Na co zemřel Bedřich Smetana? Nejasnosti ohledně diagnózy trvají

Bedřich Smetana byl milý, laskavý muž, „umělecky a lidsky skromný… sebekritický, snášenlivý“, který „nepodléhal nemírným změnám nálad“, jak ho charakterizoval neuropatolog Ladislav Haškovec v roce 1925 v časopisu Revue v neurologii a psychiatrii. Osud přitom skladatele urputně pronásledoval.

Kvůli „němectví“, ze kterého jej vinila konzervativní „staročeská“ Národní strana v čele s Františkem Ladislavem Riegrem, čelil nepřízni části veřejnosti. Byl cílem nevybíravých výpadů hudebního kritika Františka Pivody, jenž mu vytýkal „nezáživnou cizotu“. Snášel konkurenční nevraživost Jana Nepomuka Maýra, jehož vystřídal na postu dirigenta Prozatímního divadla. Musel se vyrovnat s tragickou ztrátou milované první manželky a tří dcer, jež zemřely v dětském věku. Zoufalství nepropadl, ani když ho postihla ztráta sluchu: právě jeho, hudebníka! Přesto tvořil dál.

Ke smrti se protrpěl. A ani po ní nenašly jeho ostatky klid. Při pitvě mu byl odebrán mozek a uložen ve speciální skleněné nádobě k dalšímu vyšetření. Za stejným účelem bylo v roce 1987 exhumováno jeho tělo z hrobu na Vyšehradě. A výsledky antropologického průzkumu vyvolaly - slovy psychiatra Cyrila Höschla - „emocemi nabitý boj o diagnózu národního velikána“, který trvá dodnes. Důvodem je domněnka, že skladatelovu smrt zapříčinila pohlavní choroba syfilis (lues venerea).

Závažné zdravotní problémy se u Bedřicha Smetany zpočátku projevovaly plíživě, v podobě sluchových halucinací. Cestou vlakem mu do rachocení kol zněl v hlavě dvojzpěv mužských hlasů a tóny varhan. Slyšel neexistující hru flétny a klavíru, přerušovanou silným hučením v uších, jako by stál u vodopádu. Tinitus se postupně zhoršoval. Přestal slyšet na pravé ucho. A koncem října 1874, půl roku po svých padesátinách, definitivně ohluchl i na to levé.

Léčili ho naprostým tichem i rtuťovou mastí. Zkoušel také „svaté“ guajakové dřevo Guaiacum sanctum dovážené z Ameriky. Nic nepomohlo, musel se vzdát dirigentského místa. Odstěhoval se s rodinou do Jabkenic k dceři z prvního manželství. Její muž nadlesní Josef Schwarz poskytl tchánovi důstojné zázemí a skladatel ho s láskou oslovoval „synu“.

Třetinu svých děl, mezi nimi i ta nejslavnější, složil Bedřich Smetana právě v Jabkenicích, už zcela hluchý: například cyklus symfonických básní Má vlast, smyčcový kvartet Z mého života či opery Hubička, Tajemství a Čertova stěna.

Od roku 1882 se začal jeho zdravotní stav zhoršovat. Zapomínal, ztrácel věci, kynul z okna neexistujícím osobám. „Temnou tu vřavu proniká skřek hlasů od falešného hvízdání až ku příšernému řvaní, jako by fúrie a běsi vzteklým vřeskem na mne doráželi; rozladěné vřeštění trub a jiných nástrojů se mísí do pekelného toho povyku a vše to přehlušuje a hatí hudbu moji,“ stěžoval si svému žákovi Janu Ludevítu Procházkovi.

Postupující demence úplně změnila skladatelovu osobnost. Celoživotně skromný a plachý člověk začal vychvalovat svá díla a rozmařile utrácet. Nejhorší byly jasné chvilky, kdy si úpadek mysli uvědomoval. „Ani číst jsem netrefil… já zapomněl jména nynějších a historických osob a nic než ,tě‘, ,tě‘, ,ně‘ jsem křičel, mezitím dlouhé pauzy při otevřených ústech… Za několik dní, asi za týden na to, se to opakovalo v mnohem silnějším stupni, já při tom nemohl ani slovíčko vyslovit,“ stýskal si v dopise nejbližšímu příteli Josefu Srbovi-Debrnovovi.

O rok později přestaly být jeho listy srozumitelné: „V největší rychlosti píšu, aby jste mě zakoupil za 20 až 30 x postbriefmarken roth mit grossem funfer so pětka červená 5 gleich 30 Stuck I fl… chraňte se před zlomislností…“ nabádal Srbu.

Strašně zhubl. Přestával poznávat své blízké. Neartikulovaně blábolil. V záchvatech zuřivosti pálil partitury. Rozbíjel nábytek a vyhrožoval lidem v okolí revolverem. Rodina už nedokázala zmateného starého pána uhlídat: 22. dubna 1884 ho nechala převézt do Ústavu pro choromyslné v Kateřinské ulici v pražském Novém Městě.

