Nejhorší železniční nehoda české historie: V roce 1960 zemřelo u Stéblové 118 lidí

Osobní vlak 653 táhla motorová lokomotiva a jel z Pardubic do Hradce Králové. Osobní vlak 608, tažený parní lokomotivou, jel z Liberce přes Hradec Králové do Pardubic: ve Stéblové měl jako vždy počkat na protijedoucí „motorák“. Z dodnes nejasných příčin ale dal strojvedoucí pokyn k odjezdu.

Obě soupravy do sebe narazily asi 1,5 km od Stéblové v 17:42 (někdy se uvádí 17:44). Parní vlak 608 jel rychlostí asi 55 km/h, motorový 653 měl rychlost 60 km/h. Oba strojvedoucí se na poslední chvíli snažili zpomalit, ale marně.

Těžká parní lokomotiva rozdrtila prvních pět ze šesti vozů motorového vlaku. Už samotný náraz se stal pro mnoho lidí osudným, počet mrtvých, který zvýšil i následný požár živený naftou z prasklých nádrží, dosáhl hrozivého čísla 118.

V Evropě od té doby došlo, co se obětí týče, k jediné ještě tragičtější havárii: na nádraží v Záhřebu v roce 1974 zahynulo 153 lidí.

Vlak 608 vyjel z Hradce Králové se zpožděním, protože čekal na jiný opožděný vlak, který jel ve stejném směru jako 653. Tato událost paradoxně zachránila několik desítek lidských životů – stihli předchozí spoj a nedostali se do osudného vlaku.

Vlaky 608 a 653 se ve Stéblové pravidelně křižovaly. Vlak 608 měl vyčkat příjezdu vlaku 653 od Pardubic: v 17:40 večer dorazil do Stéblové a zastavil na první koleji. Druhá kolej byla vyhrazena pro vlak 653. Výpravčí ve stanici Stéblová proto nastavil výhybku ve směru od Pardubic a na vjezdovém návěstidle svítilo „volno“. Na odjezdovém návěstidle ve směru na Hradec Králové pak „stůj“.

Z důvodů, které se nepodařilo dosud zcela objasnit, se vlak 608 po zhruba 50 vteřinách rozjel. Starší průvodčí údajně zahlédl u dopravní kanceláře zelené světlo, které mělo signalizovat povolení k odjezdu a pak odjezd (později změnil výpověď s tím, že viděl jen mihnutí zeleného světla).

Problémem byla onen listopadový večer i viditelnost, ve tmě a mlze jen asi na 50 metrů. Strojvedoucí vlaku 608 se navíc necítil dobře kvůli nachlazení a „jeho“ lokomotiva vykazovala několik drobných závad. Ty přímo nebyly příčinou nehody, ale strhávaly na sebe pozornost.

Strojvedoucí, přestože zelené světlo neviděl, po opakovaném zavolání „odjezd“ rozjel vlak. Topič právě přikládal do kotle a hlásil nedostatek vody, zanedbal tak, stejně jako vlakvedoucí, povinnou kontrolu odjezdového návěstidla. A to bylo stále v poloze „Stůj“.

Nikdo z vlakové čety soupravy č. 608 se nepozastavil nad tím, že protijedoucí vlak na vedlejší druhé koleji ve Stéblové ještě nestál. Podle výpovědí se domnívali, že kvůli zpoždění dojde ke křížení obou vlaků v následující stanici Rosice nad Labem.

Po předčasném rozjezdu už vlak nezadržela výstražná znamení ani výhybkář, který se kolos ještě marně pokusil dohnat na kole.

Strojní četa vlaku 608 vyvázla bez zranění, protože ji ochránil dlouhý kotel parní lokomotivy. Třetí vůz vlaku byl ale téměř zcela zdemolován a bylo v něm v rámci tohoto vlaku nejvíce obětí. Vlak 653 byl poškozen mnohem více, lehká konstrukce motorového vozu nemohla proti masivní parní lokomotivě obstát.

