Na mírové slavnosti na Vysočině v září 1945 zabíjelo vysoké napětí

Je nedělní dopoledne 2. září 1945. Z dálky je slyšet dechová hudba a její břinkavý zvuk se postupně blíží. Do údolí mezi městečkem Zahrádka a vesnicí Kožlí směřují ze všech stran špalíry lidí. Nakonec jich bude několik tisíc. Ve svátečních šatech, uniformách, krojích, v šátcích a kloboucích. Přijíždějí na nákladních autech, motorkách, na kolech.

V údolí bude slavnostně odhalena pamětní deska třem protinacistickým odbojářům, kteří zde padli před sedmi měsíci při přestřelce s gestapem a protektorátními četníky. Pod desku bude ve zvláštní schráně uložen popel zastřelených Karla Pulce, Bohumila Klucha, Josefa Pipka. Dorazí příbuzní zastřelených, oddíl skautů, delegace z Prahy, z Okresního národního výboru v Ledči nad Sázavou, lidé ze širokého okolí.

Desetiletá Eliška Hotovcová v kroji a s věnečkem ve vlasech schází do údolí od Kožlí, doprovázena dědečkem.

Z Hojanovic na tryznu do Kobyláku šlape na kole jabloňovou alejí devatenáctiletý Jaroslav David. Jako nejstarší ze sourozenců v těchto dnech přebírá po nemocném otci hospodářství.

Z Mnichovic se blíží nákladní auto se skupinou mladých. Kluci a holky sedí na valníku na seně a zpívají. Mezi nimi i jednadvacetiletá Tonička Vlasáková v zelenkavých šatech. Vyučila se obchodní příručí a odešla prodávat do Prahy. Zrovna má volno a přijela na neděli domů. Vyrazila s bandou z rodné vsi a navíc se domluvila s kamarádkou Miladou Babkovou, že se na slavnosti setkají.

Devatenáctiletá Milada Babková je jedinou a upjatě vychovávanou dcerou ředitele berního úřadu v Praze-Vršovicích Bertholda Babky, ale prázdniny trávívá v Dolních Kralovicích u matčiných rodičů. Konečně bude moci začít studovat vysokou školu a stát se medičkou. Kralovický soused pan Marek jí v sobotu slíbil, že ji na slavnost do Kobylího dolu druhý den brzy ráno odveze na motorce. V neděli však dorazil k Babkům se zpožděním a omluvou, že zaspal, a tedy nepojedou. Jenže paní Babková, Miladina matka, začne na pana Marka naléhat, že dcera tam má sraz s kamarádkou a že jí to slíbila a jak by vypadala, kdyby slib nesplnila. Milada nakonec sedne do sajdkáry a pan Marek vyrazí směr Kobylák. Do smrti si bude vyčítat, že Babkovou tehdy poslechl a jel.

Z Čechtic odjíždí na slavnost náklaďák, který řídí Antonín Košťál, strejda bratrů Jirky a Standy Košťálových, synů čechtického pekaře, a s nimi se veze o něco starší spolužák Franta Krátký z kovárny. A před nimi stejnou cestu absolvuje osobní auto s rodinou čechtického lékaře MUDr. Miloslava Černého, vyhlášeného praktika a v té době šéfa sociálního odboru na ledečském ONV.

Z nedaleké Ledče se s kamarádem na mírovou slavnost pěšky vypraví patnáctiletý Mirek Vostatek, syn místního tiskaře, který ke slavnosti vydal malou brožurku. Jenže v kopci nad Ledčí, asi v polovině cesty, Mirka přepadne jakási tíseň a vnuknutí. Obrátí se na kamaráda a říká mu: „Hele, mně se tam moc nechce, bude tam stejně hojně lidstva. To nemá cenu, vrátíme se.“ Do údolí tedy nedojdou.

Dostavila se také četa partyzánského oddílu Ludvíka Svobody z Chrudimska pod vedením jednatřicetiletého desátníka Jaroslava Pudila, řezníka a uzenáře z Miřetic. Partyzáni mají na hlavách lodičky a v Chrudimi před odjezdem dostávají německé samopaly MP-40 (Maschinenpistole 40) a ostré náboje. Zatím ještě nejsou informováni, že budou při slavnostním odhalování střílet čestnou salvu.

Údolí je plné lidí, kteří stojí pod svahem, na svahu i na silnici s mostkem. Milada Babková sraz s kamarádkou Toničkou Vlasákovou na poslední chvíli stihla a teď spolu stojí pod mostkem a něco si špitají.

