Osudná vysílačka. Dva týdny po Lidicích nacisté vyhladili i osadu Ležáky

Na konci prosince roku 1941 byl na území protektorátu vysazen oddíl parašutistů nesoucí označení Silver A. Trojice výsadkářů - Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček - se uchytila na Pardubicku, odkud pocházel Bartoš. Místo bylo výhodné i proto, že se zde stýkaly body odbojového hnutí z Pardubicka a Vysočiny.

Úkolem výsadkářů bylo navázat kontakt s domácím odbojem a zajistit spojení s Londýnem. Podle dochovaných svědectví se skupina Silver A s vysílací stanicí dostala přes záchytné adresy do oblasti Miřetic, Dachova a Ležáků kolem 4. ledna 1942, přičemž první úspěšné vysílání do Velké Británie proběhlo už 15. ledna.

Prostředkem byla konkrétně přenosná radiostanice Libuše, jejíž obsluhou byl pověřen člen výsadku Potůček. Kvůli riziku odhalení musel radista Potůček později s vysílačkou několikrát měnit své působiště.

Hlavním místem, odkud stanice vysílala, byla strojovna lomu Hluboká poblíž Ležáků. Správcem lomu byl člen místní odbojové skupiny, který Potůčka naoko zaměstnal jako nočního hlídače. Radista později využil nabídky mlynáře Jindřicha Švandy a Libuši přenesl do stodoly ležáckého mlýna.

Přestože gestapo vědělo o existenci vysílačky na Pardubicku, nebylo Němcům známo, kde přesně se nachází. Zvrat nastal, jakmile do hry vstoupil parašutista skupiny Out Distance Karel Čurda. Ten se 16. června dobrovolně přihlásil pražskému gestapu a kromě jiného mu vyzradil jména rodin, které po vysazení v protektorátu kontaktoval.

Mezi jmenovanými byli i manželé Václav a Hana Krupkovi z Pardubic, u nichž bydlel parašutista Bartoš. V okamžiku, kdy ke Krupkům vtrhlo gestapo, však byl Bartoš pryč. Zaznamenali ho ovšem později a on, zraněný kulkou během pronásledování, se nakonec 21. června raději pokusil spáchat sebevraždu, jelikož se nechtěl dostat gestapu do rukou. Svým zraněním podlehl den poté.

Na základě Čurdovy výpovědi začala vlna výslechů podezřelých, v jejímž průběhu padlo právě jméno Ležáky. Ačkoli většina obyvatel malé vísky neměla o existenci vysílačky Libuše ponětí, bylo příslušnými nacistickými orgány rozhodnuto o likvidaci obce.

Zatímco 20. června byla zatčena většina spolupracovníků odbojové skupiny Silver A v Pardubicích, o den později se tedy zatýkání přesunulo do okolí kamenické osady Ležáky.

Jak píše Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd ČR v nové práci „Děs dýchl do tváře...“, kterou poskytl Novinkám, tak 21. a 22. června byli zatčeni místní členové odbojové skupiny Čenda. Ovšem dva klíčoví spolupracovníci, Čeněk Bureš a Miloš Stantejský, byli zadrženi až 24. června, aniž by gestapo odhalilo jejich zapojení do odboje.

Informaci o přítomnosti parašutisty a vysílací stanice v lomu a v ležáckém mlýně muselo podle Kyncla gestapo získat během výslechů 20. června.

Následovalo zatčení nájemce lomu Hluboká Františka Vaška v Pardubicích 20. června, jeho bratra Jindřicha Vaška přímo v lomu 21. června, mlynáře v Ležákách Jindřicha Švandy a jeho ženy Františky a strojníka z lomu Karla Svobody. Později byl zatčen ještě obyvatel ležáckého mlýna Josef Šťulík, který se po útěku 22. června přihlásil na nátlak gestapa. Zatčeni byli i další příbuzní ležáckých rodin.

Nepřímou obětí akce se stal též vrchní strážmistr a odbojář Karel Kněz z nedalekého Vrbatova Kostelce. Když se dozvěděl, že nacisté zatkli majitele mlýna, z obavy o osud rodiny se v noci na 22. června zastřelil. V téměř stejném čase podle Kyncla umírá v pardubické nemocnici s průstřelem hlavy po zmíněném pokusu o sebevraždu velitel Silver A Bartoš.

