Oběť Hepnarové: Nečekal jsem a skočil do vozovky

Vražedkyně Olga Hepnarová navždy změnila jeho osud. A také životy jeho nejbližších. Třída Obránců míru v Praze 7 se dnes jmenuje Milady Horákové. Na místo činu jsme se vypravili s Petrou Neomillnerovou, vnučkou Jana Kyselého, abychom si připomněli událost, od které v pondělí uplyne 50 let.

Není jasné, kdy Jan Kyselý poprvé zahlédl zelený náklaďák Praga RN, jak se řítí rychlostí téměř 70 kilometrů v hodině od Letenského náměstí směrem dolů, prudce mění směr a najíždí přes vysoký obrubník na chodník.

Na reakci měl pouhých několik vteřin. „Upoutala mě přítomnost nějakého hluku, který přicházel shora od hotelu Belveder,“ uvedl později do protokolu. V tu chvíli vedle něj stála na zastávce další dvacítka čekajících. Nikdo nic netušil.

Za volantem vypůjčeného auta seděla 22letá Olga Hepnarová a plnou rychlostí najela do hloučku čekajících. Hrůzný scénář si dopředu dobře promyslela a pečlivě naplánovala.

Poprvé málo lidí

„Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím,“ takto svůj plán dopředu popsala v dopisech, které adresovala redaktorům Svobodného slova a Mladého světa a chvíli před činem hodila do poštovní schránky.

„Oplatím svým nenávistníkům. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné,“ napsala.

Ve chvíli, kdy se Jan Kyselý vypravoval na cestu, Hepnarová zřejmě poprvé míjela tehdejší zastávku Strossmayerovo náměstí.

Právě tu si vyhlédla jako místo pomsty a zde plánovala zabít náklaďákem co nejvíc lidí.

Advokát mířil pěšky po chodníku, Hepnarové se ale zdálo, že na ulici je lidí málo. Proto odbočila, objela kolečko Chotkovou ulicí a cestu přes Letenské náměstí zopakovala podruhé. Tentokrát už hrůzu dokonala.

Strhla volant doprava na prostorný chodník a auto namířila přímo do davu. Těch zhruba padesát metrů bylo místem zkázy.

Na dlažbě zůstali tři mrtví, Jan Kyselý ležel těžce zraněný v kolejišti. Utéct nemohl, v pohybu mu bránily zraněné nohy a silná bolest na hrudníku. Podařilo se mu v pravou chvíli uskočit a pravděpodobně to mu zachránilo život.

Okamžik popsal vyšetřovatelům: „Zdálo se mně, že vozidlo se stočilo směrem ke mně. Na nic jsem nečekal a doslova skočil do vozovky.“ Kolem něj sténali další těžce zranění, později se počet obětí zvýšil na osm.

Tisícistránkový vyšetřovací spis uvádí, že kromě krve zůstal na dlažbě rozsypaný červený rybíz. Každého, kdo na zastávce stál, hrůzná událost zastihla uprostřed běžného všedního dne.

„Dědu auto nezasáhlo čelně, ale naštěstí blatníkem,“ vzpomíná u domu číslo 9 Petra Neomillnerová. V rukou drží dědečkovu černobílou fotografii.

V době útoku jí byly dva roky. Muž na černobílém snímku svou elegancí připomíná prvorepublikového herce. Byl zvyklý nosit sako, kravatu a košili. Dnes už není důležité, že do spisu bezprostředně po činu vyšetřovatel chybně uvedl jeho jméno a napsal nikoliv Jan, ale Jaroslav. Titul JUDr. ale na psacím stroji vyťukal správně. V osudný den mu bylo 65 let. „Byl to elegán a velký bonviván. Celý život chodil s aktovkou,“ vypráví vnučka.

Ze zranění se úplně nevyléčil

Z dětství si pamatuje hlavně návštěvy v Nemocnici Na Bulovce, kam s babičkou chodila dědu navštěvovat. Ze zranění dolních končetin se už nikdy úplně nevyléčil. Následky útoku vražedkyně Hepnarové ho poznamenaly.