Článek
Jan Vítek se narodil 16. září 1925 v Praze. Prvním vzorem ve stavitelství mu byl jeho tatínek, který před válkou působil jako stavbyvedoucí ve firmě architekta Bohumíra Kozáka a pomáhal jí realizovat projekty po celém hlavním městě. Právě u něj malý Jan poprvé viděl, jak se rodí stavba. Čerstvý držitel státního vyznamenání má z té doby živé vzpomínky i na historické momenty Československa.
„Bylo mi 12 let, když v roce 1937 zemřel prezident T. G. Masaryk. Pamatuji si, jak jsme s tátou stáli čtyřhodinovou frontu od Strahova až na Hrad, abychom se mohli s ‚tatíčkem národa‘ naposledy rozloučit u uzavřené rakve,“ zavzpomínal pro Novinky Jan Vítek.
Během druhé světové války absolvoval gymnázium a těsně po jejím skončení v roce 1945 nastoupil na České vysoké učení technické v Praze, které po 4,5 letech roku 1949 absolvoval jako diplomovaný stavební inženýr.
„Poté jsem musel na dvouletou vojnu. Měl jsem vysokou školu, což se tenkrát moc nenosilo, tak mě převeleli jako vojína nejprve do Kašperských hor, odkud jsem se ale brzy dostal k vojenskému stavebnímu podniku. Tam jsem pracoval na projektech pozemních staveb, terénních úprav a silnic,“ doplnil inženýr.
Inženýr Vítek ukazuje náčrt jednoho ze svých mostů.
Po návratu do civilu pokračoval ve studiu a začal se při budování mostů zabývat tehdy nově vznikající stavitelskou metodou využívající tzv. předpjatý beton. Tento způsob umožňuje pomocí napjaté ocelové výztuže realizovat trámové mostní konstrukce s daleko větším rozpětím a bez podpěrných skruží. Místo nich postačilo instalovat velmi krátké ocelové bednění, které se po vybetonovaných dílech – cca tři metry dlouhých – posouvalo od pilířů ke středu rozpětí, a po dokončení mostu se dalo použít zase na dalším.
Touto metodou posléze navrhl i svůj nejznámější projekt: Nuselský most v Praze, dlouhý 485 metrů a 26,5 metru široký s trámovým tubusem a čtyřmi pilíři, jímž denně projíždí linka pražského metra C (úplně původně se tam nepočítalo s metrem, ale s podpovrchovou tramvají). Průměrná výška mostu činí 42,5 m nad Nuselským údolím.
Inženýr Jan Vítek s medailí od prezidenta, kterou letos 28. října získal Za zásluhy o stát v oblasti techniky.
Roku 1958 byla vypsána soutěž, do níž se přihlásilo 30 návrhů. Dva roky poté zvítězil ten Jana Vítka, který jej dával dohromady ve volném čase s kolegou inženýrem Miroslavem Sůrou – tehdy většinou ještě jen za pomocí logaritmického pravítka a jednoduché sčítačky. Sůra se pak začal věnovat na jednom z prvních počítačů statickým výpočtům.
„Náš soutěžní návrh prokazoval možnou realizaci. Například předkládaný statický výpočet měl asi 400 stran. Bylo pak nutné počítat s tím, že když se na mostním poli setkají dvě soupravy metra, bude to váha 500 tun, a k tomu ještě bylo potřeba přičíst asi stotunovou povrchovou dopravu,“ pokračoval inženýr.
V listopadu 1970 proběhla zatěžovací zkouška, kdy na konstrukci najelo 66 tanků T-55. Výstavba mostní konstrukce trvala do roku 1973. Tehdy proběhlo slavnostní otevření mostu komunistickými představiteli.
„Byla to zkrátka politická událost a mě ani další stavební inženýry tam nezvali. Jednou, když jsem se na most vypravil s manželkou a dvěma syny, abych jim ukázal, na čem jsem pracoval, tak jsem zastavil u kraje, aby se kluci mohli podívat dolů, jaká je to výška. Na mostě nikdo nejel, tehdy byl ještě malý provoz, tak jsem neblikal. Všiml si toho však příslušník Veřejné bezpečnosti a dal mi ihned pokutu,“ zasmál se inženýr.
Jan Vítek s logaritmickým pravítkem, s nímž počítal mimo jiné i návrh Nuselského mostu.
Z mostů v jeho rodném městě se Janu Vítkovi nejvíce líbí ten Karlův, Legií a Palackého. Naopak ve věci železničního Výtoňského mostu pod Vyšehradem by podporoval jeho výměnu za novou konstrukci.
„Slušně řečeno – já bych dělal nový. Opravovat ten starý nedává dost dobrý smysl, protože ten most představuje zcela obyčejnou starou konstrukci, kterých byly a ještě jsou po Evropě stovky. Žádný historický unikát to není,“ popsal Vítek.
Podobného názoru je i u Libeňského mostu. „Ta konstrukce nebyla výjimečná, ani když byla nová. Most není kubistický, což se uvádí také jako jeho zvláštnost,“ dodal inženýr.
Jan Vítek ve svých 90 letech napsal tři knihy o mostech a nyní se zajímá o pražské barokní stavby. Jeho synové pokračují v rodinné tradici a jsou rovněž významnými stavebními inženýry.
„Z medaile mám velkou radost. Vzpomínám si, jak mi letos volal jeden pán s tím, že je z kanceláře prezidenta republiky. Řekl mi, že jsem byl navržený na cenu, zda to přijímám. No, já jsem v tu ránu nevěděl, jestli si nedělá legraci, ale pro jistotu jsem řekl, že ano,“ uzavřel s úsměvem.
Nuselský most slavil v roce 2023 půlstoletíVideo: Marek Tereba, Novinky
