Osudný boj Aloise Vašátka a získání letuschopného Fw 190

Británie se v roce 1942 rozhodla zesílit tlak na třetí říši. Protože neměla mnoho možností, jak to udělat, vsadila na letecké útoky. Navzdory ztrátám z roku 1941 obnovila už v předjaří nonstop ofenzivu, kdy lehké bombardéry napadaly přístavy a infrastrukturu ve Francii a britští letci se pokoušeli vylákat protivníky do leteckých soubojů, které Němce bojující v SSSR vyčerpávaly, i když britské ztráty byly vyšší než německé.

Zahájena byla také masivní noční bombardovací ofenziva, jejíž první vrchol představoval v noci z 29. na 30. května 1941 první nálet více než tisícovky britských bombardérů na Kolín nad Rýnem.

Obdivuhodným úspěchem bylo už samotné vyslání 1047 strojů, bombardovací letectvo jich mělo v první linii ani ne 450. Vypomoci muselo pobřežní letectvo i výcvikové jednotky, přičemž československá 1429. operačně výcviková jednotka vyslala šest posádek.

Slavná 311. bombardovací peruť se akce neúčastnila, protože se přeškolovala na boj proti ponorkám.

V té době už existoval československý wing, který měly tvořit všechny tři československé stíhací perutě vybavené Spitfiry Mk VB.

Do jeho čela byl jmenován už v květnu dosavadní velitel 312. stíhací perutě Alois Vašátko, který o vytvoření československého wingu usiloval už od roku 1941. Měl pocit, že působení tří perutí v rámci jednoho křídla prohloubí jejich spolupráci a lépe jim umožní nahlížet na taktiku v rámci větší formace.

Plán však měl i velký politický význam, protože větší jednotka mohla lépe ukázat význam zapojení československých letců do boje proti nacistickému Německu než jednotlivé perutě nebo Čechoslováci v britských perutích.

Vznik wingu se mu podařilo prosadit, přestože neexistovala záložní československá peruť, které by umožnila jednotky rotovat.

Svou první bitvu svedl exeterský wing 3. června, tehdy v něm však působily jen dvě československé perutě, 310. a 312. doplňovala 154. britská squadrona. Wing přišel o tři spitfiry, přičemž dva českoslovenští piloti Bedřich Dvořák a Ivo Tonder byli sestřeleni.

Němci žádné ztráty neutrpěli, protože jejich Focke-Wulfy Fw 190 ve všech ohledech překonávaly spitfiry a umožňovaly jim kdykoli přerušit boj.

V čistě československém obsazení, kdy 310. a 312. peruť doplnila 8. června 313., bojoval čs. wing poprvé 10. června. Doprovázel jedenáct bostonů bombardujících letiště Lannion, které využívaly německé průzkumné Junkersy Ju 88D.

Protože bombardéry nedokázaly udržet formaci, stal se jeden obětí německých stíhačů, Čechoslováci žádnou ztrátu neutrpěli a nahlásili tři sestřely. Němci přišli o jeden focke-wulf.

Exeterský wing doprovázel 23. června při akci Ramrod 23 šest bombardovacích bostonů při útoku na letiště Morlaix. Aby zaskočily nepřítele a neodhalil je, po startu v 18:15 hodin letěly všechny stroje při hladině moře a teprve u pobřeží vystoupaly výše.

Bomby se podařilo shodit na budovy letiště v 19:05 hodin, ovšem motor jednoho z bostonů zasáhla protiletadlová palba. K jeho doprovodu byly vyčleněny dva spitfiry.

Němci ze stíhací skupiny III./JG2 Richthofen z letišť Théville a Morlaix se ale rozhodli potrestat útočníky a pronásledovali je. Když neuspěla první skupina, druhá se pokusila vracejícím strojům odříznout cestu. Deset stodevadesátek ze skupiny 7/JG2 zaútočilo z převýšení na spitfiry 312. perutě.

Vašátko v čele sedmi spitfirů ve stroji s osobním označením AV jim v 19:35 hodin vyrazil vstříc. „Vašátko pak přikázal 312. peruti, aby na ně zaútočila, a to byl jeho poslední rozkaz,“ napsal ve svých pamětech stíhač Miroslav Liškutín.

Aby se ubránil útoku, strhl Vašátko svůj stroj do prudké pravotočivé stoupavé zatáčky, jenže narazil do Fw 190 Wilhelma Reuschlinga.

„Spitfire nepřátelskému focke-wulfu zespoda usekl ocasní plochy. Nepřátelský letoun vrazil do spitfiru shora a zdálo se, že jeho vrtule se zařízla do Vašátkova kokpitu. Jakmile dva stroje určené k záhubě padaly k moři, byl spatřen jen jediný klesající padák,“ popsal Liškutín poslední okamžiky života svého velitele.