„Jejich smrt zabránila gestapu proniknout do dalších větví odboje, kupříkladu ke spolupracovníkům v muničkách a strojírnách v Chotěboři, Poličce nebo četnických stanicích v Chrudimi a Pardubicích,“ zdůrazňuje historik.

Mezi 21. a 23. červnem se na výsleších zadržených spolupracovníků Čendy podíleli členové pardubického gestapa (Clages, Lehne, Kröger, Kuchler, Krebs, Aschenbrenner, Schulze a další) takovým způsobem, že tělesným a duševním trýzněním manželů Švandových si vynutili přiznání, že o parašutistech věděla každá dospělá osoba ve mlýně i osadě.

„A právě přiznání pardubické gestapo chtělo k zásahu, který by po vyhlazených Lidicích odradil nejen domácí české obyvatelstvo, ale i československou vládu v Londýně od další diverze na okupovaném území,“ vysvětluje Kyncl.

Dne 23. června 1942 podepsal státní tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank návrh tiskové zprávy o vyhlazení obce, která měla být zveřejněna v denním tisku a rozhlase až 25. června.

Podle Kyncla se jedná o klíčový důkaz zločinu proti lidskosti a válečného zločinu, který byl z této doby zachován, neboť ležáčtí obyvatelé neměli o hrozícím nebezpečí ani tušení, přitom o jejich zavraždění bylo rozhodnuto předem.

Nebyli postaveni před žádný stanný soud, neměli možnost žádné obhajoby a jejich vražda proběhla čistě z příkazu gestapa, respektive nejvyšších představitelů nacistické moci protektorátu.

Ve středu 24. června kolem poledne byly Ležáky obklíčeny, obyvatelé sehnáni do jámy lomu přímo u osady a včetně dětí převezeni do pardubického Zámečku, kde bylo v době heydrichiády popraviště. Zde byli drženi ve sklepní místnosti zhruba mezi 17. a 21. hodinou, zatímco gestapo od nich oddělilo 13 dětí.

Až na dvě děvčata, sestry Marii a Jarmilu Šťulíkovy (odeslané na poněmčení), zahynuly všechny děti ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu nad Nerem v Polsku, a to pravděpodobně 25. července 1942, protože z tohoto dne pochází poslední zpráva o jejich existenci v seznamu gestapa v Lodži.

Teprve po deváté hodině večerní onoho 24. června byla celá skupina 33 osob v Zámečku zastřelena a jejich těla spálena v pardubickém krematoriu. Samotné Ležáky, sestávající pouze z devíti domů, byly vyrabovány a zapáleny.

Příbuzní parašutistů a jejich spolupracovníci v počtu 254 osob byli hromadně popraveni 24. října 1942 ve vyhlazovacím táboře v Mauthausenu. Další muži a ženy z blízkosti Ležáků a oblasti Pardubicka, zatčení jako spolupracovníci výsadku Silver A, byli odesláni do vyhlazovacích táborů Osvětim, Buchenwald a Ravensbrück. Pouze někteří z nich přežili.

Tragický byl i osud radisty Potůčka, vystupujícího pod pseudonymem Tolar. On ani vysílačka se v osudový den v Ležákách nenacházeli. Gestapo ho po několika dnech vypátralo, po přestřelce se Potůčkovi podařilo uprchnout. Neměl se ale na koho obrátit, proto se skrýval v lesích na Pardubicku.

V jednom z nich ho 2. července nalezl český četnický strážmistr Karel Půlpán. Potůčka zastřelil ve spánku.

Obec Ležáky již nikdy nebyla obnovena. Prostor vyhlazené osady se stal od roku 1945 pietním územím. Z žulových kostek jsou symbolicky vyznačeny základy všech devíti domů, žulové pomníky, tzv. hrobodomy, tu stojí na památku obyvatel. Uprostřed obce byl vybudován Památník obětí fašismu s pamětní síní.

