Nacisté a atomová bomba

Když v roce 2005 vydal německý historik Rainer Karlsch knihu Hitlerova bomba s podtitulem Tajná historie německého hledání jaderné zbraně, vzbudil značný ohlas. Podle něj totiž provedli Němci na svém území před koncem druhé světové války minimálně tři testy jaderných zbraní na dvou místech: na Rujáně a v Durynsku.

Kontroverzní publikace vyvolala hlavně v německých odborných kruzích vášnivé diskuze. Ekonomický historik Karlsch totiž nebyl žádný divoký konspirátor, nýbrž absolvent renomované Humboldtovy univerzity v Berlíně, který několik let pracoval pro Německou výzkumnou nadaci (DFG), financující ročně vědu miliardami eur.

Na základě materiálů z archivů německých institucí a východoněmecké tajné služby Stasi, zpřístupněných v 90. letech, a dokumentů ze sovětských archivů, odtajněných v roce 2004, došel k závěru, že první jaderný výbuch v historii proběhl 12. října 1944 na ostrově Rujána.

Jeho názor podpořil italský válečný zpravodaj Luigi Romersa, jehož údajně vyslal diktátor Mussolini do Německa zdokumentovat účinnost nové „dezintegrační bomby“. Test popsal po válce v knize Tajné Hitlerovy zbraně: „Odvedli mě do betonového bunkru s otvorem z mimořádně silného skla. Pak přišlo upozornění, že nastane detonace. Objevil se náhlý oslepující záblesk, bunkr se lehce otřásl a vzápětí vystoupil k nebi hustý sloup kouře zakončený velkým květem.“

Svědectví ovšem poněkud zpochybňuje fakt, že Romersa nebyl schopen lokalizovat ostrov, kde údajný test proběhl, ani uvést jména zúčastněných. Skeptik se těžko brání pocitu, že kdesi kváká novinářská kachna…

Zajímavější jsou výpovědi místních obyvatel spolkové země Durynsko, jež Karlsch objevil v archivech Stasi. Týkají se vojenského výcvikového prostoru Ohrdruf. Zaujalo ho zejména svědectví Cläre Wernerové, která výbuch sledovala 4. března 1945 z věže hradu Wachsenburg.

„Bylo asi půl desáté, když se za jezerem Röhrensee najednou rozzářilo cosi jako stovky blesků, uvnitř červené, zvenku žluté a tak jasné, že by se daly číst noviny. Trvalo to velmi krátce. Pocítili jsme jen silný závan větru a vzápětí to zmizelo,“ uvedla s tím, že druhý den krvácela z nosu, bolela ji hlava a tlačilo v uších.

Podle Karlsche mohlo jít o experiment s fúzní bombou: dutou koulí vyplněnou směsí těžké vody, lithia a štěpných materiálů. Kdyby obal tvořený explozivní vrstvou vybuchl směrem dovnitř, vyvolalo by to jadernou fúzi. „Teoreticky to snad mohlo fungovat - kdyby ovšem Němci dokázali plutonium nebo vysoce štěpný uran do náplně vyrobit v potřebném množství. Což nedokázali,“ konstatuje Filip Grygar.

Přesto výpověď paní Wernerové zaujala německé odborníky natolik, že nezávisle na sobě provedli několik analýz vzorků tamní půdy. Spolkový úřad pro radiační ochranu (BfS) ani Spolkový úřad pro fyzikální techniku (PTB) však nezjistily prokazatelně nadměrnou úroveň radiace, našly jen drobné odchylky. „Konečný důkaz neexistuje. Jen řetěz indicií,“ připouští Rainer Karlsch.

„To je ,jedna paní povídala‘. I osmdesát let po výbuchu skutečné jaderné zbraně by v krajině musely zůstat stopy rozpadových prvků jaderného štěpení: například izotopy technecia a zbytkové izotopy plutonia nebo vyšší koncentrace uranu-235. Jestli v Ohrdrufu skutečně něco bouchlo, tak tzv. špinavá bomba, kdy klasická výbušnina rozmetá radioaktivní látky. Ale to není jaderná zbraň, v níž proběhla nekontrolovaná řetězová reakce,“ shrnuje Filip Grygar.

Zpočátku ovšem Němci měli v uranovém výzkumu značný náskok. „Jediným impulzem k vývoji americké atomové zbraně byl obrovský strach, že Adolf Hitler získá díky geniálnímu a velmi ctižádostivému Heisenbergovi jaderné zbraně,“ říká Filip Grygar.

Z iniciativy jaderných vědců rozjelo Německo pod patronátem armády vládní projekt Uranverein, Uranový spolek, už na jaře 1939. V únoru 1942 testoval Werner Heisenberg v Lipsku první jaderný reaktor na světě: produkoval o 13 procent víc neutronů, než dodával iniciační zářič. K udržení řetězové reakce to sice nestačilo, mířil však správným směrem. Teprve půl roku poté byl zahájen americký atomový projekt Manhattan.

