Osvobození Rudou armádou? Československo se stalo gubernií obludného sovětsko-ruského impéria

A tradiční vojenská přehlídka v Moskvě vždy 9. května na Rudém náměstí adoruje vítězství ve Velké vlastenecké válce (1941–1945) čili v poněkud jiném konfliktu, než si připomíná Evropa.

Pakt Ribbentrop-Molotov, jak se přezdívá smlouvě uzavřené 23. srpna 1939 v Moskvě mezi Hitlerovým Německem a Stalinovým Sovětským svazem, otevřel cestu ke druhé světové válce, v níž se tyto dvě totalitní mocnosti staly spojenci. Německé napadení Polska 1. září 1939, k němuž se o něco později připojila Rudá armáda, roztočilo spirálu násilí ve znamení německo-sovětské spolupráce.

Ve stejném roce Sovětský svaz anektoval východní část Polska a zaútočil na Finsko, za což byl 14. prosince 1939 vyloučen ze Společnosti národů v Ženevě. Zatímco Německo v roce 1940 rozdrtilo Francii a okupovalo i další evropské země, Sovětský svaz, současným kremelským diktátorem označovaný jako „historické Rusko“, anektoval část Finska a Rumunska a pohltil Estonsko, Lotyšsko a Litvu.

Československo už neexistovalo a v tzv. Protektorátu Čechy a Morava se kolaboranti předháněli ve chvále německo-sovětského spojenectví. Emanuel Moravec, někdejší masarykovec a teď český nacista, hovořil roku 1940 v rozhlasových projevech o Německu a Sovětském svazu jako „socialistických velmocích“ a o nenávisti, která od „Gibraltaru po Vladivostok“ panuje vůči „plutokraticko-liberalistickému řádu“. Podle něj probíhal zápas „evropského socialismu s demokratickou plutokracií“, proto Moravec varoval, že Češi nesmí zmeškat „autobus do socialistické Evropy“.

Podobně i komunista Julius Fučík psal ještě roku 1941 o tom, že Hitler svým počínáním „připravil Evropu k revolučnímu výbuchu“, jenže jedině Sovětský svaz je „zárukou socialistické budoucnosti Evropy“ a Stalin garantem svobody evropských národů. Za hlavní nebezpečí Fučík považoval „kapitalistu“ Churchilla a jeho snem nebylo svobodné Československo, nýbrž sovětizovaná Evropa. Byl tudíž stejným zrádcem a kolaborantem jako Emanuel Moravec, kterého kritizoval.

V letech 1939–1941 psal ústřední deník sovětských komunistů Pravda o nerozborném přátelství nacionálně-socialistického Německa se Sovětským svazem. Vše se změnilo 22. června 1941, kdy Hitler vojensky napadl dosavadního spojence. Sovětská Pravda obratem změnila rétoriku a z Německa se stal „fašistický nepřítel“, o jehož revolučním socialismu se muselo mlčet. Začala německo-sovětská válka, v níž se do sebe zahryzly dvě totalitární a genocidní mocnosti.

Sovětský svaz, ještě nedávno nesmlouvavý nepřítel západních demokracií, přešel do spojeneckého tábora v čele s Velkou Británií (a později i Spojenými státy americkými), bez jehož vojenské a hospodářské pomoci by nepřežil. Brzy vzniknul mýtus Velké vlastenecké války, jejíž název odkazoval k Napoleonovu tažení do Ruska v roce 1812, které bylo interpretováno jako existenciální zápas nikoliv jen s Francií, ale celým Západem.

Symbolem návratu k ruským imperiálním tradicím bylo znovuzavedení svatojiřské stuhy v Rudé armádě. Ta vznikla roku 1769 jako součást Řádu svatého Jiří zřízeného výbojnou ruskou imperátorkou Kateřinou Velikou a používali ji též bělogvardějci bojující proti bolševikům. Nyní byla obnovena v Sovětském svazu jako „gardová stuha“ a měl ji v oblibě i Stalin.

Když v roce 1945 skončila druhá světová válka, Sovětský svaz se usadil na straně vítězů a v letech 1945–1946 byl jedním z garantů Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku nad německými nacistickými zločinci. Sovětskému svazu bylo v tichosti umožněno maskovat, že v roce 1939 byl spolupachatelem rozpoutání válečného konfliktu, aby nakonec bojoval v jiné válce, která začala teprve roku 1941.