Ve skalnatém svahu je vedle pamětní desky pověšena československá státní vlajka. Nad hlavami lidí vedou dráty elektrického vedení o napětí 22 tisíc voltů.

Zástupce ONV vítá účastníky i partyzány. Poté, ještě před samotným odhalením desky, napochoduje mezi dav pod stráň partyzánská jednotka, kterou vede desátník Pudil. Čelo útvaru stojí proti skalnatému svahu, pod mírně prověšenými dráty vedení. Poblíž dozorující strážmistr SNB Josef Kafka upozorní Pudila, aby byl obezřetný, že nad hlavami mají dráty vysokého napětí. „Buďte bez obav, soudruhu,“ žoviálně odpověděl Pudil. „Něco jsme se za války nastříleli do fašistů. Tohle si umím srovnat, budeme střílet proti lesu.“

Když to uslyšel kapelník Myslík, dal svým muzikantům jednoduchý povel: „Tak, hoši, pět kroků dozadu, ať nestojíme pod těmi dráty, co kdyby…“

Kapela zahraje státní hymnu. Údolím zní potlesk. Desátník Pudil dává slyšitelný rozkaz: „Ke slavnostní salvě, jednotko, připravit! Pal!“ Zazní první salva.

„Pal!“ Zazní druhá salva. „Pal!“ Třetí salva.

V tom momentu některý z partyzánů z útvaru trefil ostrým nábojem drát vysokého elektrického napětí. Asi v polovině vedení jej střela rozdělila a konce drátů padly do davu.

Vteřina. A místo se mění v údolí děsivého křiku a zmatku. Někteří začnou prchat do strání, jiní po silnici, narážejí do sebe, padají na zem, zoufale volají: „Jsme přepadeni! Němci! Zrada!“

Z drátu srší jiskry, jako jedovatý had se kroutí a zasekává do živého masa lidí, které se prudce škvaří a mění se v černou zuhelnatělou kůrku. Hoří vlasy, oblečení, tráva. První zemřel čtrnáctiletý Karel Blažejovský, který nestačil uskočit. „Žhavý rudožlutý drát se vlnil v polooblouku mezi námi jak smrtelný bič,“ popsala později ony chvíle Eliška Hotovcová. Projela jí omračující síla, upadla na zem a cítila, jak jí na hlavě hoří čelenka, chomáčky vlasů a začíná strašně pálit kůže na noze. Dědeček ji pohotově chytil oběma rukama a začal ji zvedat, ale výboj zasáhl i jeho a vyrval mu spodní ret. Oba přežili.

Drát přímo „uštknul“ Miladu Babkovou, hroutí se do trávy, hoří a zčerná, podobna „zuhelnatělé topince“, jak vzpomínal Vladimír Myslík. Vedle stojící Tonička Vlasáková dostane zásah drátem přes podbřišek. Mladší kamarádi Pepík Navrátil, sedmnáctiletý krejčovský učeň, a kovářský pomocník Olda Zelenka, kteří s ní přijeli náklaďákem a mají sílu, se jí snaží pomoci. Všichni tři na místě umírají.

Opodál padá čtyřiapadesátiletý kameník Antonín Turek a také Jaroslav David, jehož tvář se v mžiku změnila v černou masku. Jeho bicykl zůstane ještě dlouho opuštěně stát opřený o patník u lesa.

Zasažení jsou skoro šest minut v plamenech. V panice a křiku zachoval chladnou hlavu velitel skautského oddílu, sám bývalý voják. Vytrhl samopal jednomu ze šokovaných vojáků, vyběhl do stráně a odstřelil druhý konec drátu.

Duchapřítomnost neztratil ani lékař doktor Černý, který s manželkou ihned poskytuje první pomoc zraněným a umírajícím.

Přítomný kněz Josef Toufar, známý z pozdější kauzy „číhošťského zázraku“, do farní kroniky později napsal: „Došlo k hroznému neštěstí. Byl to hrozný pohled. Lidé nevěděli, co se děje, prchali ve zmatku, pod dráty se škvířila těla zasažených. Hrozný zápach spálených těl se nesl krajem.“

Improvizuje se ve spěchu. Zranění a umírající jsou nákladním autem odváženi do zdravotnického střediska v nedaleké Zahrádce. Tamní chodba a čekárna jsou během chvíle plné nosítek a dek, na kterých leží nemohoucí těla, ozývá se sípavé vzdychání a nářek. Zahrádecký lékař Josef Pavlík poskytuje zraněným nezbytnou pomoc a určuje, kdo má být urychleně převezen do humpolecké nemocnice. Sedm mrtvých těl zůstává ležet na chodbě.