Smetanův stav zachytil dle dobových chorobopisů psychiatr Jaroslav Vacek ve článku Choroba Bedřicha Smetany - spekulace bez konce? publikovaném na webu časopisu Česká a slovenská psychiatrie.

„Vydrží několik hodin za sebou křičet, obírá se v myšlenkách Lisztem a Wagnerem, císařem, korunním princem, jest nečistý, vodu nechce ani vidět. Čistí-li se v koupeli, pláče, prosí o pomoc, utíká, nezná svých dítek ani spolubydlících. Uvádí v bytě vše v nepořádek, rozbíjí okna, abstinuje po dva až tři dny, potom zase hltavě jí. Trpí velmi vyvinutou pomateností,“ uvedl v doporučení k hospitalizaci lékař Augustin Guth.

„Na pohovce zmítal sebou žvatlající stařík. Byl vědomí zúplna zkaleného a při tom velmi neklidný. Ač se sám již na nohou neudržel, nepopřál ve stálých expansivních afektech ani chvíli sobě ani svému okolí klidu. Domlouvati mu nebylo lze. Neslyšel! Naštěstí nebyl silným, snadno byl překonáván. Pokrm odmítal a bylo jej nutno krmit. Světlých okamžiků neměl. Jen mrákoty a halucinace… V těle byl mistr kost a kůže, vtělená vetchost. Zvolna zhasínal. Někdy se smál zlomeným, spíše sténání podobným smíchem paralytiků,“ popsal poslední chvíle ošetřující lékař Václav Walter.

V pondělí 12. května 1884 o půl páté hodině odpolední, ve věku šedesáti let, vydechl velký český hudební skladatel Bedřich Smetana naposledy. Smrt pro něj byla vysvobozením. Jak napsal Josef Václav Sládek Juliu Zeyerovi: „Myslím, že ta duše těžce tělo opouštěla a že trpěl mnoho.“

Pitvu provedl o dva dny později v patologickém ústavu na Albertově uznávaný profesor Jaroslav Hlava. „Dementia senilis (stařecká demence),“ shrnul diagnózu v pitevním protokolu. O pár řádek dále dodal, že změny na mozku odpovídají „p. p. - tedy progresivní paralýze - dlouho se vlekoucí“. Což je jeden ze znaků terciárního stadia lues.

Smetanův chorobopis se ztratil. Mozek byl po pitvě odebrán a uložen ve speciální skleněné schráně k dalšímu zkoumání. Při renovaci patologického ústavu převezli nádobu do nedalekého anatomického ústavu. Za druhé světové války, kdy instituci ovládli Němci, ukrýval mozek plzeňský patolog Josef Vaněk. Po válce jej převzal neurohistolog Vladimír Haškovec pro připravovaný Ústav mozku. Při politických procesech v padesátých letech však byl lékař zatčen a jeho osobní věci zabaveny při domovní prohlídce. Tehdy Smetanův mozek zmizel nadobro. Kde a jak skončil, se neví dodnes.

O to větší prostor vznikl pro spekulace. „Vlastenecky motivované tendence neumožňovaly psát o syfilidě skladatele Mé vlasti,“ konstatuje režisér snímku Il Boemo Petr Václav v předmluvě k životopisu Josefa Myslivečka od amerického muzikologa Daniela Freemana. A dodává: „Smetanův mozek byl záměrně ztracen ve chvíli, kdy mělo dojít k jeho zkoumání, které by bývalo venerickou nemoc zřejmě potvrdilo.“

To je sice poněkud konspirativní tvrzení, nicméně snahy smýt „luetickou pohanu“ z pověsti národního génia přehlédnout nelze. Odrazily se v emocích, které vzplály už v roce 1924 u příležitosti stého výročí Smetanova narození.

Tehdy se prudce střetly dvě ctěné medicínské autority a jejich spor o diagnózu skladatelovy choroby rozdělil odbornou i laickou veřejnost. Psychiatr Antonín Heveroch trval na tom, že šlo o demenci způsobenou kornatěním tepen v mozku. Neurolog Ladislav Haškovec -otec Vladimíra Haškovce - byl přesvědčen, že příčinou smrti byla progresivní paralýza typická pro syfilis. Oba páni profesoři ovšem došli na hranici dobového poznání, aniž mohli svá tvrzení jednoznačně prokázat.

Uplynulo několik desítek let a věda pokročila. Příležitost upřesnit diagnózu se naskytla roku 1987. Tehdy byl kvůli zatékání opravován Smetanův hrob na Vyšehradě a potomci skladatele dali souhlas k průzkumu exhumovaných ostatků.

