Nevšední život českého avantgardisty. Aktéři milostného trojúhelníku zemřeli během pár dní

Charismatický, levicově orientovaný Teige byl mužem protikladů. Se sebezničujícím pracovním nasazením publikoval tisíce stran. Zpaměti recitoval dlouhé úryvky z Apollinaira, Majakovského a Bretona. Od proletářské poezie se dostal až k hravému poetismu a poté stejně lehce napřel pozornost k absurdnímu surrealismu.

Byla-li půvabná malířka Toyen múzou uměleckého sdružení Devětsil, Karel Teige byl jeho duší. „Nezmarný tvrdohlavý skřítek s pichlavýma očima a černým kartáčem vlasů a s věčně dýmajícím ohníčkem lulky, jejímž ventilem jako by dával ucházet přebytku své bojovné energie,“ charakterizoval ho nakladatel Otakar Štorch-Marien.

Teige jako vášnivý diskutér určoval umělecké zaměření meziválečné avantgardy. A jako břitký kritik nikoho nešetřil. Vzbuzoval stejnou měrou obdivnou lásku jako nesmiřitelnou nenávist. Ženy, s nimiž Karel Teige spojil život, ho milovaly doslova až za hrob. Muži, které provokoval svými názory, ho do toho hrobu uštvali.

„... jiní přitahují pohledy, ty odpuzuješ lidi / jediným máchnutím ruky / ve tvé přítomnosti nesedl k našemu stolu žádný hlupák / proto tě tak nenávidí a obávají se tě,“ napsal o něm přítel Vítězslav Nezval.

Velkou zásluhu na neuvěřitelně širokém rozsahu Teigeho aktivit měla jeho fotografická paměť. Stačilo říct číslo strany v konkrétní knize, a byl schopen odříkat její obsah shora dolů včetně členění na sloupce a dělení slov. Však ho také karikaturista Adolf Hoffmeister nazval „dvounohou encyklopedií moderního umění“.

Pro prvorepublikovou avantgardu byl Karel Teige cosi skoro jako bůh: „Seifert po pravici, Nezval po levici, a nad nimi svatý duch poetismu, teoretik Teige.“ parafrázoval vztahy v uměleckém sdružení Devětsil literární kritik Josef Knap.

„Teige vzdoruje veškerým pádům / Teige Teigea Teiga Teigete / Na pády jen nápady najdete / Teige co člen generace čelný / je nadobro nesklonitelný,“ hrál si se slovíčky Hoffmeister.

Touhu po svobodě neomezoval Karel Teige jen na umění. Věřil ve spravedlivou společnost bez soukromého majetku a ve volnou lásku, která nahradí tradiční rodinu. Patriarchální měšťanská domácnost, projevující se institucí manželské ložnice, ho odpuzovala. Jasně to dal najevo ve svých odborných tezích týkajících se architektury.

„Architekt, který žije v představách měšťáckého manželství a zakresluje do půdorysů bytů dvě postele vedle sebe, není ovšem moderním architektem. Manželská ložnice je pelechem nízkých forem měšťáckého sexuelního života, zjevem úžasné erotické banality a dekadence. Manželská ložnice je nakažlivá, je semeništěm svárů a zdrojem rodinného rozvratu a tisícerých neuros,“ horlil Teige ve stati Nejmenší byt z roku 1932.

Na „kouzelnou moc“ snubního prstenu ani na „hřejivé teplo rodinného krbu“ nevěřil. „Myslím, že vždy člověku lépe sluší, aby byl dravcem nebo stěhovavým ptákem než domácím zvířetem, ochočenou drůbeží,“ napsal své přítelkyni z mládí Emy Hauslerové.

Když ho však Emy seznámila se svou kamarádkou Josefinou Nevařilovou, přezdívanou Jožka, zamiloval se až po uši. Chlapecky přímé sociální pracovnici, která skvěle hovořila francouzsky, zcela podlehl.

