Nejslavnějšímu pohádkáři se v dětství vysmívali. Jste stupidní klacek, slyšel od učitele

Hans Ch. Andersen (1805-1875) později ve slavné Pohádce mého života z roku 1855 (je to ovšem velmi nepřesný životopis) napsal o svých rodičích:

„Roku 1805 žili v chudobné světničce města Odense novomanželé, kteří se měli nesmírně rádi, mladý obuvník se ženou, on sotva dvaadvacetiletý, nesmírně nadaný, opravdová básnická povaha, ona o několik let starší, neznalá světa ani života, leč upřímného srdce.“

Ta charakteristika nebyla tak úplně pravdivá. Andersenova matka Anna Marie byla sice asi o sedm let starší než otec Hans Andersen, ale o neznalosti světa nemohlo být ani řeči - v roce 1799 se jí narodila nemanželská dcera, kterou odložila. Později se z dcery stala prostitutka. Hans o tom sice věděl, ale nechtěl takovou pravdu vytrubovat do světa.

Sám se narodil 2. dubna 1805 a zůstal jedináčkem. Andersenovi bydleli v jediné světničce v ulici U Klášterního mlýna a přes finanční nouzi byli spokojeni (postavou Andersena se zabývala například Helena Březinová v článku Stíny jsou zkrátka nutné, Dějiny a současnost 6., 2005).

Malý Hans byl hodný chlapec, ale nesmírně upovídaný. Sečtělý, ale v práci nepříliš úspěšný. Otec mu předčítal, vyráběl hračky, jako např. mlýnek, na kterém tančil mlynář, a chodil s ním na procházky. Matka - analfabetka - se starala o jeho tělesné blaho. Kamarády Hans neměl a ani po nich netoužil. Nejvíce ho bavilo šít oblečky na loutky, které mu vyřezal otec. To se nezměnilo ani v mateřské Carstensově škole, kam chodil.

Byla tam jedna jediná holčička a té Hans slíbil, že bude „šafářkou na jeho zámku, až bude vznešený pán“. I jako chlapec trpěl velikášstvím a byl velmi ctižádostivý.

Malý Andersen se vždycky zajímal o divadlo. Uchvátilo jej. Toužil pro ně psát. Ve škole pro chudé, do které přestoupil, psal učiteli vždy k narozeninám báseň a uvil mu věnec. To u ostatních vzbuzovalo nelíčené veselí. A to nevěděli o jeho ambicích.

Rozhodl se jako čtrnáctiletý, že se sám a skoro bez peněz vypraví do Kodaně a zkusí štěstí u divadla. A to si splnil. V Kodani se objevil 6. září 1819.

Hans s deseti tolary v kapse se ubytoval v hotelu U Gardistů a hned si obhlédl Královské divadlo. Druhý den začal obcházet případné mecenáše, kteří by mu k práci u divadla pomohli. První byla tanečnice a baletní sólistka Anna Margrethe Schallová. Byla velice překvapená, když ji navštívil vysoký mladíček a nabídl se, že bude tančit u divadla. Poté si sundal boty, narazil klobouk a zatančil.

Tanečnice se polekala, Hanse pokládala za blázna a vyprovodila jej ze dveří. Ale Andersen byl zarytý a urputný a svou „zabejčeností“ až směšný. Na to mecenáši později nikdy nezapomněli.

Například vtrhl v kabátě přešitém po otci do salónu ředitele Královské hudební konzervatoře Giuseppa Siboniho. Ten právě s přáteli obědval. Vytřeštěně se na mladíka zadíval, ale dovolil mu, aby váženým hostům zazpíval a zarecitoval nějaké verše. Andersen tak učinil, ale vzápětí se rozplakal. Společnosti se mladíka zželelo a vybrali pro něho pár korun.

Jiný potenciální mecenáš také na Andersena nezapomněl a vylíčil jej následovně: „Zničehonic stál u dveří kolohnát nadmíru podivného zevnějšku a hluboce teatrálně se ukláněl. Pak se jeho dlouhatánská postava v odřeném šedivém kabátě, jehož rukávy nemohly dosáhnout k jeho vychrtlým zápěstím, napřímila a moje oči se setkaly s párem uzounkých čínských oček, která volala po chirurgické operaci, jež by osvobodila jejich výhled, a pod nimi se zvedal velikánský, vystrčený nos.“

„To nadmíru zarážející stvoření“ se poté uklonilo a prohlásilo: „Dovolíte mi laskavě, abych vás seznámil se svou vášní k divadlu v této své básni?“

Takhle se Andersen potloukal po Kodani několik let. Hrál krátké štěky v divadle, psal básně a dramata. S velmi malým úspěchem. Jeho díla byla odmítána, neboť prozrazovala „nedostatek elementárního vzdělání“. Andersen byl hrubý, přepjatý a pra málo kultivovaný. Stěhoval se z jednoho levného bytu do druhého. Jednou dokonce bydlel v nevěstinci, což si ale neuvědomoval.

V jednom bytě s ním podle jeho vlastního vyprávění bydlela „příjemná mladá dáma, žila sama a občas plakávala. Nechodil k ní nikdo kromě starého otce. Když se blížila doba jeho příchodu, bývala ona vždy velmi vážná a zdálo se, že ji to netěší“. Mladá dáma byla protřelá prostitutka a starý otec její milenec.

