Novinář pražského jara aneb Tragický osud Ivana Soeldnera

Osud mu vymezil pouhých třicet let života. Jeho syn David (57), který se věnuje sportovní novinařině, se v čase covidové pandemie pustil do získávání informací a podkladů pro knížku o tatínkovi a zároveň o něm natáčel filmový dokument. Hodně toho znal z vyprávění maminky, ale mnoho nového se dozvěděl od otcových přátel a kolegů.

Naštěstí mohl vycházet z bohatého rodinného archivu, protože Ivan Soeldner si své články poctivě vystřihoval a lepil. Minimálně osm let také intenzivně fotil a zanechal po sobě odhadem kolem 33 000 negativů. Ty začal David skenovat. Ví, že si jeho otec pozornost zaslouží, a tak mu nyní chce za společnost splatit dluh.

Ivan Soeldner se narodil 18. 11. 1939 v Bělehradě. Jeho otec Erich Soeldner (1905–1942) působil jako advokát chudých na Sokolovsku a ve svých rodných Karlových Varech. Po křišťálové noci 10. listopadu 1938, kdy byla nacisty ve Varech vypálena židovská synagoga a zatčena většina židovských obyvatel, odjel i s novomanželkou Janou do Prahy.

Zde se zapojil do domácího odboje ve skupině Morávek–Mašín–Balabán. Když ale i jemu hrozilo zatčení, přesunul se s těhotnou manželkou v dubnu 1939 do Bělehradu. Tady pomáhal jako styčný důstojník na francouzské ambasádě utečencům z Československa vyřizovat pasy a víza.

V srpnu 1940 ho zatklo gestapo a o dva roky později byl jako žid za svou protinacistickou činnost popraven ve věznici Plötzensee v Berlíně. Jeho žena byla i se synem Ivanem v březnu 1941 evakuována do Palestiny, kde zůstali až do roku 1946. Pak se vrátili do Karlových Varů, kde rodina vlastnila dům Heluan na Zámeckém vrchu.

V Palestině psali jen obyčejnou tužkou a u nás Ivana nutili do plnicího pera, které dělalo kaňky. Školu proto zpočátku neměl moc rád. Jinak ale bydlení ve Varech mělo své nesporné výhody. Když Ivan povyrostl a stal se zvídavým gymnazistou, začal se zajímat o mezinárodní filmový festival a zpovídat herce.

Jedním z prvních, koho Ivan Soeldner odchytil, byl Jan Werich. Představil se mu jako stálý spolupracovník regionálních novin Stráž míru. „Stráž čeho?“ podivil se Werich. „Míru,“ lakonicky odvětil Ivan. „To tedy máte co hlídat,“ opáčil na to Werich. Začátek rozhovoru se v této podobě ocitl v novinách… Doba pokročila, ale přesto článek lehce provokoval. A přesně takový byl i jeho autor.

V roce 1956 začal studoval na pražské FAMU na katedře filmové vědy a zpočátku bydlel u svých bratranců Jiřího a Ondřeje Suchých, respektive u jejich rodičů. Je proto logické, že se zajímal o divadlo Semafor, které Jiří Suchý založil, a psal o něm. Pro mladšího Ondřeje byl Ivan vzorem a dodnes říká, že právě on ho inspiroval k tomu, aby nejprve na karlovarském festivalu sbíral autogramy a posléze se začal věnovat osudům známých osobností.

Soeldner vyčníval i na FAMU. Někdo na něj vytáhl, že se odmítl připojit k jakési akci proti farářům na Karlovarsku – sám ostatně po léta ministroval v kostele. Přišel příkaz, že musí se studiem skončit, zachránil ho ale profesor Lubomír Linhart, který docílil, že školu pouze přerušil. Odešel na dva roky na vojnu a v roce 1963 dostudoval.

Záhy se svými články pronikl do časopisů Kino, Mladý svět, Film a doba, Literární noviny, Kultura, Host do domu a dalších. Redakce oceňovaly, že přináší kompletní příspěvky, nejen text, ale i doprovodné fotografie, a to vše nápadité a neotřelé, někdy i lehce bulvární. Od počátku si fotil zpovídané osobnosti sám. Nikdo ho to neučil, byl samouk. Byl ale zdravě drzý a bez problémů se vždycky dostal tam, kam potřeboval.