Vyskočit se podařilo německému pilotovi, Vašátko se svým spitfirem skončil v moři. Podle svědků při pádu střílel ze všech zbraní. Exeterský wing tak přišel nejen o schopného velitele, ale také o úspěšného stíhače.

Ve Francii si však připsal během pěti týdnů 12 sestřelů (devět ve spolupráci) a stal se tak nejúspěšnějším čs. pilotem kampaně. V Británii přidal ještě dva setřely, z toho jeden ve spolupráci. Pokud by se počítaly jednotlivé podíly, jako to dělali v Británii, sestřelil jistě 6,552 nepřátelského letadla, což z něj dělalo eso i podle britských kritérií.

Vašátko, který pocházel z legionářské rodiny, dva jeho strýcové bojovali v Rusku, přitom začínal jako dělostřelec.

V polovině 30. let čelákovický rodák v Olomouci absolvoval kurz leteckého pozorovatele a získal i pilotní průkaz. V listopadu 1937 se pak stal velitelem pozorovací letky umístěné v Olomouci.

V červenci 1939 utekl do Polska, kde vstoupil do vznikající čs. jednotky. Poté odešel do Francie, kde dokončil stíhací výcvik.

Vašátko, zvaný Amos, protože vystudoval na učitele, však měl i výtečné velitelské schopnosti. Byl sice odtažitý a tvrdý, přísný, ale spravedlivý a měl důvěru a respekt svých podřízených i u britských velitelů.

Smrtí Vašátka ale boj nekončil. Němci byli rozhodnuti se pomstít za každou cenu. Chtěli si počkat na spitfiry, až budou s posledními kapkami benzinu v nádržích přistávat, i když měli zapovězeno létat nad území Anglie, aby se moderní stroj Fw 190 nedostal do rukou Britů a ti nemohli zjistit, jak se mu bránit.

Královské letectvo však s úderem Němců počítalo a vyslalo do vzduchu 19. a 130. peruť. Piloti prvně jmenované se utkali s focke-wulfy, o jeden stroj pilotovaný seržantem A. L. Ridingsem přišli.

I velitelství exeterského wingu poslalo do vzduchu další letadla, spitfiry pilotované Tomášem Motyčkou a Františkem Trejtnarem. Když Motyčka přistál, chystal se dosednout i Trejtnar, jenže si všiml ve vzduchu německého focke-wulfu. Začal proto stoupat a opakovaně se německému pilotovi snažil zabránit v návratu. Zaháněl ho dál a dál do Anglie. Němec nakonec ustřelil Trejtnarovi půlku křídla, takže mu nezbylo než vyskočit.

Pilot Luftwaffe Armin Faber ze 7./JG2 však k překvapení Britů ve 20:30 hodin nasadil na přistání na letišti ve velšském Pembrey. Jeden ze seržantů vzal duchapřítomně signální pistoli a vyskočil na křídlo focke-wulfu a namířil ji na hlavu Němce. Ten nedopálil nálož umožňující zničit stroj a vzdal se.

Proč Faber přistál ve Walesu, jasné není, za nejpravděpodobnější se považuje, že si spletl Bristolský záliv s kanálem La Manche. Podle některých výpovědí před přistáním udělal i vítězný výkrut.

Sám do případu příliš světla nevnesl, tvrdil, že mu docházelo palivo a rozhodl se přistát, protože se bál kvůli úrazu páteře vyskočit. Spiklenecké teorie, že vše bylo domluvené, nic nepotvrzuje.

Trejtnarův přínos však byl dlouho utajen, uznání se dočkal až díky neúnavné snaze jiného příslušníka 310. perutě Ladislava Valouška, který dokázal britským úřadům doložit, jakou roli hrál Trejtnar. Nakonec se ukázalo, že Faber poté, co sestřelil Ridingsův stroj, zamířil na sever a přeletěl Bristolský záliv.

Britové tak získali i díky zásahu československého pilota nebezpečnou stíhačku, která zajišťovala Němcům nadvládu ve vzduchu. Testy ukázaly, že stroj Fw 190 ve všech parametrech předstihoval Spitfire Mk. V, byl rychlejší o 32 až 56 km/h a měl i větší stoupavost, Spitfire Mk. V mohl pouze provádět utaženější zatáčky.

Získání Fw 190 vedlo k urychlení vývoje výkonnějšího Spitfiru Mk. IX., kdy se narychlo do draku verze Mk. V namontoval výkonnější motor Merlin řady 60. První stroje byly používány od července 1942.