Nedopsaný deník Otty Wolfa: Fascinující příběh židovské rodiny, která se vzepřela osudu

Před válkou žili Wolfovi – otec Bertold, matka Růžena, dcera Felicitas, přezdívaná Lici, a mladší syn Otto – v Olomouci. Starší syn Kurt studoval v Brně medicínu a po okupaci odešel do exilu do Sovětského svazu, kde později vstoupil do armádního sboru generála Ludvíka Svobody.

Do Tršic, kde měl Bertold dobré známé, se rodina odstěhovala ke konci roku 1940. Doufali, že na venkově nebude tlak na Židy tak silný jako ve městě, v němž sídlila řada okupačních orgánů, vojenská posádka a gestapo.

Před deportací je to ale neochránilo. Byli povoláni hned do prvního transportu, vypraveného z Olomouce 26. června. Bertold však prozíravě rozhodl, že nenastoupí. Nechali souseda, aby je odvezl na předměstí Olomouce. Rozloučili se s ním, a jakmile jim zmizel z očí, potají se vrátili pěšky k Tršicím, kde si předem vyhlédli místo pro úkryt.

Vybudovali improvizované přístřeší na kraji lesa asi kilometr od obce. A patnáctiletý Otto začal psát deník. „Mnoho nespíme, jen ležíme. Jsme jak zbití,“ končí stručný první zápis z 22. června 1942.

Den po dni pak bez sentimentality, se suchou věcností zaznamenal neokázalou soudržnost i drobné rodinné rozmíšky, ale také obětavost sousedů, kteří sami riskovali životy, aby Wolfovy zachránili před transportem a smrtí v plynové komoře.

Zpočátku věděl o ukryté rodině pouze zahradník Jaroslav Zdařil, který se zakoukal do Lici Wolfové. Zásoboval je potravinami, petrolejem a lihem na vaření, nosil jim noviny a otci cigarety. To všechno v atmosféře strachu za heydrichiády, kdy rozhlas každý den hlásil jména lidí popravených často s celou rodinou za ukrývání Židů.

Wolfovi přežívali v lese s ušima neustále nastraženýma, lekal je každý zvuk. Odkázáni na dobrou vůli svého ochránce čelili nudě z nuceného nicnedělání a často i hladu. Zpovzdálí pozorovali život vesnice: pohřby a svatby, žně, vpády gestapa. Sledovali válečné zpravodajství. A doufali, že Kurt ještě žije.

„O ½ 5 ráno jdeme zase pro vodu a po příchodu zpět hned snídáme teplou kávu. Pak spíme do 10 hod a k přesnídávce je chléb s marmeládou. K obědu je masová polévka, králík a chléb. Místo vody trochu kávy. Počasí je pěkné. Slyšíme asi 80 kroků od nás hlasy našich nejlepších známých, jak pracují v poli, aniž by měli tušení, že jsme zde. Mamě je od žaludku zle, stále vrací a také v noci stále vracela. K večeři chléb. Sl. (Jaroslav Zdařil) nepřišel,“ zaznamenává Otto 26. června 1942.

Živit tajně, bez potravinových lístků čtyři lidi bylo těžké i na venkově. Jaroslav přes den pracoval, potom sháněl potraviny, mezitím načerno pálil, aby bylo z čeho financovat zvýšené náklady. Nedařilo se mu dostat se do lesa tak často, jak by potřebovali. „Je 8 h večer a od poledne jsme neměli nic v ústech. Dychtivě čekáme na Sl. a na chléb. Sl. však opět nepřišel. Nemáme již co do úst vzít. Nemáme ani drobek chleba, sucharu, perníku ani kapky líhu… Jsme zoufalí,“ píše Otto 10. července.

Přítomnost čtyřčlenné rodiny nešlo v lese utajit. „Prožíváme hrůzy. Teď jde někdo k našemu úkrytu, cosi má v ruce, zvoní to. Asi pilku. Hledají a říkají, že se zde asi pytlačí. Chtěli vejít do našeho úkrytu. Vtom však vyšel tata a prosil pana Bl. (Bláhu), aby ho neudal. On se nad očekávání pěkně zachoval a ujistil nás, že nás nikde nebude jmenovat, ale my nesmíme totéž učinit,“ popsal Otto v září 1942.

Díky Jaroslavu Zdařilovi přežili Wolfovi zimu v relativním teple a bezpečí: v říjnu je přestěhoval do malé dřevěné boudy na svém pozemku. Sloužila jako sklad nářadí, bylo v ní umístěno čerpadlo na vodu a přípojka elektřiny. Tenké stěny vystlali zevnitř rohožemi, koberci a papírem. Přes den Jaroslav boudu zamykal, aby se do ní nedostal někdo nepovolaný, v noci však mohli vycházet na vzduch.

Na pár metrech čtverečních trávila rodina všechen čas. Nejhůř to snášel tatínek. „Tata se s Lici a mamou jaksi pohádali a tata chtěl zase utéct, že to již nevydrží. Tata je velmi naštván a s nikým nemluví,“ popisuje Otto.

