Neobyčejné příběhy obyčejných věcí

Příjmení Američana Charlese Goodyeara a Skota Johna Boyda Dunlopa budou znít motoristům povědomě. Aby ne, vždyť mezi nejznámější světové značky pneumatik patří ty, které nesou odkaz velkých inovátorů v oboru.

Pravda, pneumatiky značky Thomson nikdo neobouvá, přitom za skutečného vynálezce gumového obutí kol bychom měli považovat Skota Roberta Williama Thomsona (1822–1873). Ve 40. letech 19. století využil čerstvého objevu vulkanizace přírodního kaučuku, kterou popsal chemik Charles Goodyear. Ten docílil toho, že zpracovaná míza ze stromu kaučukovníku brazilského získala pevnost a přitom pružnost. Vznikla tím pryž neboli guma s všestranným použitím.

Je třeba si uvědomit, že vozy tažené koňmi měly do té doby kola chráněna jen železnou obručí, případně koženými pásy. Thomson však v roce 1847 při představení svých vzduchových kol, jak je nazýval, sliboval pohodlnější jízdu a nižší hluk. Gumovou hadici naplněnou stlačeným vzduchem zabalil do koženého pouzdra, které přimontoval po obvodu kola.

Revoluci nezpůsobil, spíše předběhl svou dobu – jízdní kola se teprve pomalu rozšiřovala a žádné automobilky neexistovaly. Masové produkce pneumatik se tedy Robert William Thomson, mimo jiné vynálezce plnicího pera, už nedočkal.

Slávu sklidil John Boyd Dunlop (1840–1921), jenž provozoval veterinární praxi na předměstí irského Belfastu, což mimoděk dokládá, že vynalézání bývá jen takový vedlejšák.

Jednou pozoroval svého syna, jak se na tříkolce s pevnými gumovými pneumatikami pere s dlážděnou silnicí, a napadl ho zlepšovák. Okraje tenkých gumových pásů slepil a naplnil je vzduchem z pumpičky na fotbalový míč. Patent na to získal v roce 1888, ale záhy o něj zase přišel, když se objevily důkazy o Thomsonových zásluhách.

Navzdory tomu firma, kterou Dunlop založil se svými společníky, díky rozvoji automobilismu rychle rostla. Sám vynálezce však o podnikání v tomto oboru časem ztratil zájem a raději si zařídil obchod s látkami.

„Vezměte tu pásku zpátky k těm svým skotským šéfům a řekněte jim, ať na ni dají víc lepidla!“ Těmito slovy počastoval automobilový lakýrník mladého zástupce společnosti 3M, který mu přišel představit svůj vynález. Richard Gurley Drew (1899–1980) odešel s nepořízenou, a přestože ho jeho skotský (což mělo v nadávce zároveň význam levný, nekvalitní) šéf chlácholil, ať to pustí z hlavy, nenechal se odbýt.

Drew, jenž byl mimo jiné vášnivým hráčem na banjo, zvládl na oboru strojního inženýrství univerzity v americké Minnesotě pouhý rok. V třiadvaceti se nechal zaměstnat firmou 3M, tehdy malým výrobcem brusného papíru. Protože její výrobky odebírali i karosáři a lakýrníci, povšiml si, jaké těžkosti jim dělá oddělit od sebe dvě různé barvy tehdy tolik módního dvoubarevného lakování automobilů.

V roce 1925 představil v jedné autodílně první maskovací pásku, kterou dnes běžně používáme třeba při malování pokojů. Na vrchní stranu použil krepový papír, spodní opatřil tenkým lepidlem, ale pouze při obou okrajích, což byl zřejmě kámen úrazu. Jak to dopadlo, už víme z reakce lakýrníka. Páska se na karoserii neudržela a odpadla.

Drew na ní nadále pracoval, experimentoval s různými druhy lepidla, a nakonec přišel v roce 1930 nejen s vylepšenou krepovou páskou, ale i s průhlednou a voděodolnou variantou, které říkáme izolepa. Snad aby zdůraznil, jak se onen lakýrník tehdy mýlil, pojmenoval ji Scotch Tape, tedy skotská páska, což je v Americe dodnes synonymum pro lepicí pásku, ale také obchodní značka pro širokou škálu produktů společnosti 3M.

V létě roku 1759 panovalo na jižní Moravě velké sucho. Obyvatelé Přímětic na Znojemsku měli jasno, kdo nebo spíše co může za jejich trápení s nedostatkem vody a neúrodou. Už několik let s nelibostí pozorovali podivnou věc, která vyrostla v areálu zdejší fary.

Kněz, přírodovědec a vynálezce Prokop Diviš (1698–1765) tam nechal vztyčit přes 40 metrů vysoký stožár, který používal při svých pokusech s elektřinou. Bohabojní vesničané jej považovali za čaroděje, ba přímo za ďáblova spojence, jenž na ně svým počínáním přivolá neštěstí.