Zároveň pracoval ve Zpravodajském filmu, kde se podílel na vzniku žurnálů, filmových týdeníků, které mapovaly nejaktuálnější dění v zemi. V roce 1968 se věnoval natáčení všech významných okamžiků pražského jara včetně tragického srpna. Později z těchto záznamů vznikl středometrážní film Československé jaro 1968.

S kameramanem Vladimírem Holomkem natočili první záběry tanků řítících se uprostřed noci z letiště v Ruzyni do centra Prahy – a ráno nato se jim podařilo před budovou ÚV KSČ natočit kulometnou dávku, kterou nervózní posádka obrněného transportéru č. 002 skosila první oběti…

Na podzim 1968 protagonistům pražského jara Dubčekovi, Černíkovi a Smrkovskému kladl Soeldner na Hradě otázku, zda se politik může cítit šťastný, a v Lucerně se ptal hvězd naší pop music: Je vám do zpěvu? Na stránkách časopisu Kino dával ve svém seriálu stále stejnou otázku: Jak se máte, paní Jirásková? (pane Kopecký, pane Procházko atd.).

Podobně o dva roky později pracoval na seriálu, který se jmenoval Můj první film. V čísle 20 v roce 1970 mu vyšel příspěvek s režisérem Jurajem Herzem, který byl poslední v plodném životě publicisty.

Počátkem srpna 1970 dokončil televizní seriál o dějinách populární hudby Grandsupertingltangl. Byl to zábavný, odlehčený seriál, kterým provázel Jiří Suchý. Soeldner věděl, že se lidé potřebují bavit. Začínalo totiž přituhovat a i on už začal mít problémy. Sčítaly se mu hříchy jeho svobodomyslné tvůrčí minulosti. Psal už jen pod pseudonymem Jan Michal.

Patnáctého srpna 1970 jel za svou ženou a ani ne pětiletým synem Davidem do Olomouce. Chystali se na dovolenou k moři do Rumunska. Nedojel. Osm kilometrů za Svitavami se srazil s trambusem, jehož řidiči bylo posléze naměřeno 2,3 promile alkoholu. Se Soeldnerem zahynula i stopařka, matka dvou malých dětí, kterou nabral chvíli před tím.

Jak by se jeho osud odvíjel, kdyby žil? Ti, kdo ho znali, se shodují na tom, že by pravděpodobně s rodinou emigroval do Francie a po listopadu 1989 se vrátil se vší slávou. A znovu by fotil a psal a lehce provokoval svými otázkami. Jako správný novinář.

„Od svých patnácti let také jezdím na karlovarský filmový festival, i když primárně nepíšu o kultuře. Navázal jsem na tátu, který se v tomhle prostředí pohyboval jako ryba ve vodě,“ říká Ivanův syn David. Za jeden ze svých nejhezčích zážitků považuje setkání s Josefem Abrhámem.

„Bylo to tuším v roce 1994, kdy jsem v rámci festivalu dostal pozvánku na celodenní výlet po západních Čechách. Jelo nás asi deset a spolu s námi Josef Abrhám a Libuška Šafránková. Když jsme dorazili do Chebu, v restauraci, kde jsme obědvali, už byly všechny stoly obsazené, jen u pana Abrháma bylo volno. Přisedl jsem si k nim a představil se. Abrhám ztuhl a optal se: ,Máte něco společného s Ivanem Soeldnerem?‘ Jo, to byl můj táta, řekl jsem a on se rozzářil: ,Byl to můj výbornej kamarád.‘

Od té chvíle až do konce výletu si se mnou povídal a vzpomínal na tátu. Poznali se při nějakém natáčení, podobně jako táta s Vaškem Neckářem, když hrál v Ostře sledovaných vlacích, a psal o tom reportáž. Neckář mi řekl, že byl snad prvním novinářem, se kterým si pořádně popovídal. Kam táta přišel, přinesl dobrou náladu. Psal i o tématech, která byla dřív tabu – třeba o nočním životě na západě, prostitutkách a striptérkách.

Jeho silně věřící maminka z toho rozhodně nebyla nadšená, ale podle mě se víra se zájmem o tyhle věci nevylučovala. Když jsem se narodil, pokřtil mě budoucí kardinál Tomášek, s nímž se tatínek přátelil. A když umřel, pan kardinál poslal mamince kondolenci a nechal za něj sloužit zádušní mši u svatého Víta,“ dodává David Soeldner.