Zhostila se ho skupina vědců pod vedením renomovaného antropologa Emanuela Vlčka, který mimo jiné zkoumal ostatky českých králů. Ve tkáních při něm byly objeveny protilátky, jimiž lidský imunitní systém reaguje na přítomnost bakterie syfilidy. Diagnózu podporoval vysoký obsah rtuti usazené v těle, neboť ve Smetanově době se lues léčila rtuťovými mastmi, i průběh nemoci. Lues mohla mít vliv na skladatelovo ohluchnutí i na jeho umělecké vzepětí v posledním desetiletí života: vede totiž k překrvení mozkových plen, což dráždí šedou kůru mozkovou a zvyšuje její výkon.

„Smetanovo základní onemocnění způsobila syfilis, jejíž průběh a rozvoj byl přímo učebnicový a ve třetím stadiu s obrazem progresivní paralýzy,“ shrnul Emanuel Vlček v roce 2001 výsledky týmového bádání v knize Bedřich Smetana - fyzická osobnost a hluchota. „Tvrdit cokoli jiného hraničí s bludem,“ dodal k tomu psychiatr Cyril Höschl v článku Bedřich Smetana - choroba a tvorba.

Uplynulo dvacet let a věda pokročila ještě dál. Obličejový chirurg Jiří Ramba, který byl členem Vlčkova týmu, vydal loni knihu Osudná hra Bedřicha Smetany, navazující na předchozí publikaci Slavné lebky. Projevy Smetanovy nemoci v ní přičítá úrazu z dětství.

Došlo k němu v Jindřichově Hradci zřejmě na přelomu let 1834 a 1835. Jedenáctiletý Bedřich vyráběl s kluky petardu: naplnili skleněnou lahev střelným prachem a zakopali do země. Než ji stačili odpálit, vybuchla chlapci do obličeje. Zranění nevypadalo vážně, tak mu kamarád omyl krev vodou z nedalekého rybníka Vajgar. Maminka doma utajila zranění před tatínkem, aby zbytečně nehuboval, a bylo vyřešeno.

Jenže nebylo. Znečištěná voda zanesla do rány infekci. Vleklý zánět měkkých tkání se časem přenesl na skalní spánkovou kost a dolní čelist. Postižená tvář byla dlouho oteklá. Zjizvení zpomalilo růst pravé strany obličeje a vedlo k asymetrii, kterou Smetana později zakrýval plnovousem. Infekce časem postoupila na čelní kost a do vnitřku lebky, takže žil celý dospělý život se zánětem mozkových plen, který se nakonec rozvinul v arteriosklerózu mozku.

Vysoký obsah rtuti ve tkáních pak Jiří Ramba vysvětluje dlouhodobou léčbou zraněné tváře rtuťovou mastí. A test na protilátky syfilis nepovažuje za průkazný: diagnóza touto cestou není podle něj spolehlivá, protože k vyšetření byly použity hnilobné tkáně z podmáčené hrobky, což mohlo poskytnout falešné pozitivní výsledky.

To potvrdil i pracovník Národního muzea, který si nepřál být jmenován. „Proto se také dnes už patogeny neprokazují protilátkami, ale geneticky: extrahujeme přímo genetickou informaci viru či bakterie,“ vysvětlil. A dodal: „Ale pokud jde o Bedřicha Smetanu, vzorek jeho tkáně byl odeslán do Brna a byl v něm prokázán syfilis i geneticky. Zatím to ovšem nebylo publikováno oficiálním výzkumem, a dokud nebude, pohybujeme se v rovině spekulací.“

Je pochopitelné, že pro antropology a lékaře obecně představuje zkoumání ostatků slavných historických osobností jedinečnou, profesně atraktivní odbornou příležitost. Jenže… Zveřejnění informací o zdravotním stavu konkrétní žijící osoby je porušením zákona. Dává smrt lékařům právo, aby tuto hranici překročili? Nebo by měli mít i mrtví nárok na soukromí?

„To je v současnosti aktuální, ale stále diskutovaná otázka. Ohledně nakládání s lidskými ostatky záleží na konkrétním oboru, každý má své standardy a etické kodexy. Jde o citlivá témata, protože se mohou dotýkat i potomků. U Bedřicha Smetany je situace o to komplikovanější, že navazujeme na debatu, která už delší dobu veřejně probíhá,“ konstatoval historik Václav Sixta z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Na názor jsme se zeptali také Smetanova prapravnuka Marcela Heyduška. „Spojení diagnózy se jménem známé osobnosti mi opravdu v pořádku nepřijde. Je v tom jistá touha po senzaci. Navíc jak ukazuje případ mého prapradědečka, ani nejnovější poznání nemusí být definitivní, takže mám pochyby, co vlastně považovat za bernou minci,“ uvedl.

A doplnil, že za sebe by už souhlas s dalším průzkumem ostatků Bedřicha Smetany nedal. Není čemu se divit. Z představy, že laskavý a talentovaný muž, pronásledovaný nespravedlivě pomluvami už za života, bude po smrti, a třeba omylem, spojován s pohlavní nemocí, poněkud mrazí. Velikost Bedřicha Smetany přitom spočívá v nádherné hudbě a na té jeho diagnóza nic nezmění.