Diviš, jehož fascinovaly fyzikální jevy, stroj nazýval Machina meteorologica, a podle jeho úvah mělo být zařízení schopné „vysávat“ z mraků elektřinu a tak zamezit vzniku blesků.

Vesničané si to vyložili po svém. Obvinili jej, že rozehnal všechna oblaka, a zařízení strhli.

„Myslel si, že s tímto strojem zamezí bouřím, ale objektivně vzato vytvořil hromosvod. Významně se tedy podílel na vytvoření ochrany před blesky a přepětím,“ říká Petr Hažmuka, ředitel Městského muzea Žamberk.

Právě v tomto východočeském městě se kněz premonstrátského řádu narodil, tehdy ještě jako Václav Divíšek. „Prokop Diviš bylo jeho řádové jméno, slib složil v roce 1720 a o šest let později byl vysvěcen na kněze. V Žamberku žil tedy poměrně krátce,“ shrnuje ředitel základní fakta.

U domku, jenž slouží jako expozice o životě slavného rodáka, se od začátku 60. let minulého století tyčí sice nižší, ale přesto velmi zdařilá kopie povětrnostního zařízení, která vychází z dobových záznamů. „Další repliku hromosvodu máme uprostřed kruhového objezdu nedaleko muzea,“ zmiňuje Petr Hažmuka a dodává, že se příznačně nachází v Divišově ulici.

Jak první hromosvod vypadal? Vrchol stožáru byl opatřen železným křížem, jehož konce se rozbíhaly do dalších celkem dvanácti ramen. Na jejich koncích byly připevněny kovové krabice, které Diviš naplnil železnými pilinami a osadil kovovými hroty, takže krabice z dálky připomínaly kartáče.

Hned v následujícím roce po jeho stržení však blesky způsobily několik požárů, a tak kněz a vynálezce vyslyšel prosby obyvatel Přímětic a vztyčil druhou konstrukci, tentokrát na střechu místního kostela.

Divišově hromosvodu však byla později přisuzována výrobní náročnost a neupotřebitelnost v praxi. V anglofonních zemích se proto vynález připisuje Benjaminu Franklinovi, významnému americkému politikovi a přírodovědci. „Navrhl jednodušší zařízení, které bylo poprvé postaveno v roce 1760 na domě kupce Westa ve Filadelfii,“ uvádí Petr Hažmuka.

Zhruba ve stejnou dobu jako Diviš doložil Franklin teorii blesku coby elektrického výboje nebezpečným pokusem. Za bouře vyslal do mraků papírového draka připevněného na železné tyčce a konec provázku přivázal ke klíči, jejž držel v rukavicích. Sám na sobě pak ucítil výboj, který s jiskřením sjel po provázku. Experiment naštěstí přežil.

Kamera nad vstupními dveřmi a možnost otevřít je na dálku jen tomu, koho znáte, je dnes součástí nejen kancelářských budov, ale i mnoha bytových nebo rodinných domů. Za vynálezem prvního domácího bezpečnostního systému stojí žena, což je možná méně překvapivé než to, že v té době pracovala jako zdravotní sestra.

Afroameričanka Marie van Brittan Brownová (1922–1999) strávila celý život na Jamajce, ovšem nikoli na karibském ostrově, nýbrž ve stejnojmenné čtvrti v newyorském obvodu Queens. V 60. letech to bývala nebezpečná oblast s vysokou kriminalitou, kde často docházelo k domovním loupežím. Doba příjezdu policie přitom byla neúměrně dlouhá.

Marie pracovala jako zdravotní sestra, její manžel Albert byl elektrikářem, což vedlo k tomu, že oba často pracovali v jinou dobu, Brownová se nezřídka vracela z práce za tmy nebo byla přes noc sama doma.

Obavy o bezpečnost podnítily vynález systému, na němž pracovala společně se svým manželem. Soubor opatření se skládal z několika kukátek vložených ve vstupních dveřích, a to v různých výškách, aby se ani osoby nízkého vzrůstu nemohly „schovat“.

Na vnitřní straně dveří byla připevněna kamera, která se mezi kukátky pohybovala. Její obraz byl přenášen bezdrátově pomocí rádiového signálu na obrazovku v ložnici, takže návštěvy bylo možné sledovat doslova z postele. Důležitou součástí byl také oboustranný mikrofon, díky němuž mohli obyvatelé komunikovat s příchozími přes zavřené dveře.

„Žena by mohla sama okamžitě spustit poplach stisknutím tlačítka. A pokud by byl systém nainstalován v ordinaci, mohl by zabránit napadení lékaře drogově závislými,“ prohlásila Brownová, když vynález představovala.

Přihlášku na patentový úřad podali manželé v roce 1966, o tři roky později jim byl patent udělen. Brownová nadále pracovala na zdokonalení systému a rozšířila jej například o dálkové otevírání dveří nebo tlačítko, které spustí alarm.

Česká republika od 1. července předsedá na půl roku Radě Evropské unie. Když na ni předsednictví vyšlo minule, v první polovině roku 2009, zvolila tehdejší vláda slogan „Evropě to osladíme“ a coby symbol kostku cukru. Pokud bylo cílem vybrat vynález, který dalo Česko světu, je kostka cukru určitě hravější než ruchadlo bratranců Veverkových nebo zmíněný Divišův hromosvod.

Až do roku 1843 (a leckde i dlouho poté) se kousky cukru odštěpovaly, odsekávaly či odřezávaly z velkých homolí. Právě v nádobách kuželovitého tvaru se řepný cukr obvykle nechával krystalizovat.

Sladidlo hranatého tvaru se zrodilo v dačické rafinerii, kterou přišel z Vídně řídit v roce 1840 Jakub Kryštof Rad (německy Jacob Christoph Rad, 1799–1871). Podle pověsti se jeho žena Juliana jednou při porcování homole zranila a se zavázaným prstem na něj uhodila, ať kouká vymyslet něco praktičtějšího. Sama údajně navrhla tvar kostek, které se budou dobře počítat i skladovat.

Rad nechal v roce 1841 zhotovit lis, v němž se nacházela mosazná deska s otvory požadovaného tvaru, do kterých se nasypal vlhký cukr z rozsekaných homolí. Ještě téhož roku potěšil svou choť balením cukru, které žádala. Zásobovat trh ve velkém začal o dva roky později.

Historie cukrovarnictví v Dačicích však byla poměrně krátká. Hlavní surovina – cukrová řepa – se vozila z velké dálky, což byla nevýhoda, kterou nevyvážilo ani uvedení nového, praktického balení. Ředitel Rad se vrátil zpátky do Vídně. „Roku 1852 ukončila dačická rafinerie svůj provoz a tím končí veškeré cukrovarnické snahy v regionu. Po jejím zániku bylo město téměř 25 let bez průmyslové výroby,“ říká Martin Rychlík, ředitel Městského muzea a galerie Dačice.

Malý, ale významný vynález dodnes připomíná muzejní expozice a také žulový pomník kostky cukru v parčíku poblíž kostela sv. Vavřince.

Lopuch větší, řepík lékařský nebo třeba kuklík městský. Pro někoho obtížný plevel, pro jiné byliny s léčivými účinky. Tyto rostliny mimo jiné spojuje způsob rozmnožování, při němž se semena pomocí důmyslných háčků zachytávají na srsti zvířete – anebo na našem oblečení.

Odjakživa to lidi spíše obtěžovalo, než aby tomu věnovali vědeckou pozornost. Teprve v roce 1941 zaujala tato mazanost přírody George de Mestrala (1907–1990), švýcarského inženýra v oboru elektřiny. Když se vrátil z procházky v horách, zjistil, že jeho kabát, ponožky, ale i srst jeho psího společníka jsou posety suchými plody lopuchu většího. Lidově se jim říká bodláky, přestože tento název ve skutečnosti patří rostlině, která je s lopuchem příbuzná.

Mestrala osvítila myšlenka, že taková věc by se dala využít průmyslově, a další roky se věnoval vynalézání materiálů, které by tvořila na jedné straně drobná očka a na druhé háčky, jež by se v nich nahodile zachycovaly. Výsledek si nechal v roce 1955 patentovat pod jménem Velcro, které dodnes nese firma, kterou založil.

„Háčky jsou velmi složité. Musíte je uplést jako smyčku, ale ustřihnout je v přesném úhlu, což je velmi obtížné,“ nechal se slyšet Fraser Cameron, současný prezident společnosti, která z Mestralova odkazu těží.

Rychloupínací materiál z umělých vláken, jemuž říkáme suchý zip, se v praxi rychle uchytil, jak je pro něj ostatně typické. Popularitu mu zvedlo také využití v kosmickém výzkumu. Posádky vesmírných plavidel jej oceňují pro rychlé, jednoduché a neporuchové uchycení nářadí a dalších předmětů ke stěnám lodi či ke skafandru.

V roce 1968 jej firma Puma poprvé použila na závodních tretrách namísto tkaniček. Dnes si bez suchého zipu nedovedeme představit dětskou obuv, tenisky, běžně se s ním setkáváme ve zdravotnictví, třeba jako součást měřiče krevního tlaku, který se navlékne na paži. Jeho princip je přitom pořád stejný. Příroda ho využívá tisíce let, my jen několik desítek.