„Moje nejmilejší, je mi dneska tak strašně smutno, stýská se mi po tobě nekonečně... Měsíc odloučení po měsíci polibků a něžností je strašně náhlý úděl... Bojím se, aby má láska nebyla Ti na obtíž. Jsem bezradný nad přítomností i budoucností, neodvažuji se již ani doufati... Jak žízním po několika laskavých slovech své Princezny! Vždyť jsi opravdu moje jediné štěstí a útěcha a jsi tak daleko! Smím Ti tak psát? Ale mohu Ti psát jenom to, co jsem Ti už napsal, jak Tě mám nesmírně rád, jak bez Tebe nejsem nic a jak, vzdálen od Tebe, nemohu mysliti na nic než na Tebe... Smí Tě vroucně políbit Tvůj nehodný Teige,“ napsal Jožce v létě roku 1926 do Francie.

Přesto se s ní nikdy neoženil. Domácnost a rodina pro něj představovaly jen jinou formu soukromého vlastnictví, která ničí vitalitu a je překážkou budování komunismu. Svůj názor na architekturu popsaný ve studii Nejmenší byt realizoval i ve vlastním životě: Karel s Jožkou sice žili v jednom domě – spolu s jeho sestrou a tetami –, ale měli oddělené spací kouty na opačných koncích bytu.

„Byl to Teige sám, který střídal své lásky - proletářské umění, poetismus, architekturu, surrealismus. Jakmile provdal jednu a poznal druhou, sloužil zase nové myšlence stejně naplno a stejně věrně. Ne, Teige nebyl nevěrný. Nedovedl si však věrnost sám zachovat,“ napsal o něm přítel Adolf Hoffmeister.

Neměl přitom na mysli pouze umění. V roce 1941 Teigeho, jemuž právě minula čtyřicítka, okouzlila šestadvacetiletá Eva Ebertová, nevlastní dcera politika Josefa Svatopluka Machara. Byla to – slovy básníka Jaroslava Seiferta – žena „nevšední, půvabná a zajímavá“ skoro stejně jako Jožka, se kterou tehdy žil už patnáctým rokem.

Podobně jako praktikoval architektonické teorie ve svém bytě, snažil se Teige realizovat názory ohledně volné lásky ve vlastním životě. Upřímně miloval dlouholetou družku Josefinu a rozhodně ji nemínil opustit. Když se zahleděl také do Evy, podlehl všeobecně oblíbené mužské iluzi, že vztah jednoho muže a dvou žen může být šťastný a harmonický. Jen nerad si připouštěl fakt, že milující ženy se o lásku dělit nedovedou.

Jeho oblíbený francouzský citát „Život je trpký a ženy drahé“ zřejmě hojně čerpal z vlastních zkušeností. Jak o Teigem napsal přítel Jaroslav Seifert ve svých pamětech, nazvaných Všecky krásy světa, „nechtěl být a také ovšem ani nemohl být hercem v banálním manželském trojúhelníku... Leželo to na něm jako těžké břímě a stálo ho to mnoho trvalého vypětí... Zřejmě tím trpěli všichni tři.“

„Večer co večer pracoval Teige doma. Teprve k ránu ulehl a dopoledne spal. V poledne odebral se ke své přítelkyni. Bydlela blízko Arbesova náměstí na Smíchově. Tam poobědval a odpoledne mu slečna E. pomáhala při excerptech pro jeho knihu,“ popsal Jaroslav Seifert poslední tři roky Teigeho života.

Mladistvý rozlet už měl dávno za sebou. Atmosféra v Československu se po druhé světové válce hodně změnila. Guru avantgardy, jehož krédem byla svoboda bez hranic, se stával čím dál víc solí v očích státní propagandy. Už nějakou dobu žil v nouzi: nedostával téměř žádné zakázky, a tak rozprodával všechno, co se dalo, včetně hodinek. Obě jeho lásky – byť se tvářily, že ta druhá neexistuje – však stály neochvějně za ním.

Už zkraje třicátých let bylo jasné, že kdysi proletářský Teige na skutečné komunisty velký dojem nedělá. Bude lépe, „když svůj temperament, své schopnosti i své reklamní a polemické mohutnosti uplatní ve sféře své vlastní a komunismus nechá na pokoji,“ radil mu básník Josef Hora v Literárních novinách. „Teige je komunistou asi tak, jako kakadu dravcem,“ dodal a označil kritika za snoba.

Na oblíbenosti u levice Teigemu nepřidala ani kritika stalinských politických procesů ve druhé polovině 30. let. Pak přišla válka a převrat v osmačtyřicátém. Na pracovní konferenci Svazu československých spisovatelů v roce 1950 byl označen za „požitkářského dekadentního škůdce“ a „světoobčánka s netvořivou hlavou přecpanou cizojazyčnou četbou“.

