Osvobození Mussoliniho bylo jako z akčního filmu, slávu slízl Skorzeny

Operace působí jako z akčního filmu, kterému nechybí mnoho dramatických momentů, podivuhodných peripetií ani hlavní hrdina, který ukáže téměř nadlidské schopnosti.

Tím je Otto Skorzeny, který získal všechnu slávu, i když šlo o rozsáhlou výsadkáři naplánovanou operaci. Navíc nemístně riskoval.

Akce byla zahájena 12. září ve tři ráno, kdy vyrazila motorizovaná kolona s výsadkáři pod velením Haralda Morseho, která měla obsadit lanovku vedoucí do hotelu, kde byl vězněn italský vůdce Benito Mussolini. Morse akci velel.

Deset kluzáků DFS 230 tažených jednomotorovými Henschely Hs-126 odstartovalo ve třech vlnách krátce po 13. hodině. V každém bylo deset výsadkářů, jen ve druhé vlně byli esesáci vedení Skorzenym.

Ti měli přistát až v druhé vlně, při stoupání však piloti prvních tří henschelů zakroužili, aby nabrali výšku, což další neudělali, a tak se v čele nově ocitly kluzáky s esesáky. Díky tomu Skorzeny přistál jako první.

Navíc nedodržel doporučený způsob přistání klouzavým letem, jak uvedl ve svých pamětech.

„Okamžitě jsem zvolal: ‚Přistání střemhlav! Pokud možno hned za hotelem!‘ Přes brzdící padák, kterým byl kluzák opatřen, dosedl příliš rychle, několikrát poskočil, málem se s obrovským rámusem rozpadl a asi 25 metrů od hotelu se zastavil. Utíkal jsem se zbraní v ruce co nejrychleji k hotelu. Sedm mých kamarádů se zbraní SS a poručík Meier mne následovali.“

Italové se výsadkářům nijak nebránili. Nepoužili ani těžké kulomety, které měli k dispozici. Skorzeny vyběhl do prvního patra do místnosti, za kterou viděl Mussoliniho. Celá akce trvala jen čtyři minuty.

Mezitím Morseho skupina obsadila železniční stanici i konečnou lanovky Campo Imperatore, což si vyžádalo jen dvě oběti.

Velitel spojařů předal ve 14:17 Morsemu vzkaz „Auftrag erfüllt“, tedy že úkol byl splněn a duce je osvobozen. Morse se dostal lanovkou do hotelu ve 14:45. Zbýval poslední krok - dopravit duceho na letiště Pratica di Mare, odkud měl odletět do Vídně.

Morse se dostal lanovkou do hotelu ve 14:45, kterou bylo možné dostat dolů i Mussoliniho. Riziko cesty po zemi rozhodně nebylo větší. Tím by však operace Dub, což bylo krycí jméno pro osvobození Mussoliniho, přišla o svůj efektní závěr a Skorzeny se nestal hlavním hrdinou a nedostal hned druhý den po příletu do Vídně Rytířský kříž.

Mohl tam být dopraven po zemi, protože Morseho výsadkáři nečelili celou cestu žádnému odporu. Protože však nebylo jasné, jestli se situace nezměnila, podle Skorzenyho se italská divize u Aquily přesunula k Assergi, bylo rozhodnuto, že Mussolini poletí lehkým letadlem Fiesseler Fi-156 Storch (čáp).

Už samotné přistání na pár desítkách metrech nebylo jednoduché a start o nic snazší. Přesto se Skorzeny rozhodl, že poletí s ducem, což znamenalo, že stroj ponese náklad navíc. Skorzeny se hájil tím, že kdyby se cestou Mussolinimu něco stalo, musel by se zastřelit a zkušený pilot Heinrich Gerlach mu to musel umožnit.

I Skorzeny však přiznal, že start byl obtížný, což cituje v pamětech svého adjutanta Karla Radla.

„Když jsme se Gerlach, Mussolini a já namačkali do toho malého stroje, zmocnil se nás všech strach. Letadlo sklouzávalo po svahu startovací dráhy, z níž jsme odstranili balvany. Avšak v druhé třetině cesty tekla stružka. Gerlach se jí pokusil vyhnout a snažil se letadlo zvednout,“ nechal se slyšet Skorzeny.

„Čáp skutečně strouhu přeskočil, ale pak se najednou překlopil nalevo a zdálo se, že se převrátí,“ dodal.