On sám jako dospívající kluk nejvíc trpěl hladem. Však také v deníku věnuje značnou pozornost právě jídlu, které pro něj představovalo nejsvětlejší bod dne. „Spíme do 7 h a snídáme pak. K obědu je hovězí polévka a špalky s mákem. Je to fajn. Situace je dobrá. Rommel utíká,“ zapsal v prosinci 1942.

V dubnu 1943 se rodina vrátila do lesa. „Dnes má mama narozeniny. Večer mamince gratulujeme a já jsem jí složil básničku. Máme slavnostní večeři, a sice chléb se salámem. Je to ohromné,“ pochvaluje si mladík.

„Kolem ½ 6 h večer slyšíme šustit. Jdu si stoupnout kousek výš a vidím člověka. Ten se napřímil… a jak mě poznal, šel k nám. Byl to Pl. (Alois Pluhař). Slíbil nám, že to nikomu neřekne… a odešel. Máme obavy, aby on to nešel udat. Čekáme, co bude dál. Asi kolem 8 h slyšíme šustit a myslíme, že on už jde s četníkem. Jaké překvapení. On přišel, donesl štrycli chleba, trochu sádla, že prý asi máme hlad,“ zní zápis ze 6. července.

Jak plynuly náročné měsíce, Slávek Zdařil to přestával zvládat. Starosti se zásobováním a strach z riskování života vedly k srdečnímu onemocnění. Náklonnost k Lici se navíc pomalu měnila v žárlivost. Zoufalá situace se podepisovala i na jeho chráněncích. Neklidná nuda a izolace od normálního života vyústily v podrážděnost: Wolfovi očekávali od svého ochránce lepší jídlo, víc péče i času a nejevili příliš vděku. V dubnu 1944 se rozešli ve zlém.

„Rozproudila se debata, řvalo se a Sl. chtěl, abychom mu vystavili zplnomocnění, aby on si vyzvedl to naše zlato jako rukojmí. Prý mu došly peníze… Aby mu tata potvrdil, že mu po válce všechno vrátí. Tak žít dál nemůžeme, poněvadž člověk si není jist ani chvilku svým životem u takových lidí,“ popsal Otto konflikt v deníku.

O tři dny později, 6. dubna 1944, se Wolfovi přestěhovali přímo do Tišic, na půdu domku tesaře Františka Zbořila, jehož manželka Marie u nich před válkou sloužila. Kromě Zbořilových je podporovala i tršická zubařka Ludmila Tichá, přítelkyně Lici.

Změna rodině svědčila. „Mama a Lici se vážily a potom i my. Tata váží 59 ½ kg, mama 47 ½ kg a Lici 55 ½ kg a nejvíc vážím já, 62 kg,“ poznamenal Otto 22. června 1944. „Přibrali jsme: tata 2 ¾ kg, mama 4 ½ kg, Lici 4 ¾ kg a já 6 kg,“ píše o čtyři měsíce později.

Členové ukrývané rodiny na oplátku pomáhali s domácími pracemi. Lici šila, maminka pletla, Otto opravil kolo. Bydlení na půdě ovšem mělo svá specifika. „Mama s tatou už byli na straně, mama do kyblíku, tata do papíru,“ poznamenává zápis z dubna 1944. Otta jako nejmladší se stal vynašečem exkrementů. „O ½ 4 h vylévám kyblík,“ začíná většina jeho zápisků z půdy.

S koncem války rostlo mezi lidmi napětí. Němci byli podráždění jako vosy. A na Zbořilovy padl strach z prozrazení. „Lici slyšela, jak Mař. (Marie Zbořilová) Jumbovi (František Zbořil) říká, že kdybychom se posrali, tak nás nikdo do bytu neveme,“ zapisuje Otto do deníku v únoru 1945.

O tři týdny později vyzval pan Zbořil Wolfovy, aby hledali útočiště jinde. To už o nich věděla většina vesnice. Díky Ludmile Tiché nakonec sehnali úkryt u rodiny sedláka Oldřicha Ohery z nedaleké osady Zákřov. Bydleli u něj střídavě ve výměnku a na půdě.

„My jsme to jako děcka nevěděli. Oni ve dne nechodili vůbec ven. Nevylezli. Až v noci seděli venku, aby se nadýchali vzduchu, a ve dne spali. Ani z komína se nekouřilo,“ vzpomínala dcera Oldřicha Ohery Zdeňka Calábková na webu Paměti národa.

Děti možná nic netušily, o ukryté židovské rodině však vědělo několik desítek dospělých z Tršic i Zákřova: od tří rodin, které je ukrývaly, a přátel, již jim pomáhali, přes sousedy, kteří náhodou narazili na lesní úkryt, až po místního četnického vrchního strážmistra Mičulku. Že to za celé tři roky nikdo neprozradil, byl malý zázrak.

