Osmdesát let od zimní války. „Snadné“ finské sousto se Rusům vzpříčilo v krku

V srpnu 1939 si Německo a Sovětský svaz rozdělily sféry vlivu ve střední Evropě podepsáním paktu Ribbentrop-Molotov. První padlo září za oběť Polsko, to byl však jen začátek.

Stalin si brousil zuby hlavně na Pobaltí a hranice s Finskem. Bylo mu jasné, že pakt s Německem je pouze dočasný a že proti němu musí zabezpečit sovětské pozice na severozápadě, zejména dva strategické přístavy: Murmansk a Leningrad. Což znamenalo jednat s Finskem o nové definici vzájemných vztahů včetně výměny části pohraničního území. Na snahy o diplomatické jednání však Finové neslyšeli.

A tak 30. listopadu 1939, deset minut před sedmou hodinou ranní, začalo sovětské dělostřelectvo bez vyhlášení války ostřelovat jih Finska. Několik divizí pochodovalo přes hranici k Mannerheimově linii, řetězu polních opevnění a pevnůstek, táhnoucímu se napříč Karelskou šíjí.

Další rudoarmějci překročili hranice severně od Ladožského jezera a na východě u pohraničního sídla Raate. Na Helsinky spadly první pumy. Třiapůlmilionový severský národ čelil velmoci se 140 miliony obyvateli.

Do čela finské armády byl povolán dvaasedmdesátiletý polní maršál Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu. Stalin věřil, že preventivní válka s Finy bude rychlou záležitostí. To se však přepočítal. Podle jeho plánů měla Rudá armáda 20. prosince obsazovat Helsinky. Místo toho stále ještě krvácela na Mannerheimově linii. Finové početnějšímu a lépe vyzbrojenému nepříteli urputně vzdorovali.

„Snadné“ sousto se Rusům pěkně vzpříčilo v krku. A pak přišla pohroma u Suomussalmi.

Dřevařské městečko Suomussalmi leží přibližně uprostřed východní hranice země, v nekonečných, zasmušilých jehličnatých lesech. V létě má díky sezonním lovcům skoro čtyři tisíce obyvatel, v zimě je pohřbené pod třemi metry sněhu. Kolem se rozkládají zamrzlá pustá blata, protkaná tisícem jezer. Od hranic k němu vede divočinou štěrková lesní cesta.

Za pár týdnů se zapíše do dějin jako místo, kde Rudá armáda utrpěla jednu z nejpotupnějších porážek své historie.

Teď je však ráno 30. listopadu 1939 a pohraničníci hlídkující v oblasti Raate nevěří vlastním očím. Přes hranici se do jejich země valí pěšáci, dělostřelectvo, tanky... Finská rota čítající desítky mužů čelí útoku rozšířené ruské 163. střelecké divize o počtu více než 22 tisíc vojáků. Tohle není drobná potyčka na hranicích, jde o regulérní invazi.

Rusové si pro ni vybrali strategické místo. Kdyby prorazili až na západ k přístavu Oulu, rozdělili by zemi napříč v geograficky nejužší části. Lidnatý jih, který zuřivě bránil Mannerheim, by zůstal zcela odříznutý od zásobování ze Švédska.

Finské vrchní velení napřed vážnost situace podcenilo. „Nepanikařte, musíte bojovat lépe!“ vzkázalo zoufalému veliteli pohraničníků, když hlásil obrovskou přesilu. A tak Rusové díky dvěstěnásobné početní převaze rychle postoupili asi čtyřicet kilometrů do vnitrozemí.

Mannerheim si však brzy uvědomil svou chybu a začal k Suomussalmi přesunovat veškeré dostupné jednotky. Pozdě. Nakonec Finové městečko vypálili, aby nepřítel nenalezl ve zničených troskách zázemí, a ustoupili na západ. Koncem prvního prosincového týdne byl velením obrany na tomto úseku fronty pověřen plukovník v záloze Hjalmar Siilasvuo, civilním povoláním právník. Z muže paragrafů se vyklubal vynikající stratég.

Siilasvuo přizpůsobil boj těžkému terénu. Vyhýbal se přímému střetnutí s drtivou přesilou a znepříjemňoval nepříteli život partyzánskou válkou v týlu. Proti Rusům, kteří se s těžkou technikou dokázali v zasněžené krajině pohybovat jen po cestách, vyslal místní muže, zkušené lyžaře a lovce.

Hladce klouzali neprostupnými lesy, po zamrzlých hladinách jezer a bažin, prakticky neviditelní v maskovacích bílých uniformách. Zaskočeným rudoarmějcům se zjevovali nenadále jako duchové. A stříleli přesně.

Finští odstřelovači – světová elita – se zaměřili hlavně na důstojníky a řidiče. Byla to promyšlená strategie. Zanedlouho neměl vozidla kdo řídit. A vojáky neměl kdo vést.

A pak Finové předvedli manévr, připomínající hrdinství starověkých Sparťanů v bitvě u Thermopyl. Kapitán Mäkinen nechal zablokovat silnici v úzkém místě mezi dvěma zamrzlými jezery. Obyčejná hromada pokácených stromů vytvořila neprostupný zátaras. Celá 163. divize, jedno těžké vozidlo za druhým, uvízlo v koloně, roztažené na úzké cestě desítky kilometrů zpátky. Pokus obejít zátaras po ledu rovném jako stůl a stejně tak přehledném Sovětům rychle rozmluvily strategicky rozmístěné finské kulomety. Zbývala jediná možnost: Vpřed! Rusové zaútočili všemi silami, tělo na tělo – proti kulometné palbě. Nastal masakr.

„Bylo to šílenství jako bušit hlavou do kamenné zdi,“ cituje Kechlibar zajatého sovětského plukovníka. Celkem 350 Mäkinenových mužů drželo v šachu tisíce nepřátelských vojáků. „Celá 163. divize se nyní nacházela ve stavu paralýzy, asi jako had, který vleze do zablokované trubky a nemůže tam ani zpět,“ popisuje Marian Kechlibar. Po týdnu to otřesení rudoarmějci vzdali a stáhli se do vypáleného Suomussalmi.

Teploměr klesl v nezvykle kruté zimě až na pětatřicet stupňů pod nulou. Zatímco si Finové vybudovali útočiště ve vytápěných zemljankách uprostřed nedostupných hlubokých lesů, Rusové trpěli. Neměli teplé boty, topivo, ani místo, kde se schovat před mrazem. Jejich olivově zelené uniformy představovaly na pozadí sněhu ideální terč.

A když už se jim povedlo rozdělat oheň, poskytli snajprům skvěle osvětlený noční cíl. Bezpečné zázemí přitom znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí: Ranění Finové dostali první lékařskou pomoc. Ranění Rusové umrzli.

Partyzánské přepady neustávaly. Siilasvuo vytrvale drtil nepřítele efektivní gerilovou válkou. Finové rozdělili 163. divizi do menších izolovaných skupin. Nazývali je „motti“, hromádka dřeva. A likvidovali postupně jednu po druhé. Rudoarmějci decimovaní mrazem a demoralizování náhlými přepady ztráceli naději. Schylovalo se ke katastrofě.

Před Štědrým dnem dostali Sověti konečně dobrou zprávu: po cestě z Raate jim přijíždí na pomoc 44. divize pod vedením generála Alexeje Vinogradova. Kvůli selhání komunikace však i ona uvízla u Mäkinenova zátarasu, přičemž zbytky 163. divize ležely jen pár kilometrů od ní v Suomussalmi.

Kdyby se obě jednotky spojily, měli by Finové velký problém. Zatímco však Vinogradov marně čekal na smysluplné rozkazy – nesplnitelný povel prorazit zátaras k nim nepatřil – Siilasvuo si nebezpečí včas uvědomil, a ještě zvýšil nápor. Na Silvestra se odpor 163. divize zhroutil.

Potom přišla na řadu 44. divize. Také tu Finové úspěšně rozdělili zátarasy na menší skupinky a postupně likvidovali gerilovými nájezdy. Zoufalý Vinogradov opakovaně žádal své velení o pomoc. 2. ledna přišli Rusové o poslední polní kuchyni. Umírali hlady a podchlazením, až do poslední chvíle však kladli odpor.

Teprve 6. ledna večer vydal Vinogradov poslední rozkaz: „Každý sám za sebe!“ Nastal úprk, při kterém Finové kosili prchající střelbou jako zajíce na honu. Když ranní slunce vystoupalo 9. ledna 1940 nad obzor, shlíželo na scénu naprosté zkázy. Opuštěná těžká technika stála bezprizorně podél cesty. Bílý sníh zrudl ruskou krví.

Vítězství u Suomussalmi vdechlo obráncům na jihu novou energii. Bylo také jedním z hlavních impulzů, proč Sovětský svaz nakonec přistoupil na mírová jednání. Finové sice přišli Moskevským mírem z 12. března 1940 o více než desetinu předválečného území, ale zachovali si nezávislost. Siilasvuo se už k právničině nevrátil a zůstal u armády.

Mannerheima zvolili Finové ještě za války prezidentem. Generál Vinogradov se z bílého pekla spasil útěkem, život zachránil ale jen nakrátko. Byl zastřelen před nastoupenými vojáky za zbabělost.

Nešťastný Alexej Vinogradov nebyl možná příliš dobrý velitel, za výprask u Suomussalmi však nemohla jen jeho pasivita. Po Stalinových čistkách, kterým padly za oběť desetitisíce důstojníků, včetně těch nejlepších, mu veleli ještě neschopnější důstojníci, než byl on sám. Proto také na základě debaklu ve Finsku Adolf Hitler usoudil, že ruský kolos stojí na hliněných nohou. Což ho nakonec stálo prohru ve druhé světové válce.

Mannerheim na rozdíl od Hitlera SSSR nepodcenil. Když zabral Litvu, Lotyšsko a Estonsko, bylo jasné, že si Finové nevybojovali mír, získali jen odklad. Vláda začala investovat do armády.

Finsko se také spojilo s největším ruským nepřítelem: nacistickým Německem. S jeho podporou vedlo tzv. pokračovací válku: maršál Mannerheim v roce 1941 dobyl zpět území ztracená v zimní válce a posunul hranice ještě o kus dál.

Němci nabízenou „pomoc při řešení židovské otázky“ však rázně odmítl. „Budete si muset počkat, až budu mrtvý,“ odpálkoval nacisty. Došlo dokonce k paradoxní situaci, kdy ve finských jednotkách bojujících po boku wehrmachtu sloužili Židé.

Už koncem roku 1941 bylo jasné, že se Finové snaží od svých nacistických spojenců distancovat. Bojů po boku Německa se účastnili jen ve velmi omezené míře, drželi dobyté pozice a částečně demobilizovali. Přesto je Němci ještě podpořili dodávkami zbraní proti masivní ruské ofenzivě v létě 1944. I díky tomu dokázala padesátitisícová finská armáda zastavit trojnásobně silnějšího nepřítele v bitvě v oblasti Tali-Ihantala, která je považována za největší a nejkrvavější v historii severských zemí.

Poté Stalin přistoupil na příměří, aby mohl dovést do konce válku proti Německu. Finsko se v něm tedy muselo smířit s hranicemi z roku 1940, se ztrátou nezamrzajícího přístavu Petsamo a základny Porkkale i s válečnými reparacemi. Uchovalo si však svobodu.