Materiál Němcům nechyběl. Po vyhlášení protektorátu těžili uran v českém Jáchymově a po obsazení Belgie se zmocnili uranu z Belgického Konga. Měli také přístup ke strategické těžké vodě z továrny v okupovaném norském Vemorku.

A kromě Heisenberga, nejmladšího laureáta Nobelovy ceny v oboru, se válečného uranového výzkumu ochotně účastnily další německé vědecké kapacity světových jmen: nositel Nobelovy ceny Otto Hahn, Heisenbergův žák Carl Friedrich von Weizsäcker či vynikající fyzik Paul Harteck.

Problém však představovalo rozdrobení výzkumu. V rámci Uranového spolku pracovaly dva hlavní týmy. První řídil Heisenberg, který prováděl výzkumy na univerzitě v Lipsku a v ústavech Společnosti císaře Viléma v Berlíně. Druhý, soustředěný v armádní výzkumné stanici v Gottow u Berlína, vedl schopný fyzik a nacista Kurt Diebner.

Pro Uranverein pracovaly i další univerzitní ústavy, vědecké laboratoře a průmyslové podniky jako chemický gigant I. G. Farben. Kromě toho se jaderným výzkumem zabývala vědecká sekce říšské pošty a v posledních letech války také Hitlerův zplnomocněnec Hans Kammler, který řídil továrny na nacistické tajné zbraně.

Pokroky ve výzkumu brzdila konkurence mezi jednotlivými skupinami. „Soutěživý teoretik Heisenberg víceméně pohrdal mladým, experimentálně zaměřeným týmem Kurta Diebnera,“ konstatuje Filip Grygar. Důvodem, proč Němci ve výzkumu zásadně zaostali, ale nebyla jen řevnivost. Prostě zaspali.

Po počátečních rychlých vítězstvích uvěřili, že válka bude krátká a k vítězství postačí konvenční zbraně. Jaderné bomby, jejichž vývoj vyžadoval značné dlouhodobé náklady, považovali za arzenál budoucnosti, který jim pomůže udržet vládu nad poválečným světem.

Sám Hitler měl vůči „židovské“ kvantové teorii poněkud odtažitý vztah. Když o možnostech jaderného štěpení horoval ministr poštovních úřadů Wilhelm Ohnesorge, vzděláním fyzik, vůdce ho zpražil: „To by mi tak ještě scházelo, aby atomovou bombu vynalezl můj ministr pošt!“ Krátce nato se kvůli nedodržování bezpečnostních pravidel v laboratoři vzňal první Heisenbergův reaktor v Lipsku a Hitlerův zájem o jaderné zbraně ochladl ještě víc.

Zatímco americký projekt Manhattan soustředil v závěrečné fázi několik set špičkových specialistů, na tři sta tisíc dalších odborníků a spolykal dvě miliardy tehdejších dolarů, německý uranový výzkum vyšel na osm milionů říšských marek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v přepočtu zhruba tisíckrát méně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a podílela se na něm sotva stovka špičkových vědců. A ve chvíli, kdy na východní frontě došlo ke zlomu, bylo už na nápravu pozdě. V prohrávané válce začínaly Němcům chybět suroviny, výrobní kapacity i čas.

„Výroba obohaceného uranu totiž trvá dlouho a je velmi komplikovaná. Štěpného izotopu 235 vhodného pro atomovou bombu je v přírodním uranu jen 0,72 procenta a zádrhel spočívá v jeho nesmírně obtížné separaci od neštěpitelného uranu 238,“ vysvětluje Filip Grygar.

„Němci navíc zřejmě nedokázali spočítat kritické množství uranu pro jaderné štěpení, a tak zvolili k sestrojení jaderné zbraně zdánlivě jednodušší cestu: vybudování reaktoru. Věděli, že stačí uran obohacený jen o několik procent a rozjede se jaderný reaktor, který bude vyrábět energii a jako vedlejší produkt štěpný prvek plutonium. A plutonia stačí k výrobě bomby pár kilo, zatímco složitě vyráběného vysoce obohaceného uranu by musely být desítky kilogramů,“ popisuje.

Němečtí fyzikové intuitivně zamířili správnou cestou, dlouhodobě kontrolovanou řetězovou reakci v jaderném reaktoru ale spustit nedokázali. „Nepodařilo se jim navrhnout správné velikosti a proporce reaktoru ani hmotnosti materiálů. Fatálně podcenili úlohu moderátoru jaderné reakce: neúspěšně vyzkoušeli čistý grafit, ten ovšem obsahuje prvky bóru a kadmia, které pohlcují neutrony, takže blokují štěpení. A využitím grafitu ultra čistého se už dál nezabývali, takže zůstali závislí na těžké vodě, kterou jen obtížně získávali z okupovaného Norska,“ vypočítává Grygar hlavní příčiny selhání.

Fakta ohledně německého neúspěchu nevyvracejí ani dvě časté, leč nesprávné domněnky. První se vztahuje ke 14. květnu 1945, kdy Spojenci zajali v Atlantiku německou ponorku U-234, mířící do Japonska. Vezla mimo jiné osmdesát válců, obsahujících celkem 560 kilogramů oxidu uraničitého. Podle některých spekulací stačilo redukovat tento přečištěný uran na kov a spustil by jadernou reakci.