Sověti si navíc drze ponechali kořist z časů německo-sovětského spojenectví, totiž části Polska, Finska a Rumunska, stejně jako celé Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Sovětský podíl na porážce Německa pro tyto země rozhodně neznamenal svobodu. Ani Polsko, Československo a další země střední a jihovýchodní Evropy nebyly Rudou armádou osvobozeny „ke svobodě“, nýbrž se staly předmětem sovětizace a novými guberniemi obludného sovětsko-ruského impéria.

Sovětský svaz ve své sféře vlivu vytěsňoval jakékoliv povědomí o tom, že pomáhal Německu rozpoutat válku, a finále německo-sovětské války překřtil na „vítězství nad fašismem“. Netoleroval připomínku nepříjemného faktu západní pomoci jeho válečnému úsilí. A také šířil pohádku, že zatímco krvácel za Evropu, „kapitalistický“ Západ oddaloval až do roku 1944 otevření „druhé fronty“, aby nechal Matičku Rus vykrvácet. Nevědomky tím prozrazoval, že uvízl v optice německo-sovětské války. Vždyť jedna fronta, držená Západem, byla od roku 1940 v Africe a druhá od roku 1941 v Pacifiku. Navíc druhou evropskou frontu otevřeli Američané se svými spojenci už roku 1943 vyloděním na Sicílii a zahájením italského tažení.

Země jako Polsko dobře věděly, a nepochybovali o tom ani jejich komunističtí pohlaváři, že „osvobozením“ Rudou armádou přišly v letech 1944–1945 o státní suverenitu. To jen v „lidově demokratickém“ Československu jsme se za třetí republiky (1945–1948) tvářili, že se nás sovětizace netýká, přestože běžela na plné obrátky. Rudoarmějci se chovali jako v dobyté zemi, Sovětům šlo o naše průmyslové podniky a také o uran pro výrobu atomové bomby. Májová Praha jásala v šeříkovém opojení a sovětské oddíly Směrš už zatýkaly, vraždily a deportovaly Čechoslováky ruského, ukrajinského či běloruského původu.

Republika nebyla ani obnovena v předmnichovských hranicích, nebyla právním státem ani plnohodnotnou demokracií. Na sovětizaci Československa, halené do blábolu o „mostu“ mezi Západem a Východem, případně o „slovanském bratrství“, se spolu s komunisty podíleli Edvard Beneš a Jan Masaryk i další „demokratické“ strany tzv. Národní fronty. Nedlouho po únorovém puči v roce 1948 popsal situaci přiléhavě Václav Kopecký, šéfideolog zdejších komunistů: „Pražský hrad je náš malý pražský československý filiální Kreml.“

Z této perspektivy se i sovětská okupace Československa v roce 1968 jeví především jako umravnění neposlušné gubernie ze strany koloniální metropole – vždyť naše „lidová“ armáda nekladla odpor, neboť její skuteční velitelé neseděli v Praze, ale v Moskvě. A Čechoslováky uctívané osoby jako prezident Svoboda a plačtivý první tajemník Dubček se chovaly jako místodržící a zrádci, jejichž prioritou bylo „nepoškodit věc socialismu“, nikoliv bránit státní suverenitu, o níž sami nejlépe věděli, že je pouhou chimérou. Proto někdejší reformní komunista a exulant Antonín J. Liehm později zpochybňoval i Gorbačovovu perestrojku, poněvadž Sovětský svaz podle něj byl „okupační impérium“, přičemž postavení Československa a dalších zemí „východního bloku“ řídila Moskva na základě „imperiálně koloniálních vztahů“.

Osvobození z područí Moskvy, které započalo pádem berlínské zdi v roce 1989, bylo završeno až roku 1991: odchodem větší části okupačních vojsk, neúspěchem Janajevova puče, který byl pokusem o udržení impéria, a nakonec rozpadem Sovětského svazu. Kolaps sovětsko-ruského impéria v roce 1991 představoval pro národy střední a východní Evropy největší geopolitický zázrak 20. století – imperiálně smýšlející Rusové v čele s diktátorem Putinem jej označují jako svou „geopolitickou katastrofu“.

