Pád Sicílie přivodil pád Mussoliniho

Ve vzduchu letěly desítky letadel s britskými a americkými výsadkáři. Těm vítr zkomplikoval situaci nejvíc. Američané měli zajistit opěrný bod Piano Lupo za přístavem Gela, jenomže je vítr rozptýlil a někteří dopadli až u více než 100 kilometrů vzdálených Syrakus na druhé straně ostrova. Teprve 14. července se podařilo soustředit jen dvě třetiny amerických výsadkářů, kterým se zadaný úkol splnit nepodařilo.

I britský výsadek u Syrakus měl značné problémy, i když Britové použili značkaře. Jen 12 ze 147 kluzáků přistálo ve vytyčeném prostoru. Nejhorší bylo, že 69 kluzáků skončilo v moři, což si vyžádalo životy 252 britských „rudých ďáblů“, jak se výsadkářům přezdívalo. Přesto se Britům vysazeným na obou březích řeky Simeto podařilo obsadit most Grand Ponte a udržet ho až do příchodu vyloděných vojáků.

Osm divizí převáželo k Sicílii 2500 lodí a vyloďovacích plavidel, které doprovázely válečné lodě včetně britských bitevních HMS Rodney a HMS Nelson, která sloužila i jako vlajková. Celkem bylo do operace Husky, jak znělo krycí jméno pro vylodění na Sicílii, nasazeno 3200 lodí. Aby převezly všech 400 tanků, 14 000 vozidel a 1800 děl, musely se lodě i několikrát vracet. Husky byla do té doby vůbec největší spojeneckou vyloďovací operací, vylodění probíhalo na pobřeží dlouhém 170 km.

Americká sedmá armáda pod velením generála George Pattona se vyloďovala na několik desítek kilometrů dlouhém pobřeží sahajícím od Licaty po Scoglitti, přičemž hlavním cílem byl přístav Gela. Britové pod vedením generála Bernarda Montgomeryho pak přistáli na jihovýchodním cípu ostrova jižně od Syrakus, které byly prvním průběžným cílem operace. Rychle obsadit přístavy bylo klíčové kvůli množství zapojených sil. Celkem bylo do bitvy o Sicílii nasazeno 467 tisíc spojeneckých vojáků.

Hlavním cílem bylo dosáhnout Messiny, přístavu na severovýchodně Sicílie nejblíž italské pevnině. Jeho obsazení mělo jak zabránit Němcům a Italům, aby stáhli své vojáky, tak posloužit pro útok na Itálii.

I když se kvůli špatnému počasí některé jednotky pomíchaly, nebo vylodily na jiných než určených místech, samotný výsadek, který začal dvě hodiny před svítáním ve 2:45, nečelil velkému odporu obránců. Nejlepší ze čtyř italských divizí, Livornská, vyrazila k pobřeží u Gely až po rozbřesku. To už se Američané uchytili na břehu.

Mussolini byl o vylodění informován před šestou ráno, i když si obvykle diktátora trpícího žaludečními problémy málokdo dovolil rušit ve spánku. O půldruhé hodiny později už volal generálovi Alfredovi Guzzonimu v sicilské Enně, kterého 30. května pověřil velením 6. armády, jež bránila Sicílii.

Italské jednotky však byly demoralizované. Vylodění následovalo po porážce Osy v Africe, jejíž vojska se vzdala v Tunisku 13. května 1943. Do zajetí padlo 240 tisíc vojáků, z toho asi 130 tisíc německých, protože Adolf Hitler odmítl doporučení velitele Afrikakorpsu polního maršála Erwina Rommella vojáky evakuovat, neboť tuniskou výspu za námořní a vzdušné převahy Spojenců nešlo udržet. Hitler však na tom trval.

Ani vylodění na Sicílii však Mussoliniho nepřimělo změnit program. Nechtěl působit jako slaboch, který nemá dění pod kontrolou. Dopoledne proto sledoval manévry s ostrými střelbami u jezera Bracciano.

