Největší Stalinova masová vražda Čechů. Krev se valila pod vraty

Její tatínek Josef Jandura byl jedním z 80 nevinných Čechů, které 28. září 1938 v ukrajinském (tehdy sovětském) Žitomiru povraždilo komando sovětské tajné policie NKVD. Největší masová poprava Čechů v Sovětském svazu dodnes zůstává nepříliš známou kapitolou dějin 20. století. Její detaily vycházejí na světlo až v posledních letech.

Vesnici Česká Krošňa založili osadníci z českých zemí ve druhé polovině 19. století. Přišli sem na pozvání cara Alexandra II., který se snažil o rozvoj zaostalých oblastí tehdejší ruské říše. Češi se zde věnovali převážně zemědělství a do tehdejší carské říše mimo jiné přinesli znalost pěstování chmele.

V Žitomiru pak dva čeští podnikatelé Macháček a Jansa založili pivovar, který funguje dodnes, v České Krošně zase postavili kostel zasvěcený svatému Václavovi. Potomci Čechů žijí v kraji dodnes, i když se jich většina vystěhovala po druhé světové válce zpět do Československa. Před sto lety ale ještě byla Krošňa téměř čistě českou vesnicí. „Žilo nás tu tak 750. Mluvili jsme česky, moji předci sem přišli z Rakovnicka, dařilo se jim, zbohatli a vedli kulturní život – ve vesnici měli svou kapelu a založili i Sokol,“ vypráví v rozhovoru pro sdružení Gulag.cz Marie Šimková, rozená Jandurová, dcera jednoho z popravených Josefa Jandury, který pracoval v žitomirském pivovaru jako účetní.

Zkraje roku 1938 byl už v plném proudu velký teror – vlna masového zatýkání po celém Sovětském svazu. Jeho hlavní iniciátor sovětský vůdce Josif Stalin tak nechával likvidovat údajné vnitřní i vnější nepřátele. Bez ohledu na to, zda reálně existovali, podstatné bylo, že se zemí šířil strach.

Celkem bylo v průběhu roku a půl zatčeno a odsouzeno na půldruhého milionu lidí, z nichž nejméně 724 tisíc skončilo s kulkou v týle. Oběťmi se stávali rolníci i komunističtí funkcionáři, ale proběhlo také několik speciálních operací zaměřených proti konkrétním národnostním menšinám. Především těm, které pocházely z evropských zemí – Němcům, Polákům, Finům, Řekům.

Chystal se i samostatný výpad proti Čechům, ti se ale nakonec dostali do popravčího soukolí i dřív.

U orgánů NKVD vyvolávali podezření už jen svým původem či odlišnými příjmeními. Z časů sovětského Ruska je doloženo více než 1350 poprav nevinných Čechů. Většina jich proběhla právě v době velkého teroru. Největší masová vražda se pak odehrála 28. září 1938 v Žitomiru.

„V pivovaru taťkovi už nějaký čas říkali, ať se radši někam schová nebo odjede, že zavírají cizince. On se ale bránil, že nic neprovedl,“ vypráví paní Marie. Obavy kolegů se bohužel brzy naplnily. Na konci dubna 1938 Josefa Janduru zatkli. „Byla neděle. Rodiče se radili, co budou dělat k obědu, a tatínek, který sám rád vařil, se rozhodl zajít koupit na trh slepici. Když se vrátil, už na něj u nás čekali dva příslušníci NKVD, že má jít s nimi. Tušil, že bude zle, vzal si mě na ruce, políbil mě, rozloučil se i s mojí sestrou a maminkou,“ vypráví Marie Šimková, která pak už svého tatínka nikdy neviděla. V době, kdy jej zatkli, byly Marii pouhé čtyři měsíce, všechny okolnosti však zná z maminčiných vzpomínek.

Josef Jandura se stal obětí procesu se skupinou „České družstvo“. Agilní vyšetřovatelé NKVD vykonstruovali činnost údajné české vojensko-povstalecké špionážní organizace, do jejíhož čela postavili právě Janduru společně se stolařem Štěpánem Tomanem a finančním inspektorem Václavem Holanem.

Celý případ v roce 2014 popsal na základě studia dokumentů z ukrajinských archivů historik Mečislav Borák v knize Zatajené popravy. Podle jeho zjištění všichni tři jmenovaní jakékoliv obvinění z protisovětské činnosti zkraje rázně odmítali. Jandura vydržel nátlaku odolávat asi měsíc, Holan 53 dní a Toman dokonce celých 80 dní. Jejich výslechy přitom provázelo surové bití a kruté mučení, jež mnozí jiní nepřežili.