U Oherových našli Wolfovi útočiště pouze na necelých šest týdnů, od 6. března do 18. dubna roku 1945. Tehdy je válka dostihla. „V 7 h snídáme černou kávu, pí. O. donesla vodu. K obědu je zbytek zelové polévky a polévka od O. a zbytek brambor. knedel s mákem. Lici šije. Pí. O. nám donesla 8 palačinek a šálek polévky. Prý dnes v noci byli v Tršicích zloději, vzali sádlo, maso, jalovici. To byli asi partyzáni. Tata dop. leží, nemá co kouřit,“ zní poslední Ottův zápis ze 13. dubna 1945.

Týden poté se spolu s dalšími osmnácti muži stal obětí hromadného masakru. Nebylo mu ani osmnáct let. Do konce války chybělo osmnáct dní. Tragické okolnosti popsal web Paměť národa.

Počátkem dubna 1945 ovládl Tršice partyzánský oddíl Juraj. Ten byl však infiltrovaný zvědem, předstírajícím, že je sovětský parašutista. Šlo ale o příslušníka 574. kozáckého praporu: rusky hovořících vojáků ve službách wehrmachtu, kteří se k Němcům přidali z nenávisti k Sovětům.

Díky získaným informacím byla naplánována trestná akce, které veleli přerovští gestapáci Ernst Geppert a Josef Hykade. Večer 18. dubna 1945 obklíčilo Zákřov okolo čtyř set mužů. Pancéřovou pěstí zapálili statek sedláka Švarce a vzápětí se strhla přestřelka s vesničany, kteří už několikátým dnem drželi občanskou hlídku.

„Vzbudil jsem se, obloha červená, ozářená, táta mě držel, a najednou taková střelba, všechny tabulky vylítly z oken, kulky lítaly do skříně, slyšel jsem, jak všechno praská,“ vzpomínal tehdy čtrnáctiletý Otakar Švarc, který žil ve statku vedle Oherových. Místní se snažili požár hasit, vojáci jim v tom však zabránili, takže statek lehl popelem. Mezitím se ovšem zapojil, kdo mohl, včetně Wolfových. Což se jim stalo osudným.

Partyzána nechytili Němci žádného, oddíl Juraj se včas přesunul na Drahanskou vysočinu. Zato druhý den ráno zadrželi devatenáct místních mužů mladších padesáti let, mezi nimi i Ottu Wolfa.

„V 6 h ráno žádali po nás všech osobní průkazy a prvního se ptali našeho Otoška, který nevěděl, co má říct. Tak řekl, že je u O. na návštěvě a že je z Telče. Ten velitel… mu to ale nevěřil, a proto řekl ‚se mnou‘. Otoš odhodlaně vstal, bílý v obličeji jak stěna, a šel. My všichni zůstali, jako když nám dýku do srdce vrazí,“ napsala Lici v pokračování deníku 19. dubna.

V kasárnách ve Velkém Újezdě podrobili zajatce brutálním výslechům. Nejhůř na tom byl právě Otto, v němž gestapo poznalo Žida. Ač strašně zbitý, neprozradil ani jméno, natož úkryt rodiny nebo přátele, kteří jim umožnili přežít.

Následujícího dne večer, 20. dubna – v den Hitlerových narozenin – odvezli zajatce nákladním autem k lesní boudě u samoty Kyjanice. Ze Slavkova tam dopravili i německého faráře, aby pokropil lesní boudu, která se měla stát masovým hrobem, svěcenou vodou. Odmítl. A když Němci zahájili střelbu na bezbranné zajatce, zhroutil se.

Mrtvé i postřelené, kteří ještě jevili známky života, pak hodili do boudy, tu polili benzinem a zapálili. Soudní lékař, který událost po válce vyšetřoval, konstatoval, že většina nalezených kostí byla zlámána ještě před smrtí. „Věděli, že válka končí. Zběsilost jejich postupu se zcela vymkla řádu logiky a taktiky,“ komentuje nesmyslnou brutalitu Roman Cílek, spoluautor knihy Hlasy z hořících domů.

Zbylí tři členové Wolfovy rodiny dlouho neměli o Ottově osudu tušení. Konec války strávili ukryti v lese, který opustili až 8. května. Pravda vyšla najevo o čtyři dny později, kdy na místo hromadné vraždy upozornil místní hajný, očitý svědek událostí. Vyhrabat ostatky zavražděných ze spáleniště museli zajatí Němci. V pondělí 14. května byly pak slavnostně uloženy do hromadného hrobu v Tršicích.

Wolfovi se po osvobození vrátili do Olomouce. To už věděli, že Kurt padl v březnu roku 1943 v bitvě u Sokolova. Válečné události se podepsaly na podlomeném zdraví maminky Růženy: zemřela v roce 1952. Otec Bertold působil jako kantor v olomoucké židovské obci. Zemřel o deset let později. Se ztrátou obou synů se nikdy zcela nevyrovnali. Felicitas si otevřela v Olomouci módní salon, který později znárodnili komunisté. V roce 1969 emigrovala s manželem Ottou Gratzerem a dětmi na Floridu, kde přijali nové jméno Garda.

Mimořádný lidový soud v Olomouci odsoudil Ernsta Gepperta k trestu smrti, který byl vykonán 31. března 1947. Josefa Hykadeho popravili 28. března 1953.