O život připravila válečného hrdinu Sochora až podezřelá nehoda

Se svou četou pronikal v bitvě u Sokolova hořící vsí až do týla německého vojska, v bitvě o Kyjev dokázala jeho rota dobýt strategicky významné nádraží i centrum města a postoupila až k Dněpru. Při dobývání dukelského průsmyku opakovaně odmítal ustoupit a byl těžce raněn. Lékaři pak vyjmuli z jeho těla celkem 218 střepin.

To je jen stručný výčet bojových zásluh a hrdinství generálmajora Antonína Sochora, jednoho z nejvýznamnějších válečných hrdinů, jaké Česko mělo. Narodil se 16. července 1914 (někdy se chybně uvádí 16. červen) ve vestfálském Lobernu.

Narodil se v Německu, protože tam odešli jeho rodiče za prací, otec zde našel živobytí jako havíř. Rodina se v roce 1916 vrátila do Duchcova na Teplicku, ovšem bez otce, který musel narukovat na frontu první světové války. Rodinu následoval až později, už jako válečný invalida.

„Otec byl přesvědčený sociální demokrat a v souladu se svým nejlepším svědomím vychovával i své děti k lásce k vlasti a obdivu k demokratickým ideálům prezidenta Masaryka,“ popsal Václav Bilický, který v Ralsku-Kuřívodech vybudoval pozoruhodné muzeum věnující se vojenské historii Ralska a také pyrotechnické asanaci po odchodu sovětských vojsk.

Bilický se o Sochorovy osudy zajímal v rámci pátrání po obětech bývalého vojenského výcvikového prostoru Ralsko.

Na vojnu rukoval Sochor v roce 1936. Při okupaci pohraničí o dva roky později už byl tedy v roli vojáka a s ostatními zažil zklamání z toho, že nemohli bránit svou vlast. „Už tehdy dospěl k rozhodnutí zapojit se do boje za naše osvobození,“ upozorňuje Václav Bilický.

Ve válečných bojích vynikl. Za boje u Kyjeva byl společně s Richardem Tesaříkem a Josefem Buršíkem vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny SSSR. Celkem získal 18 vysokých vyznamenání, od Řádu bílého lva až po vyznamenání jugoslávské, rumunské, polské a řadu sovětských.

Poslední měsíce života strávil Antonín Sochor na Českolipsku. Po odtajnění archivů po roce 1989 dnes víme, že ve Stráži pod Ralskem vedl výcvik speciálních jednotek izraelské organizace Hagana, které Československo oficiálně pomáhalo.

„Během několikaměsíční přípravy vybudoval dvě perfektně vycvičené brigády, s nimiž pak odletěl do Izraele, kde působil ve funkci poradce operační správy izraelské armády,“ upřesnil Bilický.

Vztahy k Izraeli v sovětském bloku ale rychle ochladly. Židovský stát nenaplnil očekávání Moskvy a nestal se jejím spojencem. Vojáci spolupracující s izraelskými jednotkami začali být doma nepohodlní. Sochor navíc odmítal vstup do KSČ.

Zemřel 16. srpna 1950 v nemocnici v Jablonném v Podještědí na následky dopravní nehody. Nedaleko Hamru na Jezeře, ve vojenském prostoru Ralsko, se jeho štábní vůz srazil s vojenskou nákladní Tatrou.

„Podle očitých svědků, vojáků na korbě nákladního auta, do sebe obě vozidla v plné rychlosti narazila. Silný boční náraz vymrštil Sochorova řidiče ven z automobilu a nehodu bez vážných zranění přežil, zatímco Sochora našli vojáci zmáčknutého k podlaze auta a s otevřenou frakturou lebky,“ popsal na webu Vojenského historického ústavu Jan Šach.

Primář z nemocnice v Jablonném sice požádal o pomoc chirurgy z Vojenské nemocnice v Praze, než ale přijeli, Antonín Sochor těžkým zraněním podlehl.

„Sochorovi spolubojovníci, kteří si svého velitele nesmírně vážili, byli pevně přesvědčeni, že nehoda byla zinscenovaná, stejně tak i rodina, ale oficiálně se smělo hovořit jen o nešťastné náhodě,“ zdokumentoval Václav Bilický.