Spojencům usnadnilo vylodění, že Němci spolkli v rámci operaci Mincemeat návnadu s klamnou informací, že z Afriky zaútočí Britové na Řecko. Proto byla část beztak malých německých sil na Balkánu (většina jich byla přesunuta na východní frontu, kde se chystala klíčová bitva u Kurska).

Němci sice nevylučovali vylodění na Sicílii, poté, co 11. června po mohutném bombardování a ostřelování Britové se 14 tisíci vojáky obsadili ostrov Pantalleria, ale počítali, že pokud k němu dojde, tak na západním cípu ostrova. Ten byl totiž nejblíž africkému pobřeží. Proto Němci nerozmístili své síly na pobřeží, ale blíž centru ostrova, aby mohli pancéřovou divizi Hermann Göring vyslat, kam bylo potřeba.

Jakmile bylo jasné, že vylodění se uskutečnilo na jihu ostrova, přibližující se německé tanky včetně tigerů začaly způsobovat Američanům potíže a rozhořela se dvoudenní bitva o Gelu, ve které museli Američané spoléhat na leteckou podporu.

Britská osmá armáda dobyla Syrakusy už 11. července. Ambiciózní Montgomery začal naléhat na svého nadřízeného, britského generála Harolda Alexandra, který velel celé operaci, aby Patton jen vázal německé jednotky v centru ostrova a on se mohl „s větším klidem tvrdě rozmáchnout pravicí“. Chtěl postupovat po pobřeží do Catanie a dál do Messiny.

Američané, kteří vyslali dalších 2400 výsadkářů, nakonec uspěli. Italové bitvu o Gelu prohráli 13. července a zbytky zdecimované livornské divize se začaly spolu s německou divizí Hermann Göring stahovat.

I když měli Němci na ostrově jen dvě divize, zatímco Italové čtyři, německý generál Albert Kesserling, který měl na starosti jednotky v Itálii, dospěl k závěru, že obranu ostrova musí zajistit Němci. Bojová hodnota italských jednotek byla podle něj mizivá.

Byť vrcholila bitva u Kurska, dokázal zajistit posily v podobě 29. divize pancéřových granátníků a 1. divize výsadkářů, označovaných jako padákoví myslivci. Němci potřebovali zastavit postup Spojenců za každou cenu.

Britové se už 17. července dostali k mostu Primosole, který zajišťoval cestu do Catanie od jihu. Patton nespokojený se svou rolí se rozhodl část jednotek odklonit a zaútočit na Palermo. Město na západním konci ostrova, které nemělo pro probíhajíc operaci žádný význam, obsadili jeho muži 22. července.

Hitlerovi došlo, že se Itálie hroutí, a 19. července přiletěl do Říma. „To, k čemu došlo na Sicílii, se už nesmí připustit,“ ječel Hitler na poníženého Mussoliniho. Ten čelil i vzpouře vysoce postavených příslušníků své fašistické strany. Dino Grandi (tehdejší ministr spravedlnosti a jeden z nejvlivnějších fašistů) se 22. července obrátil na Mussoliniho s návrhem, že by byla ukončena diktatura a moc se vrátila parlamentu. Velení nad armádou pro „čest a záchranu národa“ by pak převzal král Viktor Emmanuel III.

Mussolini jeho návrhy odmítl, ale zatknout ho nenechal. Souhlasil s tím, že o otázce bude jednat 24. července Velká fašistická rada. Mussolini překvapivě otevřeně přiznal: „V tuto chvíli jsem možná nejneoblíbenější a nejnenáviděnější člověk v Itálii.“ Během dvou týdnů invaze bylo zajato na 70 tisíc italských vojáků včetně pěti generálů a admirála.

Mussolini nechal představitele rady probrat situaci a sám zdůraznil, jak je blahosklonný: „Dnes večer vám dovoluji svobodně mluvit, ale mohl bych vás dát zatknout. Vidím mezi vámi lidi, kteří mě zrazují.“

Mussolini chtěl z jednacího sálu odejít ve 23 hodin v naději, že se hlasování odloží. Grandi se mu však odvážil postavit: „Z této místnosti musíme vyjít s usnesením.“

Velká fašistická rada vůbec poprvé hlasovala. ve 2:30 bylo jasno, pro odvolání Mussoliniho bylo 18 hlasů, proti sedm a jeden se držel. Němci totiž naznačili, že se stáhnou z jihu Itálie.

