněji jeho vybavení.

Dne 14. října 1490 zažaloval Aleš z Kozojed syna Dalibora, že si při otcovském rozdělování majetku mezi bratry vzal víc, než mu náleželo. Konkrétně se jednalo o „koně, krávy, svině, vobilé (tedy obilí) i jiné svrchky (neboli movité věci)“, které si otec hodlal ponechat. Soud rozhodl, že Dalibor musí zmíněné statky vrátit, nebo se s otcem slušně dohodnout. A pokud s dohodou nebude souhlasit bratr Ješek, mají se všichni dostavit k soudu znovu za měsíc.

Což se také stalo. V listopadu 1490 stál Dalibor před soudem podruhé. Tentokrát Ješek požadoval, aby se mezi syny starého pána spravedlivě rozdělily nejen statky, nýbrž i peníze. Soud mu dal opět za pravdu: „Co všechno si pan Dalibor z Kozojed po otcově rozdělení majetku vzal nebo ještě vezme, aniž je toto v rozdílčí listině uvedeno, z toho všeho, aby bratru svému dal spravedlivý díl.“

Je tedy jisté, že vladyka Dalibor byl pořádně lakotný a klidně by ošidil vlastní rodinu. Určitě by se tedy nezdráhal využít nespokojenosti poddaných a díky ní neoprávněně sáhnout po sousedově majetku. Případně vzpouře i trochu napomoci, jak naznačuje Václav Hájek.

Jenže ruka zákona na sebe nedala dlouho čekat. „Hejtmané však zemští nemohše pychu takového nechati bez trestu, zjednali dostatečnou moc, do kraje Litoměřického, aby zkrotila pobouřené sedláky a navrátila věci ve stav předešlý. Oba rytíři přišli k zemskému soudu, a Dalibor uvězněn ve věži hradu Pražského roku 1497 nově dostavené,“ píše historik František Palacký v Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě.

Krajská hotovost potlačila selskou vzpouru a začal soud z Daliborem. Marně se obviněný vymlouval, že se vzpourou na sousedově panství neměl nic společného, neboť byl v té době v Litoměřicích. Že pouze přijal úmluvu uzavřenou mezi rytířem Adamem a jeho poddanými, neboť se domníval, že byla uzavřena dobrovolně...

Rozsudek zaznamenal právník Viktorin Kornel ze Všehrd ve svém díle O právech, o súdiech i o Deskách země české knihy devatery: „Poněvadž jemu od lidí tvrz svrchu dotčená mocí vzata jest, a jsa zraněn a chtěje hrdlo své zachovati, musil se jest jim proti právu a řádu podle jejich vůle zapisovati; kterážto věc stala se jest jemu Adamovi neslušně, nepravě, neřádně, o kteréžto věci on Dalibor dobře věda, že jest se jemu Adamovi taková věc a nepravost stala. Statek jeho nepravě vzatý k sobě jest přijal a v tom statku byl a toho statku užíval, že jest v tom nepravě a nešlechetně učinil proti právu a řádu. A pro takový jeho účinek zlý páni a vladykové jich milost jej v svou kázeň berou, a hrdlo jest ztratil, kteréhož na hrdle trestati ráčí.“

Trest smrti stětím byl také vykonán, i když přesné datum ani místo popravy neznáme. Víme jen, že rozsudek byl vynesen 13. března 1498.

Byl to exemplární trest: usnesení - později neformálně označované jako Daliborův nález - mělo dát pánům pošilhávajícím po cizím majetku jasně najevo, že k tomu nesmějí zneužívat nespokojenosti poddaných. Co by to byl za pořádek, kdyby kmáni rozhodovali, kdo jim bude vládnout!

Paragraf se dokonce ocitl v roce 1500 ve Vladislavském zřízení zemském a časem se dočkal zakotvení i v mnoha pozdějších právních kodifikacích. Jako závažný čin proti právu a králi byl trestán smrtí: „A nalezeno bylo za právo, když by se lidé poddaní kterému pánu svému zprotivili a statek jemu odňali, a kdož by koli ty lidi v obranu přijal, statek tak odňatý k sobě přijal a jej sobě osoboval, o tom věda, takový by činil nešlechetně, nepravě, proti právu a proti králi Jeho Milosti a hrdlem propadl jest, a statek ten odňatý má zase tomu navrácen býti, komuž jest byl odňat.“

Dalibor však vstoupil do dějin nejen „svým“ právnickým paragrafem, ale také coby výborný houslista. Pod oknem jeho věže se prý každý den scházelo množství lidu, aby si poslechlo, jak hraje. A když vězeň spustil z okna na provaze plátěný pytel, naplnili mu ho posluchači hojnou almužnou, díky níž si mohl ve vězení přilepšit. Tak vzniklo přísloví, že „nouze naučila Dalibora housti“.

Nicméně i tady bude pravda trochu jiná. Jak upozornil Miroslav Ivanov v knize Český pitaval aneb Královraždy, se zmínkou o houslích poprvé přišel až kněz Jan František Beckovský v knize Poselkyně starých příběhův českých z roku 1700, kde Dalibora představil jako „ochránce chudých, spravedlivého člověka“.

