Nejúspěšnější česká krasobruslařka slaví kulatiny

Alena Vrzáňová se narodila 16. května roku 1931 v Praze na Vinohradech. Tam také chodila do školy. Prioritou číslo jedna jí byl sport. Nejprve to byly lyže. Láska k zimním radovánkám jí zůstala, akorát přesedlala z lyží do bruslí. Velkou oporou jí byla rodina, která jí plně podporovala hned od začátku. Nikdy neslyšela: „Nemáš na to. Přednější je škola. Nikdy tě to neuživí.“ Prvním trenérem byla Vrzáňové maminka.

Každý den jí budila ve 4:30 ráno s připraveným kakaem a namazaným chlebem. V rozhovoru pro Český rozhlas uvedla: "Lidé se tenkrát zastavovali na mostě, pozorovali krasobruslařky a nevěřícně si ťukali na čelo, že jezdíme za takové tmy." Byla totiž válka a zatemnění se vztahovalo i na sportovní tréninky. "Kdo přišel dříve, dostal led pod jedinou lampou, která osvětlovala celé kluziště. V 8:00 nás vyhnali hokejisté, kteří nám z legrace říkali holubičkářky. Stejně jsem musela do školy."

Alena Vrzáňová si sama začala říkat Ája už jako malá holka. Mělo to své výhody. Její jméno bylo jedinečné a nezaměnitelné v bruslařském světě. Každý jí tak mohl snadno rozpoznat. I tak ale měli zahraniční kolegové a novináři vyslovit její jméno. Vrzáňová bylo pro ně krkolomné slovo. Popisovali ji jako Češku, nebo tu tmavovlasou dívku. Nakonec její jméno trochu pozměnili. Vynechali první dvě písmena a překřtili ji na Zanovou.

Díky tvrdé dřině a cílevědomosti se hned po válce Vrzáňová ocitla v české krasobruslařské špičce. Už roku 1947 vyhrála mistrovství Československé republiky. Ten samý rok se objevila poprvé na mistrovství Evropy a mistrovství světa. Opět na sebe strhla pozornost, když obsadila šestou a sedmou příčku. O rok později se mistrovství Evropy konalo v Praze. Vrzáňová na sobě tvrdě pracovala a zasloužila se o bronzovou medaili. Úspěch, který nečekala.

Právě tento rok začíná její hvězdná kariéra a už ji nic nezastavilo. Na Československém mistrovství už do konce kariéry neobsadila jiné místo než to nejvyšší. Poté, co se otrkala, roku 1948 na zimních olympijských hrách a obsadila pátou příčku a v dalších letech už pro Vrzáňovou nebyl problém obsazovat místa na stupíncích vítězů.

Roku 1949 na mistrovství Evropy a vyhrála stříbrnou medaili. Na mistrovství světa však už na ní nikdo nedosáhl a získala ten nejcennější kov.

Rok 1950 pro Alenu Vrzáňovou byl velmi komplikovaný. Nevěděla, zda se má radovat nebo brečet. Po vítězství na mistrovství Evropy odjížděla do Londýna, kde se konalo mistrovství světa s vědomím, že svou rodnou vlast už možná nikdy neuvidí. S maminkou se rozhodly, že ať to dopadne jakkoliv, už se nevrátí.

Před odjezdem do Anglie musela Ája podepsat prohlášení, že po mistrovství odjede trénovat do Moskvy. Otec jí poradil, ať podepíše, ale nezapomněl přidat ještě jednu radu: „Vždycky dělej jednu věc, nenech se zavalit událostmi. Ber hezky jedno po druhém.“ Odjela tedy a nemyslela na Rusko.

Obhajoba titulu z Paříže se vydařila. Rok 1950 byl zlatým hattrickem pro Vrzáňovou – Československé mistrovství, mistrovství Evropy i světa, vše zlaté příčky. Volnou jízdu odjela bez nejmenší chybičky, poprvé bruslila s filharmonickým orchestrem, byl to celoživotní zážitek ve všech ohledech, splnila si svůj sen. Při vyhlašování neudržela slzy.

Měla odcestovat do Moskvy, místo toho se jí ale dostalo politického azylu. Zůstala v Anglii, kde čtyři roky trénovala se švýcarským trenérem, u jehož rodiny také bydlela. Naučila se jazyk a toužila odcestovat do Spojených států. Začala pracovat v lední revue, což ji nesmírně bavilo. Roku 1968 uvažovala, že by se vrátila do své rodné vlasti. Československo ale obsadila sovětská vojska a z plánu sešlo.

Ten samý rok se i rozhodla ukončit profesionální kariéru a současně potkala svou životní lásku, budoucího manžela Pavla.

Jako svatební dar jí dal restauraci. Vařili převážně českou kuchyni, není proto divu, že přílohou byly knedlíky. Mezi stálými hosty byla i zvučná hollywoodská jména jako Paul Newmann, Elizabeth Taylorová, Miloš Forman, ale také Donald Trump, který se s jejím manželem dohodl na otevření nové restaurace s jeho jménem. Bohužel manžel ale náhle zemřel, pro Áju to byla rána. Pomohlo krasobruslení. Vrátila se jako rozhodčí.

V roce 1990 se Ája Vrzáňová vrátila do rodné vlasti. Setkává se s přáteli. Její první kroky ale mířily na vinohradský hřbitov k hrobu tatínka, kterého od svého odjezdu už neviděla. Celou dobu se jí stýskalo a nebylo chvil, kdy by na něj nemyslela. Hrdá vlastenka má americké občanství, srdce je ale české, pražské.