Čáp se však nakonec zvedl. Gerlach dopravil duceho na letiště Pratica di Mare, odkud pokračoval do Vídně za doprovodu Skorzenyho, který si pak vychutnal slávu. Hned ve Vídni dostal Rytířský kříž.

Německá snaha osvobodit Mussoliniho však nebyla nezištná, byť Hitler při setkání s veliteli akce na jeho záchranu podle Skorzenyho říkal: „Duce je nejen mým spojencem, ale také přítelem. Je ztělesněním posledního velkého Římana.“

Němci nejen nechtěli, aby se Mussolini dostal do rukou Spojenců, ale také s ním měli další plány.

Už dva dny po osvobození se Mussolini setkal s Hitlerem ve Vlčím doupěti u Rastenburgu a 23. září byl vyhlášen loutkový, na nacistickém Německu zcela závislý Národní republikánský stát Itálie, známější jako Republika Salo. Jejím vůdcem, který zastával současně post hlavy státu i premiéra, se stal Mussolini.

Mussoliniho režim se začal v roce 1943 hroutit, když Osa utrpěla sérii zdrcujících porážek. Rudá armáda u Stalingradu prolomila část fronty drženou Italy, kterou rozprášila. Navíc se Němci a Italové nedokázali udržet v severní Africe.

Po útoku spojenců u El Alameinu v říjnu 1942 ustupoval Rommelův Afrika Korps až do Tunisu. Navíc se dostal do kleští, když se spojenci vylodili 8. listopadu ve Francouzském Alžírsku.

Protože Hitler odmítl stažení z Afriky, naopak tam nechal jednotky posilovat, padlo do zajetí 13. května 1943 přes 230 tisíc vojáků Osy, včetně skoro 90 tisíc italských.

Italský král Victor Emmanuel III. si uvědomil, že Itálie válku vyhrát nemůže, což se domníval i náčelník italského generálního štábu Vittorio Amborsio. Už 15. května napsal král Mussolinimu, že by se měly Itálie a Německo rozejít. Mussoliniho se o tom snažil přesvědčit i Ambrosio.

Bývalý premiér Ivano Bonomi, s nímž se král radil 2. června, mu navrhl, že by moc měla převzít armáda. O den později se Viktor Emmanuel setkal s předsedou Velké fašistické rady Dino Grandim a probíral s ním, jak odstranit Mussoliniho.

O správnosti postupu krále ubezpečil vzkaz od Franklina Delano Roosevelta prostřednictvím papežského nuncia, že by Spojenci přivítali, kdyby Itálie vystoupila ze svazu s třetí říší a přestala válčit.

Po vylodění Spojenců na Sicílii v noci z 9. na 10. července, které se nepodařilo odrazit, nastal čas na akci.

Velká fašistická rada zasedla 24. července a po půlnoci bylo schváleno duceho odvolání 19 hlasy proti 8, když se jeden člověk zdržel. Bylo to poprvé, kdy rada hlasovala.

Týž den šel Mussolini za králem Viktorem Emmanuelem III., který převzal zpět velení nad armádou a diktátora zbavil všech pravomocí.

Oznámil, že ho ve funkci předsedy vlády nahradí maršál Pietro Badoglio, který sestaví úřednickou vládu. Při odchodu od krále byl Mussolini zadržen a odvezen v sanitce do sídla karabiníků, údajně pro svou bezpečnost.

O konci Mussoliniho vlády se Hitler dozvěděl hned 25. července, tou dobu však netušil, že je duce internovaný. Bylo mu však jasné, že bude nutné dostat Itálii pod kontrolu, což měla zajistit blesková okupace Appeninského poloostrova v rámci operace Alarich/Achse.

Badoglio si však byl vědom nebezpečí, že Němci zasáhnou, a snažil se vyvrátit jakékoli obavy Berlína. Němce ubezpečoval, že Itálie bude dál bojovat po boku třetí říše. A aby nevyvolal žádné podezření, nenechal zablokovat Brennerský průsmyk, byť přes něj wehrmacht rychle přesouval posily.

Hitler však Badogliovi nevěřil a sázel na Mussoliniho. Proto si 26. července zavolal velitele výsadkářů Kurta Studenta, jehož pověřil úkolem osvobodit duceho.

Před zahájením operace však bylo nutné zjistit, kde se duce nachází, proto byla do akce zapojena bezpečnostní služba SS a NSDAP Sicherheitsdienst (SD).

Vypátrat pobyt duceho měl velitel německých bezpečnostních složek v Římě Herbert Kappler a spolupracovat na akci s výsadkáři měl hauptsturmführer SS, Rakušan Otto Skorzeny, který měl za úkol vytvořit jednotky podobné britským commandos.

Němci netušili, kde se duce nachází, věděli jen to, že byl 25. července odvezen od krále v sanitce, jenomže Badoglio nenechal 27. července rozpustit jen fašistickou stranu, ale také nařídil šéfovi police Carminemu Senisemu, aby byl Mussolini převezen na ostrovy Ponza nebo Ventotene.

Korveta Persefone zamířila nejprve na první ostrov Ventotene, tam však bylo mnoho Němců, a proto byl duce vysazen 28. července na ostrově Ponza.

To Němci nevěděli a kvůli obavám, že by mohl být duce převezen do severní Afriky ovládané Spojenci, soustředili se na základnu italského námořního loďstva La Spezia, kde by mohl být na palubě některé z válečných lodí.

Po doplutí na Ponzu přitom byly ducemu vystaveny potravinové lístky na jméno Mussolini Benito. V chaosu to však Němci nezjistili.

Nakonec se na Kapplera a Skorzenyho usmálo štěstí, když se jim do rukou dostal dopis jednoho z policistů jeho přítelkyni, ve kterém zmiňoval, co za vězně je na ostrově. Student začal okamžitě plánovat operaci a rozhodl, že se do Itálie přepraví kluzáky DFS 230.

Žádná akce se však neuskutečnila, Badoglio považoval Ponzu za málo bezpečnou a 6. srpna rozhodl Mussoliniho přemístit na ostrov La Maddalena. I když na La Maddaleně probíhaly pečlivé přípravy, takže obyvatelům bylo jasné, že se tam ubytuje nějaká mimořádně významná osoba, Němci tápali.

Himmler dokonce požádal o pomoc věštce, ale ani ti nepomohli. Hitler požadoval, aby se pátralo na ostrově Santo Stefano. Přítomnost Mussoliniho se tam však nepotvrdila.

SD pak narazila na informaci, že se na La Maddaleně připravovali na ukrytí významného člověka. Okamžitě tam byl vyslán agent, který uměl dobře italsky a vydával se za tlumočníka jednoho z německých námořních velitelů.

Nešetřil cigaretami, takže se s ním Italové rádi bavili. Když tvrdil, že je Mussolini mrtvý, tak mu to vymlouvali. Zelinář mu řekl, že do vily Wagner vozí každý den čerstvou zeleninu, kterou nechává před branou.

Ráno díky tomu agent viděl duceho nezaměnitelný profil. Přítomnost Mussoliniho navíc potvrdila pradlena, která vynášela z vily lístky psané ducem.

Skorzeny se chtěl před provedením akce ujistit, jaká tam panuje situace. Podle svých vzpomínek sám letěl na palubě průzkumného Heinkelu He-111 nad vilou.

„Ležel jsem na přídi kabiny vedle palubního kanonu, a právě jsem se chystal ukončit svoje pozorování, když jsem přes interkom uslyšel našeho střelce. ‚Pozor, vzadu jsou dvě anglické stíhačky.‘ S prstem na spoušti kanonu jsem čekal na útok. V tom momentě se letadlo naklonilo směrem dolů. Levý motor se zastavil. Zřítili jsme se plnou vahou do vody,“ popisoval Skorzeny.

„Na několik okamžiků jsem ztratil vědomí. Pilot, druhý pilot a já jsme vylezli nouzovým horním poklopem. Stačil jsem se ještě jednou potopit a vylovit fotoaparát a mapu. Heinkel se potopil, zachránili jsme ale oba další členy posádky,“ dodal.

Skorzeny, který rád přeháněl a dělal ze sebe hlavního hrdinu, v pamětech jen tak mimochodem dodal, že si při akci zlomil tři žebra. Vinu pádu nepřipsal britským stíhačkám, ale nekvalitnímu italskému leteckému benzinu.

Skorzeny připravil riskantní plán, kdy měly do La Maddaleny připlout rychlé čluny na přátelskou návštěvu. Na nich mělo být i komando, které by Mussoliniho osvobodilo.

Hitler ale váhal se schválením akce. Itálie byla pořád spojenec a vojenská rozvědka Abwehr mu sdělila, že Skorzeny naletěl italské tajné službě a Mussolini je ve skutečnosti na Elbě.

Až při osobní návštěvě se 25. srpna Studentovi a Skorzenymu podařilo vůdce přesvědčit, že pravdu mají oni. Rychlé čluny připluly, Skorzeny si však před akcí ještě chtěl ověřit, jestli je Mussolini ještě na ostrově. Z uvolněného chování policistů mu však bylo jasné, že už není.

Badoglio byl varován už 14. srpna, že všichni vědí o přítomnosti Mussoliniho na La Maddaleně, a nařídil ho přemístit. Proto tam přistál 19. srpna hydroplán Cant Z506 se znaky Červeného kříže a duceho odvezl.

Badoglio už nechtěl, aby byl duce držen na nějakém ostrově, kam se lze dostat z moře, a vybral horský hotel ležící ve výši přes 2000 metrů v Abruzských Apeninách na vápencovém masivu Gran Sasso.

Mussoliniho ale neodvezli hned do hotelu, protože ho bylo napřed potřeba vyklidit. Duce musel zůstat v malém domku v Assergi. Až v prvním zářijovém týdnu byl převezen do hotelu, což si poznamenal do svého deníku, kde o sobě psal v třetí osobě.

„Všichni jsou přesunuti k horské chatě Gran Sasso ve výšce 2112 metrů nad mořem. Vězení je položené nejvýše na světě, řekl jednoho dne Mussolini strážím. Dostal se tam lanovkou, která překonává tisícimetrové převýšení dvěma oblouky,“ uvedl Mussolini s tím, že horský hotel i lanovku nechal sám vybudovat.

Spojencům se nepodařilo využít šance, kterou jim nabídlo úspěšné vylodění na Sicílii. Němci se tvrdě bránili a do 17. srpna, kdy ostrov Spojenci ovládli, se jim podařilo dostat většinu svých vojáků i techniky přes Messinskou úžinu do Itálie, což později zkomplikovalo spojenecký postup. Američané a Britové pak čelili mnohem větší síle.

Němci navzdory námitkám Badogliovy vlády přisouvali další jednotky do Itálie k pancéřové divizi Herman Göring, která bránila Sicílii, a 16. pancéřové divizi. Po 26. srpnu zamířilo do Itálie sedm pěších divizí i divize pancéřových granátníků Feldherrnhalle.

Hitler, který si byl vědom, že má Itálie po anšlusu Rakouska s třetí říší společnou hranici, dokonce stáhl z východní fronty 1. pancéřovou divizi SS Leibstandarde Adolf Hitler, byť bez těžké techniky, a do Itálie poslal i 24. pancéřovou divizi.

Spojenci však nechtěli podnikat další operace do té doby, než s Italy uzavřou příměří. Podepsali ho 3. září v Cassibile na Sicílii generálové Walter Bedell Smith a Giuseppe Casteliano, schválil ho jak italský král, tak maršál Badoglio.

Aby to však nevyprovokovalo Němce, zůstalo utajené. Hned 3. září se však Britové vylodili naproti Messině a bez boje obsadili Reggio di Calabria. A i když nečelili velkému odporu, dokázali postoupit jen na Pizzo Calabro a Crotone.

Zlom nepřineslo ani následné britské vylodění v Tarentu, kde výsadková divize dokázala 9. září ovládnout zaminovaný přístav, ani americké vylodění ze stejného dne u Salerna.

V Salernu se nejprve vylodily jen tři americké divize, takže se dvěma britskými divizemi mohli Spojenci na Apeninském poloostrově postavit jen pět vlastních proti 18 německým divizím.

V druhém sledu se sice podařilo vylodit další čtyři divize a převaha ve vzduchu pomohla eliminovat obranu, přesto se do 11. září podařilo od Salerna postoupit jen o 15 kilometrů.

To už byla většina Itálie pod kontrolou třetí říše, která bleskově realizovala operaci Achse (Osa). Vysílání spojeneckého rozhlasu v Alžíru proto oznámilo 8. září uzavření příměří Spojenců s Itálií. Badogliovi proto nezbylo než v 19:30 v italském rozhlase oznámit porážku.

„Italská vláda si uvědomila nemožnost pokračovat v nerovném boji proti nesmírné převaze nepřítele a s cílem vyhnout se mnohem bolestnějším škodám národu požádala generála Eisenhowera o příměří. Požadavek byl splněn.“

Ve stejnou chvíli oznámil generál Dwight Eisenhower z velitelství Spojenců v severní Africe, že bezpodmínečná kapitulace Itálie vstoupila v platnost.

