Orion a spol. Zlatý věk českých cukrovinek začal před více než sto lety

Na kulinářskou scénu vstoupili cukráři v moderním smyslu toho slova, skuteční specialisté. Ve městech i v městečkách se mohli lidé posadit na pohodlné židličky nových cukráren, aby si zaklevetili nad dortíkem, krémy a kávičkou.

V roce 1860 vzniklo Společenství cukrářů, perníkářů, čokoládovníků a voskařů.

A o devětadvacet let později jedna z nejstarších velkých firem, Maršnerova továrna na turecké cukrovinky, pozdější Orionka. Začínala skromně.

U zrodu Orionky stála sklepní dílna a primitivní ohniště v Albínově ulici na Královských Vinohradech v Praze. Tam cukrář František Maršner (1857–1917) se svou ženou Albínou začali vařit ve velkých hrncích v roce 1889 turecký med. Pokračovali potom ve dvou dílnách ve dvoře domu v Čelakovského ulici. Prodej medu se ukázal úspěšným, a tak manželé přidali k medu sultánský chléb, chalvu a rahat.

Dařilo se jim dál, výrobu proto rozšířili i o šumivé bonbony, které za svou kvalitu dostaly v roce 1892 v Chebu a o rok později v Bruselu čestný diplom.

Z malé dílničky se poté vyklubala firma F. Maršner, továrna na orientálské cukrovinky na Královských Vinohradech. Sídlila na Korunní třídě a vedle orientálních cukrovinek produkovala i čokoládu, vánoční figurky a pěnové cukroví. V roce 1921 se poprvé u jména továrny objevila značka Orion.

A vznikaly další továrny na sladké.

Před válkou Orionce konkurovala Lidka v Kutné Hoře a Zora v Olomouci. Vedle těchto velkovýroben se proslavily i menší podniky. U Vondráčků v pražské Perlové ulici prodávali likérové bonbony firmy Fürth, velmi oblíbené a žádané. Ve Vodičkově ulici se zase usídlila firma Berger, proslavená svými trubičkami s pařížským krémem.

Antonín Berger neuznával žádné náhražky, nepoužíval nic jiného než máslo a ovoce si pěstoval ve vlastním sadu. V téže ulici se usadila i jeho konkurence – František Myšák se svými speciálními prezidentskými košíčky ze sklovitého cukru naplněné žlutozeleným žloutkovým krémem s punčem.

Myšákovu cukrárnu navštěvovaly mnohé osobnosti, například Oldřich Nový, Růžena Nasková nebo Ema Destinnová. Právě František Myšák připravil T. G. Masarykovi k osmdesátým narozeninám dort s prezidentovými oblíbenými meruňkami.

A poté prodávala v českých zemích řada drobných cukrářů, vyrábějících nejrůznější krémy, čokoládu, polevy, košíčky a lodičky či obrovské bonbony – špalky.

Ti se sdružovali ve zmíněném společenstvu a velké firmy jim byly trnem v oku. Vydávali své vlastní noviny – Cukrářské listy, Cukrářské zázemí a Cukráře. A vždycky měli co řešit.

Například v únoru roku 1933 se čeští cukráři velice rozzuřili. A to nikoli bezdůvodně. Jistá německá firma totiž uvedla na náš trh nový výrobek – zmrzlinové tyčinky na špejli Frio. A neváhala se svými výrobky cestovat po městech a venkově, takže podle Cukrářských listů „cizáci zapříčinili, že klesl konsum naší zmrzliny“.

Češi se ale nedali. Cukrář Josef Hloušek z Prahy vynalezl speciální aparát s formami pro zmrzlinu na špejli a předchůdce nanuku byl na světě. Zachovali si tak svou tradiční vynikající pověst.

Mistři cukrovinek prokázali i obchodní zdatnost. Cukrářské listy v říjnu roku 1931 v čase hospodářské krize nabádaly drobné cukráře, aby se řádně naučili podnikat a „bez podlézání“ své sladkosti prodat.

Navrhovaly i nejrůznější fígle, například, jak si může i nejmenší obchodník vtipem přilepšit: „Setkal jsem se s mužem, jenž vodou obyčejnou zvýšil svůj obrat. Měl stálý stánek na městské promenádě a prodával všelijaké osvěžující prostředky, bonbony, zmrzlinu a limonádu. Byl to dobrák od kosti a všiml si, jak psi vodění na provázku mívají žízeň. I postavil po straně dvě tři mísy s čistou vodou a ještě tabulkou upozornil na to pány.“

To se mu bohatě vyplatilo, protože venčící Pražané se u něj často zastavovali a zatímco jejich miláčkové pili, kupovali bonbony i zmrzlinu.

Cukrářské společenstvo mělo ovšem jiné úkoly než jen radit ohledně prodeje. Organizovalo cukrářské plesy, výstavy, nejrůznější soutěže. Své výrobky prezentovali cukráři i na Jubilejní výstavě v Praze roku 1891. Představili tam nejrozmanitější druhy čokolády, šumivé limonádové bonbony a světlé zázvorové pivo v sáčcích.

A také každoročně organizovali cukrářské sjezdy, kde předváděli své kuchařské umění. Občas se na nich něco zvrtlo.