Mussolini 25. července šel za králem Viktorem Emmanuelem III., který převzal zpět velení a diktátora zbavil všech pravomocí. Oznámil, že ho ve funkci předsedy vlády nahradí maršál Pietro Badoglio , který sestaví úřednickou vládu. Při odchodu od krále byl Mussolini zadržen a odvezen v sanitce do sídla karabiníků, údajně pro jeho bezpečnost. Poté bylo několikrát změněno místo, kde byl zadržován.

Když se Britům nepodařilo ani při páté ofenzivě prorazit u Primosola, pozval Montgomery na letiště u Syrakus Pattona. Ustoupil od svého plánu na pravý hák, jak nazýval útok podél pobřeží pod Etnou, a navrhl ho nahradit levým hákem, tedy obchvatem Etny ze západu přes město Troina s tím, že Messinu dobudou Američané.

Americký útok na Troinu začal po rychlém pochodu 1. srpna, ovšem Němci se v ní tvrdě bránili pět dní a dobyta byla za cenu vysokých ztrát až 6. srpna.

To umožnilo Němcům stahovat své síly do Messiny a na italskou pevninu. Montgomery dával najevo, že je to špatně, ale nebylo, jak tomu zabránit, nemohl rozkázat letectvu ani loďstvu, aby zasáhlo. Německým stíhačům se dařilo bránit vzduch nad Messinským průplavem, i když měli Spojenci převahu ve vzduchu.

Patton se snažil postup urychlit, připravil proto vylodění u San Fratelle, kde se Němci tvrdě bránili. Jenomže vylodění přišlo až v době, kdy se už stáhli. Velký vliv nemělo ani vylodění u Brola 11. srpna.

Americké jednotky vstoupily do Messiny 17. srpna, v den, kdy Němci dokončovali evakuaci svých sil. Němci svůj Dunkirk zvládli a Britové jim v tom nedokázali zabránit.

Zatímco Italů padlo do zajetí skoro 117 tisíc, Němců jen deset tisíc. Němci měli 4325 padlých, Italové 4678, Američané 2237, Britové 2721 a Kanaďané 562.

Německé síly ale unikly bez toho, aby byly výrazně oslabeny, což poznali Spojenci při dobývání Itálie, které trvalo až do května 1945. Právě na italské frontě měli největší ztráty.

Hlavně však Spojenci nedokázali využít zhroucení fašistického režimu. Britové sice překročili Messinskou úžinu 3. září a ještě bez boje obsadili Reggio di Calabria. Američané se vylodili na jihovýchodě Itálie u Salerna 9. září, ovšem brzy začali čelit protiútokům podstatně silnějších německých jednotek, přičemž hrozilo, že budou zahnáni do moře.

Když však Badoglio 8. září podepsal kapitulaci Itálie, Němci dokázali bleskově obsadit její sever při operaci Achse. Řím obsadili už 10. září. Cesta přes Itálii na Německo nevedla a bylo nutné se vylodit o rok později v Normandii.

George Patton se hrdinou sicilského tažení nestal. Při návštěvě nemocnice vyťal políček jednomu hospitalizovanému, který tam ležel, protože se nervově zhroutil, což generál odmítal uznat jako důvod pro pobyt v nemocnici. Označil je za zbabělce a nařídil, aby nervově zhroucené neposílali do nemocnice, ale soudili. Lékaři si navíc stěžovali na generálovu hrubost, prý vytáhl revolver a jeho nadřízený Dwight Eisenhower žádal, aby se Patton omluvil. Generál byl načas upozaděn a sedmá armáda rozpuštěna.

-------------------------------------------------------------------

John Follain: Mussoliniho ostrov, 2007 BB Art

Galleazzo Ciano: Deníky 1939 - 1943, 1997 ERM