Nevlastní syn popraveného strýce Mašínů: S jejich vyznamenáním bych se neztotožnil

Osmdesátiletý Richard Hanichen, dříve Vladimír Novák, v rodině Mašínů vyrůstal a jako kluk k bratrům obdivně vzhlížel. Měl je rád. Přesto se s udělením státního vyznamenání neztotožňuje.

„Vím, že tehdy byla doba zlá a celý systém zcestný. Ale oni utíkali za hranice a zabíjeli nevinné lidi. Pokud vím, jejich strýc Ctibor Novák a zároveň můj otčím jim odchod rozmlouval,“ vypráví Richard, který přišel na svět 30. října 1942 v Berlíně. Čas a místo narození mu hodně komplikovaly život.

Jeho matka Johana byla krásná a přitažlivá. I Richard je hezký muž, trochu podobný herci Seanu Connerymu. Proto si ho před lety vybrali do malé role ve filmu Liga nezávislých džentlmenů.

Johana vystudovala obchodní akademii, žila v Mukačevu a Užhorodu se svou matkou a nevlastním otcem Gustavem Melcherem, který tam byl celníkem ve státních službách. Její matka Marta Melcherová učila ruštinu a němčinu. Byla to Češka z Háje u Opavy. Před druhou světovou válkou vyučovala v Grazu (Štýrském Hradci) děti bohatých rodičů. Jedna z těch rodin měla odcestovat do Mexika a chtěla Martu s sebou. Marta tam opravdu odjela, ale nakonec se vrátila. Nedlouho poté se v Grazu narodila Johana. Otec neznámý.

Když začala válka, byla Johana coby říšská Němka totálně nasazená do Oranienburgu u Berlína do firmy Heinkel, kde se vyráběla letadla. Dělala sekretářku. Byla šikovná, hezká, a tak tam brzy zaujala účetního Alfreda Hanichena, který byl ženatý a měl syna.

„Přesto se dali s mojí matkou dohromady. A stalo se, že se jim narodilo dítě. Já, Richard Hanichen. Za Hitlera byla povolená dvojitá svatba, pokud se jednalo o německé árijské děti. Alfred se s Johanou oženil, jí bylo 23 let, a do konce války žili v Berlíně.“

Z válečného Berlína si Richard nic nepamatuje, snad jen matně to, že byl do tří let v klášteře u jeptišek. Po válce s matkou odjeli za babičkou Martou Melcherovou na Moravu. Její muž Gustav měl v České Vsi u Jeseníku hospodu. Rád se napil, byl náruživý kafař a takový potížista, že se s ním Marta rozvedla.

Při poválečném odsunu Němců Gustava Melchera poslali do Frankfurtu nad Mohanem a babička bydlela v Jeseníku. Tam se v září 1945 vrátila její dcera Johana s Richardem. Oba měli německé občanství.

„Tohle všechno znám jenom z vyprávění. Máma, rodačka z Grazu, byla říšská Němka, otec byl Němec, takže i nás čekal odsun. Babička mohla zůstat, byla Češka,“ pokračuje Richard.

„Žili jsme v malém domku a jediná věc, která mi z té doby utkvěla v paměti, byli pošťáci. Rozváželi poštu, a když odjížděli, sedl jsem si za kozlík a kousek se svezl.

Mámu jsem vnímal jako hezkou paní, ale byla komisní, všechno chtěla tak akorát, zatímco babička Marta byla benevolentní, jako kantorka to se mnou uměla. Obě na mě mluvily německy. Teprve když v roce 1946 do rodiny vstoupil Ctibor Novák, jsem se učil česky. S ním taky přišel vojenský režim. Přitom sám byl mírně řečeno jako profesionální voják velice neukázněný.“

Ctibor Novák, strýc bratří Mašínů, velitel tábora v Domašově, kde se shromažďovali lidé určení k odsunu, byl Čech a velký vlastenec.

„My jsme tam s matkou napochodovali, ale Borek, jak Ctiborovi všichni říkali, potřeboval sekretářku. Zeptal se mámy, jestli chce pryč, ale ona se Němců bála a chtěla zůstat. Tak si ji vybral, formality vyřídil i pro mě. Dali nám české občanství a já dostal jméno Vladimír Novák. Borek se s mámou v březnu 1946 oženil a mě si osvojil. Dlouho jsem si myslel, že je to můj otec.“

Ctiborova sestra Zdena Mašínová, rozená Nováková, matka bratrů Mašínů, svému bratrovi rozmlouvala, aby si vzal Johanu, „tu Němku s německým parchantem“. Ale Ctibor Novák na ni nedal, byl zamilovaný.