V červnu 1906 se konal v Praze sjezd cukrářů, perníkářů a voskařů. Probíhal na Žofíně a měl bohatý program. Zorganizovala se výstava, cukráři navštívili pražskou radnici a podnikli výlet na Karlův Týn. Sjezd ale skončil špatně pro jeho předsedu Josefa Rona ze Žižkova. Vracel se ze Žofína domů, spokojený a dobře naložený. Dostal totiž cenu v podobě máslového dortu za svůj příspěvek na výstavu – cukrový kostel.

S kulatou krabicí v ruce procházel Ferdinandovou (Národní) třídou a před klášterem Voršilek se zastavil, aby si zapálil doutník. K tomu už se nedostal, protože „menší taška odloupla se ze střechy kostela, praštila jej po hlavě, doutník přerazila, náš kolega upadl, dort se mu vysmekl z ruky a byl jím rozsednut“.

Naštěstí měl Ron jen rozseknuté čelo. Nejvíc jej mrzela ztráta ceny, z níž zbyla jen placatá krabice podivuhodného tvaru, plná máslového těsta.

Právě Ron byl velmi aktivní cukrář. Podnikal s ostatními výlety do Krkonoš a také organizoval tajné výlety a vepřové hody. Společenstvo cukrářů a pozdější Svaz cukrářů měl ale i jiné, profesní poslání. Brojil proti všemu, co by drobné cukráře mohlo připravit o zisk.

„Po sedmdesátém roce 19. století přišla záplava všelijakých mlsků, např. Rocks-Drops, a tak jsme zmlsali všechen lid a perníkáři u nás nadobro zašli. Rocks-Drops, zvaný později jednoduše bonbony, přicházel v krabicích z plechu. Abych mohl ukazovat nové výrobky Rocksu veřejnosti, koupil jsem u sklenáře dva vysoké šturcy, jaké se tenkrát užívaly na přikrytí sošek svatých a hlavně zlatých křížů s Kristem, a naplnil je všemi druhy Rocksu. Vystavěl jsem je před dveře krámu a celé město mlsalo plnou hubou,“ vzpomínal obchodník z Litomyšle Quido Šimek na své podnikání.

To ovšem bylo pořádným trnem v oku pro organizované cukráře. Ti vůbec odmítali prodej cukrovinek v nespecializovaných obchodech. Cukrářské listy kritizovaly v roce 1908 muže, který v Praze v obchodě prodával cukrové zboží spolu s máslem a zeleninou, takže „nelibě páchne a ztrácí vzhled“.

A nejen jeho.

Stejně Cukrářské listy odsoudily v roce 1906 bídné kramáře, kteří prodávají cukrovinky na trzích. Podle nich by se takové praktiky měly zakázat. Šéfredaktor Bohumil Hlavsa totiž viděl na Staroměstském náměstí muže, který prodával pražené mandle, přičemž: „Ten bídný chlap vzal hrnec, z něhož pil jeho pes, a na něm jal se pražit mandle. Když jsem jej upozornil, jaká jest to nehoráznost, praštil mne pěstí a srazil klobouk“.

Cukráři neměli rádi také velké firmy. Ty jim kazily výdělky hlavně o Vánocích: „Vánoční trhy nejsou pro cukráře tím, čím bývaly. Dnes vše vyrábí průmyslová výroba, úplně ovládla výrobu vánočních cukrovinek. Cukrovinky dříve byly k dostání jen u cukrářů, dnes je prodává každý trhovec či hokyně.“

Za další nepřátele považovali pouliční prodavače zmrzliny, bufety, v nichž se prodávaly cukrovinky, a také kuchařské školy, v nichž „drze se učí dívky z majetných rodin, a pak pečou dokonce i ozdoby na stromeček“. Ty doporučoval hlavně ženský časopis Šťastný domov.

Vedle výpadů proti svým protivníkům využívali cukráři své listy k radám ohledně samotného kuchtění.

V roce 1911 upozorňovaly Cukrářské listy na žloutkové barvivo, které se k nám dováželo z Německa. Obsahovalo totiž dehet, „po němž zuby zčernají a dech páchne“.

Cukrářům v inzerci nabízely novinky – máčecí hmoty, sušené bílky a zmrzliny, nové druhy karamel.

A také radily, jak si udělat reklamu a dokázat, že mlsat je zdravé: „50 gramů dobré čokolády obsahuje tolik živin jako 84 gramů žitného chleba, 335 gramů mléka, 3 a půl litru hovězí polévky. Tento fakt potvrzuje všeobecně známý poznatek, že čokoláda již v menším množství požita, utišuje pocit hladu a sytí, proto doporučuje se zvláště dámám, milujícím štíhlost.“

Cukráři měli doporučovat čokoládu místo kouření a také bonbony, neboť „po nich nekazí se zuby“. K oblíbeným patřily hašlerky. Prosperující výrobce cukrovinek však tvrdě zasáhla velká válka.

Hašlerky se zrodily v Hamburku

Válka narušila celé cukrářské podnikání. Cukr přidělovali cukrářům v omezeném množství, v roce 1916 byla výroba vánočních bochánků, koláčů a bábovek z mouky zakázána vůbec, máslo nahradil margarín. V témže roce se objevil i zákaz výroby karlovarských oplatků. V podstatě na trhu zůstaly jen výrobky z cukru, mandlí a oříšků.

Po vzniku Československé republiky byly sice cukrovinky volně v prodeji, ale nadále se nesmělo k jejich výrobě používat produktů z obilí, luštěnin a brambor.

Ve dvacátých letech cukrářství opět vzkvétalo. Přesněji, do hospodářské krize, která zasáhla i tento obor.