Osada Ležáky se nacházela nedaleko obce Miřetice v okrese Chrudim. Spadala katastrálně k obci Louka, zatímco samostatně stojící mlýn oddělený potokem Ležák od osmi dalších domů, spadal k obci Dachov.

Kyncl zároveň zmiňuje i některé související poválečné události. Např. před Mimořádným lidovým soudem v Chrudimi stanuli dva členové Árijské pracovní fronty Karel Holfeuer z Hlinska a Karel Andrák z Dřeveše, kteří přes okresního vedoucího Bedřicha Opletala zaslali na přelomu května a června 1942 udání na ležácké obyvatele a na dění v mlýně vedoucímu SD (Sicherheitsdienst, „Bezpečnostní služba“) v Pardubicích Otakaru Pavlasovi.

Andrák uvedl: „Doznávám, že jsem před vypálením Ležáků navštívil Holfeuera Karla, okr. vedoucího v Blatně u Hlinska, kterému jsem hlásil zprávu ohledně ležáckého mlýna. Tato zpráva obsahovala tvrzení, že do ležáckého mlýna přijelo velké nákladní auto, že se z toho auta skládají nějaké bedny, že jsou podezřelé. Mimo to jsem věděl, jak se mluvilo po celých Ležákách a okolí, že se tam soustřeďuje protistátní činnost, dále jsem nadiktoval do onoho dopisu Holfeuerovi, že ve mlýně se scházejí nějací lidé, kteří poslouchají cizinu. (…) Věci ohledně Ležáků, zejména, že se tam soustřeďuje odboj, byly známé, mluvilo se o nich, totiž se o nich šuškalo, ale vědělo to hodně lidí. Ten dopis, který Holfeuer sepsal dle mého diktátu, jsem také svým jménem podepsal…“

Andrák a Holfeuer byli ve společném procesu 17. září 1946 odsouzeni k 10 letům odnětí svobody, resp. na doživotí. Andrák byl propuštěn v roce 1954 a Holfeuer byl předčasně propuštěn v roce 1955. Opletal byl 26. března 1946 za kolaboraci odsouzen k trestu smrti a popraven. Vedoucímu služebny SD v Pardubicích Pavlasovi byl v roce 1946 udělen doživotní trest vězení, ten byl ale roku 1953 amnestií snížen a Pavlas byl podle Kyncla propuštěn zřejmě v roce 1961.

Z trojice nejvyšších velitelů, jejichž jednotky organizovaly a prováděly exekuce, byl do Československa v červenci 1947 vydán z amerického pásma Německa velitel pořádkové policie Paul Riege. Riegeho nejtěžším přečinem byla účast pořádkové policie při odvetných akcích ve vyhlazených Lidicích a Ležákách. Při důkazním řízení se však za něj postavila řada jeho českých podřízených, kteří byli v dané věci vyslýcháni. Riege byl 14. ledna 1948 propuštěn a vyhoštěn do amerického okupačního pásma v Německu.

„Soudním rozhodnutím tak byl vytvořen precedens, který výrazně zhoršil vyhlídky na úspěšné odsouzení dalších členů ochranné policie, především Riegeho podřízených, kteří se účastnili masakrů civilního obyvatelstva během druhého stanného práva,“ upozorňuje Kyncl.

Československý vyšetřovatel nicméně v roce 1967 uvedl, že kvůli zločinům druhého stanného práva bylo mezi lety 1945 a 1947 zadrženo 79 bývalých členů pořádkové policie, z nichž bylo odsouzeno 22 osob.

Popraviště v Pardubicích spadalo do působnosti velitele praporu Schupo v Kolíně Fritze Gottspfenniga, který byl v roce 1971 odsouzen na doživotí a zemřel ve vězení ve Schwerinu roku 1976.

A co Karel Čurda, který měl i hlavní podíl na odhalení úkrytu parašutistů Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše z výsadku Anthropoid, jejichž hlavním cílem bylo zlikvidovat protektora Heydricha? Jak známo, po válce byl zatčen, odsouzen k trestu smrti a 29. dubna 1947 oběšen v pankrácké věznici. Ve svém závěrečném prohlášení odmítl žádat o milost.