Nad 17. listopadem: Revoluce, nebo předání moci?

K silné a rychlé reakci veřejnosti podle ředitele Muzea paměti 20. století Petra Blažka přispěla brutalita zásahu a to, že se obětí stali studenti: „To, že soudruzi nechali zmlátit naše děti a vysokoškoláky působilo velmi silně, silněji, než kdyby byli zmláceni běžní demonstranti jako 28. října. Propaganda vykreslovala dlouhé roky lidi z opozice, z Charty 77 jako někoho, s kým slušný člověk nemá mít nic společného, jako nějaké téměř kriminální živly.“

Velkou roli v rychlé odezvě společnosti hrála fáma o smrti studenta Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy Martina Šmída. Zprávu o ní vysílal už v sobotu 18. listopadu Hlas Ameriky a pak i další zahraniční stanice. Druhý den se lidé začali scházet v centru města. V neděli pak Československá televize fámu vyvracela.

„V neděli večer v relaci Televizních novin zaznělo, že na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy studují dva studenti téhož jména. První z nich, Martin Šmíd z Berouna, v rozhovoru, který s ním v neděli natočila Československá televize, uvedl, že se manifestace v Praze nezúčastnil a v pondělí půjde normálně do školy. S druhým Martinem Šmídem hovořil redaktor Televizních novin v neděli na kolejích matematicko-fyzikální fakulty v Praze,“ napsalo v pondělí Rudé Právo. Uvedlo také, že „vyšetřovatel SNB dne 19. listopadu 1989 zahájil trestní stíhání a současně vznesl obvinění proti inženýru Petru Uhlovi pro poškození zájmů republiky v cizině a šíření poplašné zprávy“.

„Tuto fámu skutečně zprostředkoval novinářům v zahraničí Petr Uhl, který byl v té době jedním z nejvíce známých představitelů opozice. Založil v roce 1988 Východoevropskou informační agenturu (VIA), která se během několika měsíců stala důležitým zdrojem pro zahraniční novináře. Petr Uhl měl dobrou pověst. Měl dobré informace, protože byl také členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a se svou manželkou Annou Šabatovou patřili k těm, kteří předávali nejvíce informací. Důvěra vůči Petru Uhlovi byla tak velká, že oni si ani informace od něj v posledních letech neověřovali, protože spolupracovali dlouhé roky a nikdy se nestalo, že by byla předána dezinformace,“ vysvětlil Blažek, jak to že byla odvysílána dezinformace o smrti studenta Šmída.

Popsal i to, jak se k Uhlovi dostala: „K Petru Uhlovi byla dovedena Drahomíra Dražská, která pracovala na recepci koleje 17. listopadu, což byly koleje matfyzu. Tvrdila, že má konkrétní informace, že to viděla na vlastní oči na Národní třídě. Působila velmi věrohodně. Říkala, že se účastnila demonstrace, což je patrně pravda, že na vlastní oči viděla, jak ho nakládali.“

Blažek zmínil, že více lidí mluvilo o tom, že na Národní třídě někdo ležel a byl dokonce přikryt vlajkou. Přikrytým mohl být agent StB Ludvík Zifčák. Petr Uhl navíc nebyl první, s kým mluvila, a i když se některým chartistům její výpověď nezdála, vzhledem k jejímu významu byla předána na Západ.

Ani vyvrácení fámy o smrti studenta však události nezastavilo. Do okupační stávky vstoupili studenti vysokých škol a podpořili je divadelníci, kteří přestali hrát. „Myslím si, že klíčovou roli hrála skutečně zpráva o Martinu Šmídovi, která rozpohybovala lidi. Souviselo to s událostmi ze 17. listopadu 1939. Jan Opletal byl postřelen během demonstrace 21. října 1939 a 17. listopadu následovalo zavření vysokých škol. Také v roce 1948 se objevuje zpráva o tom, že byl zastřelen student.“

V souvislosti se 17. listopadem se často uvádějí spekulace, že šlo o akci StB, to je ale podle Blažka nesmysl. „Nikdy se neprokázalo, že by Dražská byla inspirovaná Státní bezpečností. Spojitost mezi Zifčákem a Dražskou se neprokázala, i když se o to snažila řada lidí.“ Dodal že Dražská měla komplikovanou minulost a také brala drogy.