Když se po Jelcinovi stal na přelomu let 1999–2000 vládcem Kremlu někdejší důstojník KGB Vladimir Putin, ihned inicioval návrat k sovětským a ruským imperiálním tradicím. Jeho součástí byla i Putinova „učebnicová politika“ směřující k sjednocení výuky na školách v duchu velkoruského šovinismu. Roku 2003 se Putin sešel s veterány Velké vlastenecké války a vyjádřil nespokojenost nad tím, jak se o ní v Rusku učí. Výsledkem byl „jednoznačný výklad“ ruských dějin, který se začal masivně propagovat napříč ruskou společností, často za podpory pravoslavné církve.

K základním kamenům putinovské doktríny patří staronová idea o trojjediném velkoruském národě, jehož součástí jsou jako nesvéprávné etnické skupiny též Ukrajinci a Bělorusové. Kyjevská Rus i Sovětský svaz jsou prostě „historické Rusko“. Stalin, brutální diktátor a masový vrah, je veleben jako modernizátor a strůjce vítězství ve Velké vlastenecké válce, jenž z Ruska (!) vytvořil světovou supervelmoc.

Od roku 2009 z Kremlu znělo, že druhou světovou válku rozpoutalo Polsko, které s Německem anektovalo v roce 1938 část Československa, a poté odmítlo Hitlerovy oprávněné požadavky, takže Německu a Sovětskému svazu nezbývalo v roce 1939 nic jiného než se domluvit.

Významnou úlohu v konstrukci nového historického narativu sehrál Vladimir Medinskij, politolog a autor obskurních historických románů, člen Putinovy strany Jednotné Rusko a někdejší poslanec Státní dumy. Aktivisticky vystupoval proti „falšování ruských dějin“, například proti kritickému připomínání paktu Ribbentrop-Molotov, a v letech 2012–2020 zastával dokonce úřad ministra kultury. Česká veřejnost jej mohla zaregistrovat v roce 2019, kdy v kauze Koněv nevybíravým způsobem útočil na Ondřeje Koláře, tehdy starostu Prahy 6 – označoval jej za nacistického „gauleitera“ a chválil postoj českého prezidenta Miloše Zemana.

Na historika si rád hraje i Putin, který se autoritativně vyjadřuje k dějinám 20. století. Velkou válku proti Ukrajině v podstatě vyhlásil roku 2021, když ahistoricky napsal o sovětské okupaci Polska z roku 1939, že „země dříve obsazené Polskem byly vráceny SSSR“ a Ukrajina je „zcela dítětem sovětské éry“. Ačkoliv je prý odedávna součástí „ruského světa“, Západ z ní zlovolně vytvořil Anti-Rusko. Loni byla v Rusku publikována jednotná učebnice dějepisu, která dějiny přelomu 20. a 21. století líčí jako spiknutí Západu proti Rusku, epochu šíření rusofobie a snahu USA a NATO o destabilizaci ruského státu.

Bombastické oslavy sovětsko-ruského vítězství v tzv. Velké vlastenecké válce nejsou nevinné. Jsou inscenovány jako nárok na vděčnost „osvobozených“ zemí, které mají věčnou povinnost setrvávat na ruském imperiálním orbitu. Jakákoliv kritická reflexe údajně vždy pozitivní role Ruského impéria, Sovětského svazu či Ruské federace v dějinách je považována za projev rusofobie.

Obzvláště hystericky jsou vnímány kroky vedoucí k odstraňování projevů sovětizace a rusifikace ve veřejném prostoru bývalých sovětsko-ruských gubernií, zejména pomníků rudoarmějců a sovětských vůdců. V Česku jsme to zažili v roce 2020, když byla do muzejního depozitáře odvezena pražská socha krvavého maršála Koněva. Posedlost vítězstvím nad nacistickým Německem v roce 1945, které si Rusko zcela přivlastňuje, nabírá bizarních forem. Ruskou „mírumilovnost“ u nás reprezentoval například ruský motorkářský gang Noční vlci vybavený rudými vlajkami, portréty Stalina a svatojiřskými stuhami.

Putinovo Rusko provozuje agresivní politiku paměti. Když se 9. května 2022, krátce po velké ruské invazi na Ukrajinu, konala v Moskvě ke Dni vítězství vojenská přehlídka, jejím hlavním heslem bylo „Můžeme to zopakovat“. To nebyla mírumilovná oslava dávného vítězství, ale otevřená výhružka všem zemím, které se odmítají podvolit ruskému imperialismu a kolonialismu.

Autor je historik a filosof, ředitel Odboru výzkumu a vzdělávání v Ústavu pro studium totalitních režimů