„Pro Mašíny i Nováky jsme byli pořád Němci. Oni byli všichni velcí vlastenci. A najednou si jejich příbuzný bere Němku a ještě k tomu kluka s pochybným původem.“ Jako malý tohle ale Richard nevnímal.

„Pamatuji si, že Ctibor Novák dostal v Jeseníku honosnou vilu snad s deseti pokoji a služebnictvem, byl ve městě velké kápo. V té době k nám z Poděbrad jezdili na návštěvy jeho synovci Radek a Pepík Mašínovi. Chodila k nám také teta Zdena, ale velmi sporadicky. Tedy spíš za bratrem Borkem, my s mámou jsme ji moc nezajímali. V roce 1956 zemřela ve vězení na rakovinu jater. Zatkli ji, i když o útěku svých synů moc nevěděla.“

Bratři Ctirad a Josef Mašínovi byli o dvanáct a deset let starší než Richard, tenkrát ještě Vláďa. Byl pro ně malý kluk, ale chovali se k němu hezky. Také se sestřenicí Zdenou neměl problémy.

„Hráli si se mnou, ve všem mi vyhověli, pouštěli se mnou draka, půjčili mi náramkové hodinky, vozili mě na motorce. Pepík byl drsný, dravější, bylo jim devatenáct a jednadvacet, byli plní adrenalinu. Obdivoval jsem je. U Radka mě později překvapilo, že dokázal podříznout toho (spoutaného) policajta. Kdyby to udělal Pepík, tak to beru, ale on? Radek byl vždycky ten klidnější, rozumnější,“ vrtí hlavou Richard.

„Nerad jsem chodil na návštěvy k babičce Emě Novákové. Dávala mi najevo, že jsem tam navíc, necítil jsem se u ní dobře, ale Novák mě nutil, tak jsem pokaždé musel jít.“

„To, že je Ctibor Novák můj nevlastní otec, jsem se dověděl až po čtyřicítce v emigraci. Cvičil mě jako vojáka, byl na mě hodný, ale když jsem odmlouval, musel jsem psát za trest stokrát větu, že nebudu zlobit.“

Pak se Ctibor Novák přestěhoval do Dolní Lipky, zatímco zbytek rodiny žil v Jeseníku. S otčímem v Dolní Lipce trávil celé prázdniny. Richard si vybavuje, že často jezdili na motorce Jawa 500 do lesa k dřevorubcům do chaty. On si venku hrál a ostatní včetně bratrů Mašínů uvnitř o něčem debatovali. „Pak bratři s Milanem Paumerem a třemi dalšími utekli na Západ. Mého otčíma Nováka zatkli v listopadu 1953 v Dolní Lipce. Přijeli i pro mámu, zavřeli ji v Olomouci. Mě dali do dětského domova v Litovli, abych nenarušoval mládež ve škole. Bylo mi jedenáct.“

Nakonec Johanu Novákovou po roce pustili z vězení a ona si syna vybojovala z ústavu. Richard nastoupil zpátky do školy v Jeseníku, matka pracovala jako účetní, babička Marta dělala v mateřské škole. „Domácnost udržovala babička Marta, také vařila, hrála si se mnou, byla laskavá. Máma chodila do práce a občas se se mnou učila.“

Ctibor Novák už z vězení nevyšel. Popravili ho za vlastizradu 2. května 1955, zlomili mu na Pankráci vaz. Byl to nejtrýznivější stupeň popravy. Tehdy se psalo, že byl hlavou jejich odbojové skupiny.

„Novák ale kluky Mašínovy přesvědčoval, aby počkali, že ještě pro útěk není vhodná doba. Mně bylo třináct let, ale to, že se hádali, jsem vnímal.“ V dubnu 1991 byl Ctibor Novák rehabilitován a v červnu 1991 povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam.