Podobné spekulace o zinscenovaném protestu ale přetrvávají, přiznal Blažek. „Bývá zdůrazňováno, že zájem na změně měla nějaká část moci. Buď se měla spojit s nějakou částí opozice, nebo v tom měly hrát roli západní tajné služby, ale to už je opravdu úlet, protože ze všech dokumentů, které máme k dispozici, je vidět velká obava západních států z destabilizace sovětského bloku.“

Historik uvádí i další hypotézy a spekulace: „Zpráva o smrti studenta se stává součástí jakéhosi sofistikovaného plánu, kde třeba hraje roli Rudolf Hegenbart, což byl představitel 13.  oddělení ÚV KSČ, které řídilo silové resorty a spravedlnost. Mluví se i o tom, že nějakou roli v tom mohli hrát příslušníci KGB, že tady byl na návštěvě jeden vysoký příslušník této sovětské tajné služby a 17. listopadu jednal poblíž Národní třídy. A potom, aniž by to bylo doložené, se vytváří představa, že celý průvod, nejenom to, že tam někdo zemřel, byla připravená provokace, zpravodajská operace, kdy byli lidi zavedeni na Národní třídu, aby tam mohlo dojít k velkému masakru, který vyvolá emoční reakci veřejnosti, jež se postaví proti tomu režimu.“

„Miloš Jakeš zase říká, že šlo o zaprodání Západu, opuštění celého socialistického tábora. Radikálové z druhé strany naopak tvrdí, že to byl komunistický podvod, který za pomoci Václava Havla a dalších lidí z Občanského fóra přinesl vlastně zdánlivou změnu režimu, ale v podstatě to byly jenom kosmetické změny a majetkové pozice si udrželi lidé z předchozího režimu. Je tu spousta variant,“ uvedl historik.

„Je logické, že se lidé snaží nějakým způsobem vysvětlil velmi složité jevy, součástí změn epoch a režimů. Snaží se je vměstnat do nějakého přehledného konspiračního rámce. Je to podle mého názoru nesmysl,“ dodal historik s tím, že žádné vyšetřování nikdy nic takového neprokázalo.

Přesto se letos objevila další spekulace, se kterou přišla skupina Blaničtí rytíři, že studenty na Národní třídu přivedli příslušníci 4. správy SNB. „Na tom setkání s novináři byly promítány fotografie příslušníků čtvrté správy, což je krycí název pro správu sledování, a byly tam promítány fotografie z čela průvodu. Ukázalo se, že to příslušníci StB nejsou, že jsou to buď vysokoškolští studenti, anebo funkcionáři SSM,“ řekl o jejich zjištěních Blažek.

Podle něj je nesmysl, že by v čele šli lidé ze 4. správy: „Nebyli to operativci, někde stáli na rohu a čekali, jestli se objeví dotyčná osoba. Někdy hlídali ambasády. Představa, že zrovna oni někam zavedli průvod, se mi nezdá.“

Skeptický k tomu byl i Švamberk, podle něhož nebylo někoho nutné někam vést: „Rozhodně bych nepopřel, že v průvodu byli příslušníci StB, protože se objevovali na všech demonstracích. Ale původním cílem studentské akce neměl být Vyšehrad. Ten byl domluven dodatečně, protože nebylo povoleno jít do centra. Na Vyšehradě jsem čekal, kdy konečně už někdo řekne - půjdeme do města. A většina těch lidí čekala přesně na to, všichni tam chtěli jít.“

Jediné, co Švamberka překvapuje, je fakt, že zatímco cesta okolo botanické zahrady do centra byla zablokovaná kordonem policistů, po nábřeží se jít do centra dalo. Zablokování Vyšehradské však podle Blažka mělo jasný důvod: „Vždy se snažili zabránit tomu, že někdo půjde do centra Prahy, na Václavské náměstí, které vždycky bylo přirozeným cílem demonstrací. Taky si myslím, že se příslušníci StB snažili průvod trochu utahat. A na Národní třídě jim trvalo docela dlouho, než zasáhli.“

„Samotný zásah nebyl proti celé demonstraci, ale asi dvěma tisícům lidí, kteří nechtěli odejít,“ upozornil. Podle Švamberka však z čela nebylo kam odejít.