V nepřipraveném italském vedení propukl chaos. Všichni se pokoušeli co nejrychleji dostat z Říma do Brindisi, kam zamířil hned 9. září Badoglio a po něm i král a většina vysokých velitelů. Italští vojáci zůstali bez rozkazů a většinou nebojovali.

Po dva dny se bránili jen v Neapoli a v Římě. Italové také do připlutí spojenců udrželi Bari. Šance obsadit Itálii bez tvrdých bojů padla. Boje v Itálii trvaly až do 2. května 1945 a padlo v nich 92 tisíc spojeneckých vojáků, což je nejvíce mimo východní frontu.

Hitler, jemuž šlo především o udržení Říma a průmyslového severu, potřeboval mít vhodného vůdce, aby nemusel v Itálii zřídit protektorát. K tomu potřeboval Mussoliniho.

Tentokrát se Němcům podařilo rychle zjistit, kde je duce vězněn. Kapler si všiml ruchu okolo Gran Sassa.

Velitel praporu 2. výsadkové divize Harald Mors začal pečlivě plánovat akci. Bylo mu jasné, že bude nutné kombinovat operaci ze vzduchu s pozemní akcí. Nestačilo jen vysadit výsadkáře u hotelu, ale ještě bylo potřeba zabránit tomu, aby mohly být na Gran Sasso vyslány posily.

Když se dozvěděl o příměří, bylo mu jasné, že se musí operace Dub naplánovaná na 16. září uspíšit, aby nebyl mezitím duce předán Spojencům. Jasné to bylo i generálu Studentovi.

Pro operaci však chyběly kvalitní mapy, k dispozici byla jen nepřesná brožura.

Skorzeny se proto opět rozhodl pro průzkum ze vzduchu, Heinkel He-111 odstartoval 9. září. Podle jeho pamětí byla akce opět dramatická.

„Sotva jsme se ocitli na palubě, bylo nám řečeno, že automatické fotoaparáty nefungují. A tak jsem musel udělat záběry sám. Letadlo letělo rychlostí 370 km/h ve výšce 5000 metrů při teplotě minus 8 stupňů Celsia. Byl jsem jen v košili a horní částí hrudníku jsem se vysunul ven skrz vstupní otvor kabiny střelce,“ popisoval Skorzeny.

„Radl mi seděl na nohou, abych nevypadl. Když mě Radl chtěl vtáhnout zase do kabiny, musel požádat druhého pilota o pomoc,“ dodal. Fotky však nebyly tak ostré, jak by bylo potřeba, a nebyly na nich vidět kameny okolo hotelu.

Student si pozval 11. září ráno Skorzenyho, aby s ním probral situaci. Padlo rozhodnutí spustit operaci Dub, jak se osvobození Mussoliniho nazývalo.

Skorzeny se jí účastnil, i když jeho role už skončila, takže si mohl posbírat slávu. Proběhla 12. září úspěšně. Mussolini pak vládl loutkové Italské socialistické republice až do jejího pádu.

Na konci války se duce se svou milenkou Clarou Petacciovou za doprovodu německých vojáků pokusil utéci do Švýcarska. Kolonu však 27. dubna 1945 zastavili partyzáni. Druhý den ráno naložil Walter Audisio Mussoliniho i Petacciovou do auta.

U vily Belmonte byli oba zastřeleni a jejich těla byla 29. dubna pověšena hlavou dolů s dalšími zabitými fašistickými vůdci na vybombardované benzínově pumpě v Milánu na náměstí Piazza Loreta, kde Němci v srpnu 1944 popravili patnáct partyzánů.

Skorzeny, který byl kvůli této akci a kvůli vyslání záškodníků v amerických uniformách do amerického týlu na úvod německé ofenzivy v Ardenách prohlášen za nejnebezpečnějšího muže třetí říše, válku přežil.

Padl do amerického zajetí, ze kterého se mu podařilo v červenci 1948 utéci. Žil ve Španělsku a za studené války se již mohl pohybovat volně po západní Evropě. V roce 1975 zemřel na rakovinu.

Otto Skorzeny: Mé velitelské operace, Naše vojsko 1994

Marco Patricelli: Osvoboďte duceho! Grada 2018

John Follain: Mussoliniho ostrov, BB Art 2007