To je sice pravda, jenže… „Transformovat oxid uraničitý na palivo do reaktoru není ani dnes žádná brnkačka. Separační postupy jsou náročné, musí se tisícinásobně opakovat. Němci to zkoušeli s minimálními výsledky,“ uvádí Filip Grygar.

Další domněnka se týká solného dolu Asse II v Dolním Sasku, jenž v letech 1967–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1978 sloužil jako hlubinné úložiště radioaktivního odpadu. V roce 2007 byla zjištěna radioaktivní kontaminace okolí. Fakt, že ze zapečetěného dolu prosakují radioaktivní látky, vyvolal největší ekologický skandál v poválečných dějinách Německa. A v rámci hledání viníků se objevila mimo jiné výpověď ředitele úložiště z roku 1967. „Naše sdružení (míněn provozovatel úložiště Helmholtz Zentrum München) potopilo v dole radioaktivní odpad z poslední války, uranový odpad z přípravy německé atomové bomby,“ píše se v ní.

„To ale nevydává žádné svědectví o stavu německého uranového výzkumu. Radioaktivní materiál totiž nemusel projít štěpnou reakcí,“ komentuje Grygar. Což dokládá analýza Klause Mayera z Ústavu pro transuranové prvky v Karlsruhe. V roce 2009 zkoumal dvě uranové kostky, které byly za druhé světové války součástí dvou různých typů německých jaderných reaktorů. A zjistil, že v reaktorech, z nichž pocházejí, se štěpná reakce nikdy nerozběhla.

Přesto němečtí fyzikové na uranovém výzkumu úporně pracovali až do posledních dnů války. Pod hrozbou sílícího bombardování Spojenců byly od konce roku 1943 jaderné výzkumy přesunuty na jih Německa, do Rakouska a zřejmě i na území Protektorátu Čechy a Morava. Americký biochemik Todd Rider uvádí na svých webových stránkách Rider Institute, že Němci těžili a zpracovávali uran mimo jiné i ve Štěchovicích, v Jáchymově, Příbrami či Brně.

Po úspěšném vylodění Spojenců v Normandii sice už bylo jasné, že válku prohrají, špinavými bombami však mohli napáchat ještě hodně škody. Pokud je Hitler měl, proč je nepoužil? Bál se odplaty spojeneckých vojsk na území Německa? Pokud ano, pak oprávněně.

„Kdyby se bombardování Londýna skutečně stalo vážným problémem a rakety s ničivým účinkem dopadaly na centra vlády, jsem připraven udělat cokoli, co by zasáhlo nepřítele na nejzranitelnějším místě. Mohli bychom mnoho německých měst zasáhnout takovým způsobem, že by většina obyvatelstva vyžadovala neustálou lékařskou péči,“ psal v červenci 1944 Winston Churchill šéfovi své kanceláře, generálu Hastingsi Ismayovi, s tím, že nevylučuje použití yperitu.

Hlavním důkazem, že se Němcům za války atomovou bombu vyrobit nepodařilo, jsou pak přepisy rozmluv z Farm Hall, sídla anglických tajných služeb, zveřejněné v roce 1993. Tam bylo krátce po válce internováno deset špičkových německých atomových vědců, mezi nimi i Heisenberg, Hahn, Diebner, Harteck a Weizsäcker. Byli oficiálně vyslýcháni, ale také tajně odposloucháváni, aby Spojenci zjistili, do jakého stadia obávaný německý jaderný výzkum skutečně dospěl, a také aby se zabránilo jejich případné spolupráci se Sovětským svazem.

Odposlechy ukázaly, že informace o svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki zajatce zdrtila a šokovala. Nikoli ovšem kvůli desítkám tisíc mrtvých, ale proto, že neuspěli jako první.

Záznamy z Farm Hall zároveň boří poválečnou legendu o tom, že němečtí fyzikové vývoj atomové bomby úmyslně brzdili, aby nedali Hitlerovi do ruky ničivou zbraň. „Zcela dobrovolně vyzradili nacistům o jaderném štěpení všechno. Domnívám se, že by Hitlerovi bombu sestrojili. Nechtěli totiž potupně prohrát další světovou válku a děsili se pomsty Rudé armády za zvěrstva, která spáchali na území Sovětského svazu,“ říká Filip Grygar.

Otázkou zůstává, jak moc Němcům k úspěchu chybělo. „Kdyby byli centrálně organizovaní… Kdyby dokázali spolupracovat… Kdyby nebyli pod tlakem bombardování vytlačeni na jih… tak by zřejmě měli dostatek těžké vody i uranových kostek. A pokud by ještě postavili bytelnější reaktor, pak by se jim ho - možná - podařilo spustit už v roce 1944. Ale než by zahájili průmyslovou výrobu plutonia, trvalo by to roky. Válku prostě vyhrát nemohli,“ uzavírá Filip Grygar.