I když události postupovaly rychle, obavy přetrvávaly, přiznal Švamberk, který chodil na Václavák: „Sice dozníval šok ze zásahu, ale byla cítit určitá radost, že je možné se naráz sejít na Václaváku a nikdo nezasáhne. Trošku jsme se báli, jestli někdo nezasáhne, ale nikde v okolí se nepohybovaly kolony vozů v žlutobílém zbarvení, nebyly tam obrněné transportéry nebo vodní děla, takže převládala opatrná euforie.“

„Na Národní třídě a potom na Václavském náměstí se lidé objevovali už v sobotu a neděli i v pondělí a úterý. Teprve pak bych řekl, že to začalo mít podobu manifestace, a ne jen spontánní demonstrace, protože z balkonu Melantrichu začali mluvit zástupci Občanského fóra, které vzniklo 19. listopadu a začalo vystupovat jako zastřešující instituce,“ řekl historik.

I tak Švamberk zažil pocit strachu: „Cítil jsem ho ve středu. Dělal jsem na strojní fakultě v Dejvicích. A ve středu ráno jsem tam viděl najíždět autobusy z Kladna plné milicionářů. V tu chvíli jsem se opravdu bál, že teda se to rozseká silou.“

To se však už situace měnila, jak bylo patrné i z článku Rudého práva k nasazení milicionářů: „Ve středu se po Praze roznesly zprávy o tom, že někteří příslušníci Lidových milicí ze závodů mimo Prahu byli povoláni do hlavního města, aby potlačili stávky studentů, demonstraci na Václavském náměstí a obsadili závody. V podvečer jsme se spojili s hlavním štábem Lidových milicí. Dozvěděli jsme se, že ve středu ráno bylo povoláno do Prahy několik mimopražských jednotek Lidových milicí. S přihlédnutím k situaci nebyly tyto jednotky nasazeny. Mezi jedenáctou a patnáctou hodinou se vrátily domů.“

K rychlosti vývoje a ke konci vlády KSČ podle Blažka přispělo dění v okolních zemích, kdy se tábor míru a socialismu rozpadal: „Berlínská zeď padla 9. listopadu. Polsko už mělo za sebou polosvobodné volby z června 1989. Přestože byly uspořádané tak, že část pozic si měla stoprocentně ponechat vládnoucí Polská sjednocená dělnická strana, tak výsledek ve zbytku byl tak drtivý, že nakonec musela být ustavena nová vláda a do jejího čela byl postaven Tadeusz Mazowiecki, který byl navržen opozicí a byl vnímán jako člověk z protirežimního prostředí. V Sovětském svazu byl v čele od roku 1985 Michail Gorbačov, který založil své vládnutí na několika jednoduchých heslech, která řadě lidí připomínala Pražské jaro, protože mluvil o tom, že musí být přestavba, reformy…“

„Velká krize byla ve vztahu místních satrapů, ať to byl Jakeš, nebo premiér Ladislav Adamec, ve vztahu k Moskvě. Oni nebyli zvyklí jednat samostatně. Pod vlivem velkých demonstrací nejdříve padla skupina kolem Miloše Jakeše. Zásadní je, že lidé kolem Jakeše evidentně nedostali podporu z Moskvy a jak se ukazuje z různých dokumentů a vzpomínek, tak podporu nedostal ani Adamec. Nakonec Moskva podpořila variantu, kterou připravil Čalfa s Václavem Havlem, to znamená Čalfa v čele vlády a Havel jako prezident. Komunistická strana jakoby odumřela nejenom na centrální úrovni, ale i v podnicích a ve školách. Přestala hrát roli. Soudruzi, kteří byli ve vládě, a dokonce i nový premiér Marián Čalfa začali odhazovat stranické průkazy a hrát svoji vlastní politiku,“ pospal vývoj situace Blažek.

„Petr Pithart říká, že se už nedá mluvit ani o nějaké revoluci a že to skutečně je nějaká forma svrchu sjednaného politického přechodu. To všecko však bylo možné jenom díky tomu, že na ulicích byli lidé, že na školách stávkovali studenti a potom začali stávkovat i dělníci a další zaměstnanci a 20. listopadu byla generální stávka. Generální stávka trvala dvě hodiny a potom už stávkovali pouze studenti a čas od času byli přemlouváni, aby s tím skončili,“ uvedl Blažek. Občanské fórum oznámilo konec stávek 28. listopadu.

Význam protestů na vývoj však nejde podceňovat, dodal. Pod tlakem ulice se zhroutila vláda, která měla vystřídat tu předlistopadovou. Ukázalo se, že nová vláda Ladislava Adamce byla v podstatě téměř celá komunistická, i když tam byli zástupci různých stran Národní fronty, ale z opozice tam téměř nikdo nebyl. Představa opozice, že bude Adamcovi umožněno, aby tady prováděl reformy, které by umožnily svobodné volby a pozvolný přechod, padla během několika hodin. Odmítli to studenti, odmítla to ulice. Původní koncept Občanského fóra, že oni jsou jakýmisi kontrolory moci, kterou vykonává někdo jiný, velmi rychle vzala za své. Ale to, co bylo klíčové, se odehrávalo v zákulisí. Lidé s velkým nadšením přijímali ohlášené kroky, ale ty byly výsledkem dohod.“

To byl i případ volby prezidenta, zmínil Blažek: „Komunisté říkali, že chtějí přímou volbu, protože si byl jistí, že Václava Havla by asi nikdo v přímé volbě nezvolil. Nakonec byl po dohodě s Mariánem Čalfou využit formální systém, kdy zastupitelé ve Federálním shromáždění odevzdávali hlasy pro někoho na základě předem dojednaných dohod. Po několika letech se ukázalo, že to skutečně bylo na základě setkání Václava Havla a Mariána Čalfy. Jiří Suk to popsal velmi důkladně ve své vynikající práci o Občanském fóru.“

„Na jedné straně to umožnilo poměrně hladký přechod od jednoho systému k druhému, ale za velké účasti těch stávajících elit. Nikdo možná nedomyslel, že se komunistická strana, která se zdála slabá i díky tomu, jak odhazovali stranické knížky i představitelé strany, ukázala životaschopná, a nakonec hraje určitou roli do dnešní doby,“ podotkl historik.

„Křižovatka byla v lednu 1990,“ pokračoval. „Václav Havel přišel prostě ze Strakovy akademie, ale přesně nevíme, co všecko bylo domluveno Máme nějaký záznam z jednání vedení Občanského fóra. Víme, že bylo domluveno, že budou dál pokračovat strany Národní fronty a odehraje se souboj ve svobodných volbách. Svobodné volby byly odsunuty poměrně daleko až do června 1990. Myslím si, že to nebylo šťastné, i když nakonec Občanské fórum s Veřejností proti násilí zvítězilo poměrně výrazně. Přesto si myslím, že kdyby se volby konaly někdy v únoru nebo v březnu, tak by ty výsledky byly daleko radikálnější a pozvolná proměna by vypadala jinak.“

I Švamberk měl k vývoji výhrady: „Když jsem viděl spolu zpívat Karla Kryla s Karlem Gottem na balkonu Melantrichu, cítil jsem nechuť, že tento symbol normalizačního popu komunistické éry zpívá s Krylem. Chápal jsem, že pro venkov to může být dobrý symbol, ale nelíbilo se mi to.“

„Měl jsem už tehdy pocit, že to jde moc rychle a moc snadno, že jsme to dostali hrozně snadno a že kvůli tomu nedojde k dostatečnému očištění společnosti. Ne že bych chtěl vidět někoho viset na kandelábru, to jsem si opravdu nepřál a nepřeju, ale měl jsem pocit, že snadnost, s jakou se režim zhroutil, vedla k tomu, že mnoho lidí spojených s tím režimem mohlo nadále těžit ze svých funkcí, ze svých znalostí a ze svých konexí. A doteď si myslím, že kdyby to bylo o něco delší a kdyby to začalo o něco dříve, tak by to tu mohlo vypadat přece jenom trochu jinak,“ pokračoval dnešní novinář.