Brutální násilí ale nakonec slavilo úspěch a vyšetřovatelé dosáhli svého – přinutili nevinné podepsat spisy, podle nichž organizovali „seskupování českých povstaleckých kádrů, jejich přípravu na ozbrojené povstání v době intervence ze strany Německa a provádění výzvědné práce na území SSSR v zájmu československé rozvědky“.

Náhodně vybrané Čechy pak začali zatýkat nejen v Žitomiru, ale i v okolí. Hlavně v České Krošni. Při pohledu na so­ciální strukturu sebraných je zřejmé, že mezi nimi již téměř chybějí zástupci české inteligence, která padla za oběť politickým represím již na počátku 30. let. Podle výpočtu ukrajinských historiků k obviněným v procesu „České družstvo“ patřilo 42 kolchozníků, 12 dělníků různých závodů, 5 zámečníků, 3 účetní, 3 stolaři, 2 řidiči, po jednom listonoš, obuvník, tesař, učitel a několik pracovníků různých institucí. Nejstaršímu bylo 67 let, nejmladšímu 28. Všech 80 zatčených skončilo na popravišti.

Krvelačnost žitomirské buňky NKVD zjevně zaskočila i jinak velmi otrlé ústředí, které na místo později poslalo kontrolu, a několik lokálních čekistů dokonce zatklo. Právě protokoly z jejich výslechů, které byly v 90. letech odtajněny, přinesly historikům mnoho klíčových informací. A také zprávy o tom, co se na svatého Václava 1938 v Žitomiru odehrálo.

Pracovníci bezpečnosti například vypovídali, že když na dvoře a v garážích oblastní správy NKVD stříleli celou noc, valila se krev pod vraty až na ulici; proto museli ve dvoře vykopat odtokovou jámu. A nákladní vozy, jež odvážely těla zastřelených za město, byly sice utěsněny hadry, přesto za sebou nechávaly krvavou stopu.

Pravdu o tom, že 80 pozatýkaných Čechů neputovalo do sibiřských lágrů, jak NKVD příbuzným tvrdila, ale že byli zastřeleni a naházeni do hromadného hrobu na okraji města, se jejich blízcí dozvěděli až po dlouhých letech.

Informace o masových popravách Sovětský svaz přísně tajil až do konce 80. let. Předtím úřady pozůstalým, kteří nepřestávali pátrat po zmizelých členech svých rodin, poskytovaly jen falešné stopy. Udávaly například smyšlená data, místa i příčiny úmrtí.

Manželce Josefa Jandury například tvrdily, že její muž zemřel 17. února 1944. V roce 1962 pak dostala strohou zprávu o jeho rehabilitaci. Pravdu o popravě na den svatého Václava se ale nikdy nedozvěděla – ta vyšla najevo až po její smrti v devadesátých letech díky práci ukrajinských historiků.

Zatímco o nacistických zločinech se v komunistickém Československu mluvilo hojně, sovětské zločiny proti Čechům byly tabu. Dokonce i příbuzní jejich obětí zůstávali spíše potichu. „Každý se bál. Ani já jsem se nechtěla s nikým bavit o tom, proč mi zavřeli tatínka,“ vysvětluje Marie Šimková.

S maminkou se odstěhovala do Československa v roce 1947, když zdejší úřady lákaly krajany v zahraničí, aby jim pomohli s obydlováním vysídlených Sudet. Obě ženy se pak usadily v Krupce na Teplicku v domech po odsunutých Němcích. Zpočátku se jim v nich prý nežilo dobře – vědomí, že je musel před nimi někdo nedobrovolně opustit, je tísnilo.

Dodnes není jasné, zda rozhodnutí hromadně zavraždit 80 nevinných Čechů právě v den svátku jejich národního patrona bylo dílem náhody, či záměru. Každopádně se žitomirský kostel, který mu je zasvěcen a který dnes patří místní polské menšině, stal postupem času mementem každoročních vzpomínek na zastřelené. „Uctívají je s námi i Poláci a Ukrajinci, protože také jejich předci zde byli za velkého teroru zabiti,“ říká předsedkyně Spolku Čechů v Žitomiru Ludmila Čiževská. A dodává, že místní krajané jsou dnes poměrně aktivní. Dosáhli už přejmenování ulic, aby místo sovětských časů připomínaly české osobnosti, a organizují také jazykové kurzy, i když je dnes občas musí přerušovat kvůli leteckým poplachům.

Ruská agrese už ale bohužel stihla život komunity poznamenat i mnohem tragičtěji. „Na frontě zahynul jeden z nás Olexandr Macháček. Stal se obětí stejného zla, které kdysi připravilo o život naše zdejší předky,“ komentuje smrt dalšího nevinného Ludmila Čiževská.

(Autor je předsedou sdružení Gulag.cz)