V roce 1821 měl Andersen štěstí. Poznal státního radu Jonase Collina. A ten se stal jeho mecenášem, i když zpočátku jinak, než si Andersen představoval. Přesvědčil jej, že se musí především trochu vzdělat, než začne opravdu psát. Svěřil rozevlátého chlapce do péče latinského gymnázia ve Slagelse. Tam našel Hans i ubytování a stravu u jedné vdovy. Čekaly ho ale těžké časy. „Byl jsem jako divoký pták, kterého posadí do klece. Hned jsem vyslovil nějaké jméno docela špatně, hned jsem zase něco popletl,“ líčil později.

Ředitel školy Simon Meisling byl velice přísný. Často se svým žákům posmíval a Andersen se ho bál a byl zoufalý.

Meisling byl na Andersena jako kat. Potřeboval sebevědomému romantickému mladíkovi srazit hřebínek, což se nakonec ukázalo jako prospěšné. Nazýval ho hlupákem, pitomým docela jako zvíře a zakazoval mu psát. Jednou mu řekl: „Jste stupidní klacek, ze kterého jakživo nic nebude. Dokážete tak akorát to, aby se kolem vás srotil dav, když se postavíte na ty své hnáty, ale číst vás nebude nikdo, budou vás prodávat jako makulaturu!“

Na druhé straně jej v neděli zval na oběd a Collinovi napsal, že je „Andersen obdařen živou obrazotvorností a vřelým citem“.

Tak či tak, Andersen jej ve svém životopise s nadšením pomluvil. Přesto právě díky němu si osvojil základy klasického vzdělání. Jazyk se ale nenaučil dokonale nikdy - až do smrti mu museli korektoři opravovat texty. V roce 1828 maturoval.

A začal cestovat. Cestování bylo jeho životem. Projel Evropu od Skotska na západě až po Černé moře na východě, od Švédska a Norska až po Tanger v severní Africe. Osmkrát byl i v českých zemích. Při cestování poznal také svou jedinou lásku.

V roce 1829 potkal Andersen při svém cestování po Dánsku Riborg Voigtovou, dceru obchodníka ve Faaborgu, a ihned se zamiloval. Psal jí verše. „Měl jsem jedinou myšlenku a tou byla ona,“ vyjádřil se později. Riborg ale byla zasnoubená se svým pozdějším manželem, lesním Poulem Jakobem Bövingem. Toho si roku 1831 vzala.

Byla to prokazatelně jediná Andersenova láska. Přátelil se pak ještě s jednou ženou, zpěvačkou Jenny Lindovou, ale to byl vztah čistě platonický. Andersen byl vůbec zvláštní člověk - nikdy si nezaložil rodinu, neměl stálý domov, byl trochu jako cestující bezdomovec.

Zvláštní byl i jeho vztah k rodině. Otec mu zemřel už v jeho jedenácti letech, matka ovšem žila. Ale Andersen odchodem z Odense pohřbil celé své dětství. Jeho matka propadla alkoholu a nechala si pro syna psát úpěnlivé dopisy. Nikdy jí neodpověděl, jen občas jí poslal nějaký obnos. Když v roce 1832 navštívil Fyn, ani se u ní nezastavil.

„Všechny dětské vzpomínky, každičké místo na mě působí ponuře,“ napsal o rodném městě. V roce 1841 se Hansova matka upila k smrti. Přesto jí syn zanechal pomník v tragické pohádce Nebyla k ničemu.

Byl to rozhodně svérázný muž - svým způsobem citově nevyvinutý. Byl také sebestředný a ješitný a fňukal jako batole. Neustále se snažil uplatnit v renomovaných žánrech, ale kritika jeho básně i dramata ztrhala. Shovívavější byla k jeho autobiografickému románu Improvizátor. I tak tvrdila např., že „mrší jazyk“. A on začal psát to, co za tak důležité nepovažoval - pohádky.

Andersenův přítel, básník a objevitel elekromagnetismu Hans Christian Örsted mu tvrdíval, že jej právě pohádky učiní nesmrtelným. Spisovatel si to ovšem nemyslel. První sešit s pohádkami Křesadlo, Kuba a Kubík, Princezna na hrášku a Iduščiny květiny vyšel v roce 1835. Celkem jich napsal 156.

Promlouvaly k dětem i dospělým břitkým a jasným jazykem. Andersen sám o nich prohlásil: „Moje pohádky jsou stejně tak pro dospělé jako pro děti, ty je ale v jejich úplnosti pochopí, teprve až dospějí a vyzrají. Porozumějí, že naivní dětskost je jen jedna část mých pohádek a že jejich pravou solí je jejich humor.“ Ovšem někdy velice krutý.

Za první dva sešitky dostal sice jen třicet tolarů, za což mohl pořídit tříměsíční nájem bytu nebo dvoje kalhoty, ale roku 1836 vyšel znovu jeho román Improvizátor a jeho finanční situace se zlepšila. Ve svých třiceti si začal ukládat do spořitelny a ondulovat si vlasy, za což se mu celá Kodaň smála.

Andersenova sláva rostla ve třicátých a čtyřicátých letech - jeho pohádky rychle obletěly celý svět. Snad každé dítě od té doby zná Malou mořskou vílu, Ošklivé kačátko, Císařovy nové šaty, Statečného cínového vojáčka a mnoho dalších. Pohádkář se konečně stal finančně nezávislým na mecenáších.

V roce 1872 si přivodil úraz pádem z postele a už se nikdy neuzdravil. Zemřel 4. srpna 1875 v domě zvaném Rolighed u Kodaně a jeho pohřbu, který byl vyhlášen dnem státního smutku, se zúčastnily stovky lidí včetně dánského krále Kristiána IX. Neohrabaný kolohnát z minulosti byl zapomenut.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: