Naši proti našim v Libanonu

„V neděli 6. července v 18 hodin zahájili francouzští cizinečtí legionáři nový dělostřelecký přepad československých zákopů. Již první granát ze série dvaceti dalších zasáhl naplno polní kuchyni. Palbou byl rovněž zničen přilehlý sklad pěchotní munice. Pravděpodobně tímto výbuchem byl zabit dvacetiletý vojín Jiří Haas a těžce zraněni tři další vojíni - Ludvík Šíl, Ludvík Mancuška a Bohumil Ondrák. Lehká zranění utrpěli vojíni Lipa a Wiesner,“ napsal Toman Brod v knize svých pamětí Tobrucké krysy, „byla to první bojová ztráta československého vojska na Středním východě.”

„Tragédie není v tom, že padl. Taková je již válka. Ale tragédie je v tom, že padl francouzským granátem, který byl vyroben proti společnému nepříteli Čechoslováků a Francouzů,“ citoval Brod z válečného deníku 11. praporu.

Ještě větším paradoxem je, že ho zabila jednotka Cizinecké legie, kde působili Čechoslováci, jak napsal Karel Klapálek ve svých pamětech Ozvěny bojů: „Měli jsme už také mrtvé. Prvního nám zabil dělostřelecký granát. Byl jím vojín Jiří Haas. Jenom o dva dny přežil své dvacáté narozeniny.

Pohřbili jsme ho u židovského kibucu jménem Dan v Palestině a nad hrobem vztyčili kříž s nápisem Čs. Jiří Haas - 4. VII. 1921 - 6. VII 1941. Shodou okolnost ten granát vypálili příslušníci cizinecké legie, kterou disponovali vichisté. Když se Češi v legii dozvěděli o existenci našeho praporu, dost jich k nám později přešlo.“

Pavel Vranský, který se tažení také účastnil, po letech potvrdil Novinkám, že se tam s Čechy na straně protivníka setkávali: „Nevím, jestli to bylo v mé rotě, ale jedna rota měla prvního zajatce, a to byl Čech z cizinecké legie. Ono tam těch Čechů bylo poměrně dost.”

Haasova smrt také ukazuje, jak významnou roli hráli v praporu Židé, kteří neváhali obětovat své životy, i když původně neodešli do Palestiny bojovat.

Prapor byl v červenci 1941 vyslán na nově otevřenou frontu na libanonsko-syrském pomezí v oblasti Golanských výšin. Měl hájit úsek západně od Baniasu. Část první roty měla zajišťovat ochranu velitelského stanoviště 23. brigády a dvě čety posílily pozice britského praporu Borders jižně od Mardž´ajún (مرجعيون‎:).

Pozice zaujali Čechoslováci 2. července. Vichistické síly ovládaly na východě a severovýchodě pohoří Džabal Chús a Džabal aš-Šajch známé i jako Hermon. Cizinecká legie, která obsadila i vesnici Ibeles Saki, šest kilometrů východně od Mardžajúnu ostřelovala z děl, minometů i kulometů silnici i postavení první roty na vyvýšenině zvané Beehive, odkud Čechoslováci kontrolovali přístup k silnici vedoucí na jih z Mardžajúnu.

Bez obětí se naopak obešla další operace, kdy kvůli pokračujícímu ostřelování vyslala jednotka 8. července průzkumníky k městečku Šíba´á ( شبعا‎;), ležícímu asi deset kilometrů severovýchodně od Baniasu v pohoří Džabál Chús. Akce se účastnily dvě čety a jedno družstvo pod velením nadporučíka J. Svobody, které vyrazily po 16. hodině. Nad městečko je dovedli místní průvodci kolem 1:30 po půlnoci.

Britský styčný důstojník trval na přepadu, ten provedla 18členná skupina kolem půl třetí ráno. Rychle se jí podařilo obsadit četnickou stanici, odzbrojit její posádku a zabrat celou vesnici. Francouzský oddíl se večer stáhl do vedlejší vesnice Habbáríja ( هبّارية ) vzdálené pět km. Žádost Čechoslováků o vyslání posil na udržení dobyté obce však nebyla vyslyšena a večer 20:20 zaútočili legionáři.

Třiadvacet Čechoslováků krytých kulometnou palbou se úzkými uličkami vracelo na okraj městečka, přičemž se snažili vyhnout kulkám i obklíčení. Po hodinové přestřelce se jim to povedlo, byť, jak uvádí Toman Brod „bylo jen náhodou, že ústup se podařil bez jediné ztráty“. Skupina se vrátila do Baniasu 10. července.

Téhož dne hlavní nepřátelské síly ustoupily z prostoru 23. brigády, protože australské síly pronikly do Bejrútu a Damuru, kde bylo sídlo vichistické správy. Čechoslováci se je jali pronásledovat a čtvrtá rota obsadila městečko Šiba´á. Vichistický velitel Henri Dentz požádal 10. července o příměří. To začalo platit minutu po půlnoci 12. července 1941.

Vrchní velitelství rozkázalo jednotkám, aby zaujaly místa na dosažených pozicích. Československý prapor se rozmístil na linii Mardž´ajún, Ibeles Saki, Rášajá al-Fuchár ( راشيا الفخار‎) a Šíba´a. A českoslovenští vojáci shromažďující válečný materiál francouzských cizineckých legionářů a pohřbívající padlé, se opět setkávali s trpkým paradoxem.

„Cesta za námi byla vroubená hroby s francouzskými tabulkami, ale s českými jmény Novák, Novotný, Souček, ty jsem si zapamatoval,“ vzpomínal velitel praporu. Byli to staří cizinečtí legionáři, kteří sloužili Francouzům v koloniích třeba již více než deset let a až v této válce složili kosti v zájmu našich nepřátel,“ uváděl válečný deník praporu.

Československý 11. pěší prapor - Východní vznikl 1. listopadu 1940 v táboře Gedera na území Palestiny, která byla tehdy pod britskou správou. Jeho jádro tvořili Čechoslováci, kteří utekli ze své vlasti před Hitlerem a balkánskou cestou se dostali až do Sýrie. Před pádem Francie se jim podařilo přejít hranice Palestiny.

Čekal je dlouhý a tvrdý výcvik v Judské poušti, aby si zvykli na pouštní podmínky, přičemž se z původních dvou set mužů postupně rozrůstal, zpočátku o československé Židy z Palestiny. Na konci února 1941 se přesunul do Egypta do tábora Sídí Bišr a 18. března přišel rozkaz přesunout se do Agami, kde prapor střežil italské a německé zajatce, i několik letišť a přístavní zařízení v Alexandrii.

Díky posilám mohl být prapor uznán za bojovou jednotku, která měla 759 vojáků, z toho 47 důstojníků.

Od 21. května 1941 byl podřízen 23. pěší brigádě a bránil pozice a střežil letiště v Sidí Hanaíš u Marsa Matrúh v egyptské Západní poušti. Výcviková část zůstala v Agami a dále se rozrůstala, nově hlavně o tzv. hvězdáře, tedy o příslušníky Československého legionu, který působil v na východě Polska, a po jeho pádu skončili jeho příslušníci v Sovětském svazu v internaci.

I když se měl československý 11. pěší prapor východní zapojit na Západní poušti do útoku na Fort Capuzzo, kde by zřejmě utrpěl těžké ztráty, byl nakonec jako součást britské 23. pěší brigády vyslán do Sýrie a Libanonu.

Tažení zahájené 8. června 1941, aby Německo a Itálie nemohly vichisty kontrolované území využít k útoku na ropovod do Haify a na Suezský průplav, neprobíhalo hladce. Postup se rychle zastavil, protože se Francouzi tvrdě bránili. „Škoda, že se takto nepostavili Němcům,“ říkali se smutkem příslušníci 11. pěšího praporu, který byl přidělen k 6. divizi, která původně sloužila jako záloha, ale nakonec byla nasazena i do bojů.

Do Baniasu na hranicích Palestiny se Sýrií dorazil prapor 1. července. Pro jeho příslušníky to byla satisfakce. „Jádru jednotky to poskytlo vzpomínku i příměr - vždyť takřka přes před rokem prchala opačným směrem z dosahu nepřítele hrstka československých běženců, zubožených, bezprávných a zoufalých. A nyní se právě na tyto hranice vracela ukázněná dobře vycvičená jednotka s bojovým úkolem v sestavě spojeneckých vojsk, aby pomohla tuto zem očistit od fašistické nadvlády,“ napsal Toman Brod v knize Tobrucké krysy.

Po porážce vichistů v Sýrii a Libanonu se velitelství čs. praporu přesunulo do Aleppa a jednotlivé roty střežily rozsáhlé území Sahající od Idlibu po Palmýru. Na počátku října odejel do Alexandrie a 21. října se jednotka přesunula do Tobruku, kde působil i po jeho osvobození v prosinci 1941. Poté byl prapor 21. května 1942 přetransformován na 200. čs. lehký protiletadlový pluk - Východní.