Strojvedoucí a topič vlaku 608 si uvědomili rozsah katastrofy a ve snaze zabránit výbuchu parní lokomotivy vysypali žhavé uhlí z topeniště kotle. Z nádrží motorového vozu ale vytékalo palivo, okamžitě tak vypukl požár: jeho plameny dosahovaly výšky až 4 metry a byl příčinou dalších vážných zranění a úmrtí.

15. listopadu kolem 11:30 byly následky nehody odklizeny, ve 12:30 projel po trati první pravidelný osobní vlak. Celkem muselo být zrušeno 5 rychlíkových, 21 osobních a 7 nákladních spojů. Škoda na vlacích byla vyčíslena na 477 000 tehdejších Kčs, škody na druhé soupravě byly výrazně menší.

Záchranná akce začala kolem 18. hodiny. Ze všech stran se dle svědků rozléhal křik, několik cestujících v šoku uteklo od místa nehody a bloudili po okolí. Na místě zasahovali zdravotníci z Pardubic a Hradce Králové, příslušníci Veřejné bezpečnosti, vojáci z okolních vojenských útvarů, pomáhali i obyvatelé Stéblové. Sanitky rozvážely raněné do zdravotnických zařízení po okolí, v Hradci Králové se operovalo i v porodnici. Na místo byly vyslány také nehodové vlaky s jeřáby na odklízení trosek.

Většina přeživších byla vyproštěna do 20. hodiny. Poslední živý člověk byl pod troskami nalezen až kolem 23 hodin, ten však zemřel po převozu do nemocnice. Celkem si neštěstí vyžádalo 118 mrtvých a 110 těžce zraněných (některé zdroje uvádějí 110 mrtvých a 106 těžce zraněných). Některé oběti se nepodařilo identifikovat, tři lidé zůstali nezvěstní.

Ačkoli místo nehody následně navštívili přední čeští politici a soudruzi (zraněným prý v nemocnici osobně předali bolestné 800 Kčs a dva pomeranče), informovat veřejnost o podrobnostech tragédie bylo nežádoucí. Pozůstalí po obětech a přeživší sice dostali odškodnění od státu, ale o okolnostech nehody dlouho nesměli mluvit.

Komunisté chtěli rozsah havárie co nejvíce utajit, údajně ji mohli zneužít "nepřátelé socialismu" k pošpinění režimu. Tehdejší sdělovací prostředky tak měly z Ústředního výboru KSČ nařízeno, aby o neštěstí informovaly co nejstručněji, většinou tak jen citovaly zprávu ČTK.

Také soudní proces, který se konal v únoru 1961, byl neveřejný, na vše se mělo co nejrychleji zapomenout. Strojvedoucí, vlakvedoucí, pomocník strojvedoucího a starší průvodčí vlaku číslo 608 taženého parní lokomotivou dostali tresty od jednoho a půl do pěti a půl let vězení.

Pomník se žulovou deskou byl na místě postaven až v roce 2000, do té doby zde železniční neštěstí připomínal jen nenápadný kříž.

Vyšetřování neštěstí se rozběhlo ještě onoho osudného večera, po čtrnácti dnech označila vládní vyšetřovací komise za viníky všechny členy posádky vlaku 608.

Soud s hlavními aktéry se odehrál v únoru 1961. Soud zcela správně odmítl tvrzení o zeleném světelném signálu, protože se nejednalo o návěst se všemi náležitostmi. Strojvedoucí se k zavinění nehody před soudem přiznal. Za svou vinu považoval fakt, že odjel ze stanice, aniž by si všiml, že na návěstidle svítí červená.

Členové osádky vlaku 608 byli odsouzeni k následujícím trestům odnětí svobody:

Všichni odsouzení navíc dostali zákaz výkonu povolání na několik let. Do širšího povědomí veřejnosti se informace o tomto vlakovém neštěstí dostaly až později, a to i díky knize Milana Jelínka Tragédie u Stéblové z roku 2010.