Hned v pondělí ráno 3. září 1945 se na Okresním národním výboru v Ledči nad Sázavou koná mimořádné zasedání rady okresu. Předseda Miloslav Růžek konstatuje, že „nevysvětlenými zůstávají dva body, a sice – kdo dal rozkaz k palbě a kdo byl zodpovědný k vykonávání rozkazu“. V zápisu ze schůze se konstatuje: „Velící desátník partyzánské jednotky prohlásil, že mu jeden četník řekl, kterým směrem se dá střílet. Byli proto svoláni všichni četníci, kteří konali službu v Kobylím dole, a velící desátník žádného z nich nepoznal. Každý má navíc dojem, že útvar nastupoval se zbraní nabitou. Salvy byly mimo program. Usneseno vyslati delegace k pohřbům a obstarání věnců.“

V humpolecké nemocnici je na tom relativně nejlépe třicetiletý Oldřich Šanda, který byl zasažen elektrickým proudem nad pravým loktem. Po převazech a ošetřování je domů propuštěn 11. září. Desetiletá Eliška Hotovcová má zranění na rtu a na hlavě spálené místo menšího rozsahu. Propuštěna je společně se třiačtyřicetiletým Václavem Pajerem o deset dní později.

V daleko vážnějším stavu se v nemocnici ocitli dva malí chlapci, desetiletý Stanislav Košťál a dvanáctiletý Stanislav Trojan. Košťál zůstal po zásahu elektrickým drátem v bezvědomí. Je zraněn na tváři, na celé hlavě a dolních končetinách.

Podobně i dvanáctiletý Stanislav Trojan je popálen na mnoha místech – na temeni hlavy má vypálené vlasy a zranění je hluboké, až k lebce. Na obličeji vedle pravého oka zásah a také na čele a uchu. Několik článků prstů na pravé ruce a pravé noze musí být kvůli gangréně amputováno. Trojan s Košťálem přežili a do domácího léčení byli propuštěni na Vánoce 1945. Otřesné následky si jejich těla ponesou do smrti.

Kdo však nepřežil a v nemocnici popáleninám čtvrtého stupně podlehl, byl patnáctiletý František Krátký. Těžké popáleniny mu způsobil nejenom „pohybující se drát, ale i elektrické sršení“.

Celková bilance slavnosti: osm mrtvých a patnáct těžce zraněných.

V lednu 1946 se v Ledči nad Sázavou konalo hlavní přelíčení před vojenským soudem z Tábora proti desátníku Jaroslavu Pudilovi. Ten onoho 2. září velel partyzánské jednotce, která přestřelila elektrické dráty. Přestože na ledečském soudě vystoupila celá řada přímých svědků a bylo jasně prokázáno, že desátník Pudil nesl hlavní odpovědnost za svou jednotku a její počínání, byl nakonec odsouzen pouze za přečin „proti tělesné bezpečnosti“ k trestu vězení v trvání čtyř měsíců, zostřenému jednou týdně tvrdým ložem. S dodatkem: „Povoluje se však podmíněný odklad výkonu trestu se zkušební dobou dva roky.“

Soud konstatoval: „Poněvadž obžalovaný se k činu doznal a spáchání jeho lituje, jest dosud bezúhonný, požívá ve svém bydlišti dobré pověsti, účastnil se podzemního hnutí v době okupace činně jako partyzán, dospěl soud k přesvědčení, že k nápravě obžalovaného stačí protentokráte pouhá pohrůžka trestem, aniž by bylo třeba skutečného jeho výkonu.“

Vojenský prokurátor se na místě odvolal proti nehorázně nízkému trestu, jenže Nejvyšší vojenský soud v Praze o pár měsíců později výrok vojenského soudu nižší instance potvrdil.

Když se po letech ptám Boženy Vlasákové, sestry zemřelé Toničky, zda tehdy po válce žádali nějaké odškodnění či satisfakci, mávne rukou: „Tehdy na to nebyla společenská atmosféra, všichni byli rádi, že je po válce, a za zády jsme měli miliony mrtvých. A navíc hledat v této věci úmysl bylo asi obtížné. Co zbývalo? Museli jsme se protloukat životem bez Toničky.“

(Autor je básník a spisovatel)