Původ pověsti o hudebním nástroji vysvětluje Ivanov tím, že „houslemi“ se ve středověku posměšně nazýval skřipec, mučicí nástroj, na kterém katovi pacholci přivázali vězně za ruce a nohy, a pak napínali provazy tělo mučeného jako struny na houslích: tkáně trupu a končetin se bolestivě natahovaly, a leckdy došlo až k jejich prasknutí či vykloubení kolen nebo ramen. Týraný ubožák samozřejmě řval bolestí - a začal „vo nouzi housti“, tedy pravdivě vypovídat.

To se ostatně už v 19. století domníval také spisovatel Josef Svátek. Podle něj Dalibor vedl na skřipci „nářek tak divý, že zoufalý jeho křik bylo okny mučírny ven slyšeti, a to přivábilo kolemjdoucí lid, jenž pak posměšně pravil o vinníkovi tomto, který dříve nechtěl k své vině se znáti, kterak jej nouze, totiž bolest, naučila na houslích hráti, čili jinými slovy pravdu o zločinu mu přičítaném vypovídati“.

Existuje však ještě jiný úhel pohledu. Jak upozornil genealog Vladimír Jan Sedlák ve studii publikované v roce 1944 v časopisu Naše řeč, Daliborova vina byla zjevná, nebyl tudíž důvod podrobit ho tortuře. Navíc Sedlák upozornil na závěť z roku 1531, tedy pouhé tři desítky let po Daliborově popravě: staroměstský měšťan Václav Daniel z Javořice v ní rozdělil majetek mezi manželku Reginu a mladšího bratra Natanaela, ovšem s podmínkou, že se bude chovat příkladně: „Pakli by chtěl lotrovati a marně utráceti, ožíraje se, tehda chyba dílu jeho, aby mu nic nedávala ani té vinice, nebo já bych nerad k jeho zlému podpalu přidával, raději bych viďál, aby nouze naučila Dalibora housti.“

Je tedy patrné, že přísloví o Daliborových houslích zobecnělo už třicet let po jeho smrti. „Mistr Václav Daniel žil v době, kdy paměť na Dalibora byla ještě zcela živá. Proto sotva by byl mohl mistr Václav užíti v svém kšaftu přísloví o Daliboru v jiném smyslu, než jaký mu daly skutečné události. Proto také je třeba položiti si otázku, zda není vypravování o Daliboru pravdivé,“ argumentuje Vladimír Sedlák.

Hrál tedy Dalibor doopravdy na housle, aby si ve vězení přilepšil? Zcela vyvrátit to nelze. Nicméně pochyby přináší fakt, že housle, alespoň jak je známe dnes, v Daliborově době neexistovaly.

První vyrobil Ital Andrea Amati až půl století po jeho popravě. Jistě, zeman mohl hrát na jiný podobný dobový strunný nástroj, třeba na rubebu, fidélu či liru da braccio... Ovšem těžko si představit, že by žalářník sháněl chudému rytíři tak drahý artefakt.

Navíc měl vězeň na hraní jenom pár měsíců: do Daliborky ho uvrhli někdy v létě 1497 a popraven byl v březnu následujícího roku. Trochu krátká doba, aby se samouk, nejevící do té doby žádné muzikální sklony, stal virtuosem. Nehledě na to, že středověké Pražany by pod úpatí věže přilákal spíš Daliborův nářek na mučidlech než procítěný umělecký výkon.

Tklivá hra na housle tak bude nejspíš jen půvabnou legendou. Jak konstatuje Josef Kales v diplomové práci o Daliboru z Kozojed, „housle si uvězněný vladyka neopatřil sám, vložila je mu do rukou až nadcházející staletí a beletrizovaná tradice“.

Jednu věc z pověsti o Daliborovi z Kozojed však zpochybnit nelze: „První jako vězeň překročil její práh (míněna věž), a tak nazvána jest po něm Daliborkou.

Na hradě i po celé Praze se mluvilo o mladém zemanovi proto, že byl prvním vězněm v té nové věži, i pro příčinu, pro kterou se tam dostal,“ píše Alois Jirásek ve Starých pověstech českých.

Má pravdu: nové okrouhlé věži, dostavěné roku 1497 za domem nejvyššího purkrabího na starých základech z doby Přemysla Otakara II., dal skutečně jméno náš chamtivý vladyka. A ujalo se stejně rychle jako pořekadlo o nouzi.

Dokládá to list nejvyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu z roku 1526 adresovaný Václavovi Trčkovi z Vítence: „Jakož jsi mi také napsal, což se toho pacholka Sociáška dotýče: i jestližeť umře, tehdy se mnohým zdá za spravedlivé, ktož jest jeho k tomu přivedl a neslušně ranil, kterýž v Daliborce sedí...“

Pokud se do věže na konci Zlaté uličky půjdete podívat dnes, možná vám Dalibora připomenou repliky středověkých mučicích nástrojů včetně skřipce neboli „housliček“. A třeba si pak doma pro zlepšení nálady poslechnete i vznosné tóny Smetanovy opery.