Teige se stáhl z veřejného života a soustředil se na psaní syntetické desetidílné Fenomenologie moderního umění. „Nechci nic, než aby mne nechali na pokoji. Chci pilně a soustavně psát svou knihu...“ uvedl ve svých zápiscích. Pracoval horečně celé noci, jako by tušil, že mu zbývá jen málo času.

Příkré odsudky v denním tisku se snažil nevnímat. „Což je tak velký hřích, jestliže jsem se už ve válce rozhodl, že se navždy zřeknu politické činnosti, protože je už nejvýš na čase, abych soustavně sedl k práci a ještě v životě udělal něco opravdu svého?“ stěžoval si v dopise architektu Jiřímu Krohovi.

Nemohl však přehlédnout zpravodajství z procesu s Miladou Horákovou v létě 1950. Bál se – a měl proč: v procesu byl odsouzen a popraven také jeho přítel, kritik a novinář Záviš Kalandra.

A pak si přišli i pro Teigeho. Ve chvíli, kdy byl zatýkán, nalezl sílu, aby sáhl po jedu a zemřel před svým domem mezi policisty. Když to viděla Jožka, spáchala sebevraždu skokem z okna... Tak popsal kritikův konec francouzský básník André Breton v předmluvě k monografii o Toyen.

Nebyla to však pravda. Vše proběhlo úplně jinak, přičemž skutečná tragédie nebyla o nic méně dramatická než zmíněná fáma. Uvedl ji na pravou míru Jaroslav Seifert ve svých pamětech.

Byl tesklivý říjnový den plný podzimu a Karel Teige zamířil – jako každé odpoledne – k Evě. Když dlouho nešel, vyrazila mu milenka naproti. Minuli se však, a teprve cestou zpět našla bledého Teigeho, jak se zhrouceně opírá o litinový sloup na refýži u Arbesova náměstí. Natahoval k ní ruku, tvář už měl poznamenanou smrtí. Sotva dokázal udělat pár kroků, chůze mu působila trýzeň. Eva ho s námahou doprovodila do svého bytu a běžela pro lékaře. Ten mohl jen konstatovat smrt.

Karel Teige zemřel 1. října 1951 na masivní srdeční infarkt. Svoje životní dílo – Fenomenologii moderního umění – nedokončil. Jak uvedl lékař František Mach, který prováděl pitvu zesnulého, srdce mělo podle lékařských znalostí vypovědět službu už před dvěma roky.

„Elektrokardiogram lhal. Lékař, který jej nedlouho před Teigovou smrtí četl, nemohl podle záznamu přístroje konstatovat nic jiného, než že jeho srdce pracuje zcela normálně. Nepracovalo. Normálně nepracovalo už dlouho. Srdce Teigovo bylo tak rozervané, že lékař provádějící pitvu nemohl uvěřit,“ posteskl si Jaroslav Seifert.

„Jsou ženy, a bývají to spíš ženy mladší... které, stane-li se jim to neštěstí a muž jim zemře, vracejí se z pohřbu a pláčí. Pláčí několik dní. Pak si utřou slzy, napudrují nos a zvědavě se rozhlédnou po světě. Ne, nevytýkám jim to. Takový je život,“ napsal Jaroslav Seifert ve svých memoárech. Obě Teigeho milované družky si však vybraly jinou cestu.

„Karel už není, zemřel dnes v poledne,“ napsala ještě týž den Eva vzkaz Jožce. Poslala jí ho domů po taxikáři. Jakmile si Josefina zprávu přečetla, spálila veškerou korespondenci. Nebylo jí málo: ačkoliv se Karel Teige s oběma ženami denně stýkal, psal jim dopisy skoro každý den. Po tomto truchlivém obřadu se otrávila plynem.

Eva žila ještě několik dní. Srovnala Teigeho rukopisy a předala je přátelům, kteří jí rozhodnutí zemřít marně rozmlouvali. Dne 12. října si i ona otevřela kohoutek od plynu. Jak konstatoval Jaroslav Seifert, teprve tehdy „ustal tento truchlivý tanec smrti“.