Richard, tehdy stále ještě Vladimír Novák, se vyučil lakýrníkem-písmomalířem, ale celý život se živil jako řidič. V roce 1986 emigroval do Německa a začal v Berlíně pátrat po svém původu. Úspěšně, a proto mu na úřadě nabídli změnu jména. Stal se z něj Richard Hanichen, má dvojí občanství a biologického otce Alfreda o jediný rok nezastihl mezi živými. Usadil se v Erdingu u Mnichova, ale pak v únoru 2000 potkal v Praze ženu, s níž žije už 23 let. Do Německa ho to netáhne.

Jeho máma Johana Nováková Melcherová v roce 2003 zemřela na osteoporózu. Ležela v nemocnici v Jevíčku a nepřála si návštěvy. Přesto za ní jednou Richard přijel, kupodivu z toho radost měla. O týden později zemřela.

Po emigraci se Richard sešel s Josefem Mašínem v hotelu Sheraton v Mnichově. Ctirada Mašína, který žil s rodinou v USA, už nikdy neviděl: „Po tolika letech jsem Pepíka poznal podle chůze a těšil jsem se, jak navážeme na dobu z našeho mládí. Bylo to ale divné setkání bez emocí. Zeptal se mě, co dělám, jestli kouřím, a vytkl mi, že bych neměl. Nezajímalo ho, jestli třeba něco nepotřebuju nebo jak jsme žili po jejich útěku, jaké to mělo pro rodinu následky, nic. Do Německa prý jezdí za obchodem a také proto, aby se autem svezl bez omezení rychlosti. Rozloučili jsme se, kafe jsem si zaplatil sám a od té doby jsme se neviděli.“

Richard se setkal i s Milanem Paumerem, který byl s bratry na útěku. Vrátil se po roce 1989 z USA, jezdil v Česku po přednáškách a vyprávěl, jak to bylo. Zemřel v létě 2010.

Richard si dlouho myslel, že patří do rodiny, kterou měl přes všechny výhrady rád. Jenže pak v roce 2004 vyšla kniha Zatím dobrý od Jana Nováka (shoda jmen) a zjistil, jak na něj a jeho matku pohlíželi. Johana Nováková už se toho naštěstí nedožila.

„Ema Nováková, matka Ctibora a Zdeny, se v létě 1945 přestěhovala z Poděbrad k synovi do Jeseníku. Vždycky trochu nadržovala dceři, ale teď mu to chce vynahradit. Chce ho zahrnout celodenní péčí, potřebuje, aby ji někdo potřeboval. V bytě s výhledem na Praděd všechno běží jako po drátkách až do dne, kdy se objeví Johana (Jana) Melcherová. Oslnivá blondýna s vosím pasem, v krátkých černých šatech ji nikdo nepřehlédne. A jak se kroutí a vrtí zadkem?

,Jak se vůbec můžeš s takovou courou ukázat na veřejnosti?‘ ptá se syna.

Netrvá dlouho a Borek si přivede Melcherovou domů i s její matkou Martou a s nevlastním synem Richardem. Emě najde nový byt. Vaří se v ní krev: nejenže se cítí ponížena, ale je nahrazena německou děvkou. Dokonce napíše žádost na ministerstvo obrany, aby byla Jana Melcherová z blízkosti Ctibora Nováka odstraněna,“ cituje autor vzpomínky Zdeny Mašínové.

„Když kniha vyšla, jel jsem za ní a chtěl jsem vědět, jak se k takovému odsouzení dopracovala. A ona mi řekla, když se kácí les, lítají třísky! Řekl jsem, že mohla zavolat a dát mi to přečíst. Vždyť tady pořád žijeme! A zeptal jsem se, proč se sama v knize nepochlubila, že ona, zarytá antikomunistka, si vzala kovaného komunistu. Rozešli jsme se ve zlém.“

Aktuálně je o útěku bratrů Mašínů natočen film Bratři, který je za Česko nominován do soutěže o Oscara pro nejlepší zahraniční film. Do kin byl uveden 26. října.

„Filmařům jsem nabídl, pokud by chtěli, nějaké informace a detaily. Neozvali se, tak asi všechno věděli a nic nepotřebovali. Tak uvidíme, co z toho vyleze,“ nedělal si Richard Hanichen, kluk z válečného Berlína, iluze (tento článek redaktorky Dany Kaplanové původně vyšel v Magazínu Právo 21. října – pozn. red.).

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina