Mýty a odkaz tankové bitvy u Prochorovky

Německé velení do útoku na Prochorovku od jihu nasadilo své nejlepší jednotky, čelní útok v rámci Hothovy 4. tankové armády vedl II. obrněný sbor SS sestávající z obrněných divizí SS Leibstandarte Adolf Hitler, Totenkopf a Das Reich, v jejichž výzbroji byly i těžké tanky Tiger. Na začátku bojů u Kurska měly 616 tanků a asi padesátku samohybných děl.

Zastavit německý postup dostala za úkol 5. gardová armáda Pavla Rotmistrova, jež byla součástí Stepního frontu, který měl v bitvě u Kurska sloužit jako záloha pro protiútok. Situace na jižním křídle však začínala být kritická, německé jednotky postupovaly sice pomalu, ale nakonec se jim podařilo překonat tři linie obrany, takže Rotmistrova armáda musela být nasazena k zastavení postupu.

Rotmistrov dostal 11. července rozkaz podniknout protiútok, jenž měl odříznout nepřátelské jednotky postupující od jihu ke Kursku. Pátá gardová armáda měla ve výzbroji 793 tanků, především středních T-34, jichž bylo pět set. Doplňovaly je lehké tanky T-70 a tři desítky britských silně pancéřovaných pěchotních tanků Churchill.

Už z tohoto počtu je jasné, že nešlo o největší tankovou bitvu, mnohem větší se odehrála v červnu 1941, když se Rudá armáda snažila u Brodů protiútokem na Dubno zastavit německou ofenzívu. Nasadila šest mechanizovaných sborů s 2500 až třemi tisíci tanky proti sedmi stovkám německých, ale Němci využili převahy ve vzduchu a lepší koordinace a ničili jeden sbor po druhém.

Němci tedy neměli dvojnásobnou převahu, jak tvrdili Sověti, protože ani 17. obrněná divize ani III. obrněný sbor, jejichž sílu připočítaly, se do bitvy nezapojily. Německé tanky Tiger ovšem měly nad T-34 jednoznačnou převahu, jejich kanon ráže 88 mm měl delší dostřel a také byly lépe pancéřované. Rotmistrov proto nařídil tankistům, aby se co nejvyšší rychlostí přiblížili co nejblíž německým tankům, protože v boji zblízka už nebyl větší dostřel německého kanonu takovou výhodou.

Sovětský generální štáb počítal, že by Rotmistrov mohl Němce zatlačit zpět. V bitvě však utrpěl zdrcující porážku a generální štáb ho v analýze nijak nešetřil. „Páté gardové armádě se 12.července nepodařilo dosáhnout vytčeného cíle. V důsledku frontálního útoku podstoupily armádní sbory těžké boje proti nepřátelským tankovým silám a musely přejít do obrany.“ V bitvě přišli Sověti o 350 až 400 tanků, původně tvrdili, že nepřítel utrpěl podobné ztráty, ale v analýze generálního štábu stojí, že Němci přišli jen o sedmdesát obrněnců.

Rotmistrov později přiznal, že sovětský 29. tankový sbor přišel o šedesát procent obrněné techniky a 18. tankový sbor o třicet procent tanků a samohybných děl. O část jich přišel, protože tankisté uvázli v protitankovém příkopu, který vybudovali sami Sověti. Jeho 5. gardová tanková armáda musela přejít do obrany a zakopat se. Stalin zuřil a Rotmistrovovi okamžitě vyčinil. Dokonce zvažoval, že ho postaví před vojenský soud, ale nakonec k tomu nedošlo, protože bitvu v Kurské kose Sověti vyhráli.

Německé síly přitom byly dokonce slabší než Rotmistrovy, i když sovětský velitel nakonec nasadil do bitvy asi 500 tanků a samohybných děl, 2. obrněný sbor SS uváděl 11. července, že bojeschopných má jen 294 tanků, z toho pouhých patnáct Tigerů, které však dokázaly zaujmout tak výhodné postavení, že ničily útočící Rotmistrovy tanky. K úspěchu Němců přispělo nasazení letadel Luftwaffe, na sovětské tanky útočily bitevní verze Focke Wulfů Fw- 190, protitankové Henschely Hs-129 a specializovaná verze střemhlavé Stuky Ju-87G vyzbrojená pod křídly protitankovými kanony ráže 37 mm.

Britský historik Ben Wheatley na konci minulé dekády uvedl na základě analýzy leteckých snímků bojiště pořízených Luftwaffe, že Němci přišli o pět tanků, zatímco Rudá armáda o 235. Němci však území bojiště kontrolovali až do 17. července, takže mohli většinu v boji vyřazených odtáhnout, na což upozornil ruský historik Alexej Isajev. Už na konci minulého století Americké středisko pro strategii a zkoumání sil uvedlo, že Němci museli odepsat jen šest tanků, které nešlo opravit. To však neznamená, že ztráty při bojích nebyly větší a počet vyřazených vozidel šel do desítek. Německý systém klasifikace vlastní ztracené techniky byl složitý a pracoval s mírou poškození a opravitelností.

O německých ztrátách vypovídají záznamy II. obrněného sboru SS, který uváděl, že 11. července měl bojeschopných 294 tanků a samohybných děl a večer 13. července 251. Odhaduje se, že 2. pancéřový sbor SS přišel v boji o 60 až 80 tanků a samohybných děl, které byly zničené nebo poškozené.

Němci však úspěchu u Prochorovky nevyužili. Důvodem nebyly ztráty v bojích u Kurska, byť byly ohromné, Hitler potřeboval posílit německé jednotky v Itálii, protože se v noci z 9. na 10. července vylodili Spojenci na Sicílii. Hrozilo, že Itálie opustí osu s Německem, nebo dokonce přejde na stranu Spojenců. Stále se totiž nevzpamatovala z porážky v severní Africe, kde se Spojencům vzdalo na čtvrt milionu vojáků, přičemž polovina byla italských. Němci tak museli přesunout do Středomoří část stíhaček a také některé pozemní jednotky.

Hitler nařídil ofenzívu zastavit 14. července, i když velitel skupiny armáda Jih Erich von Manstein byl proti, neboť měl pocit, že ještě lze dosáhnout úspěchu, což bylo sporné, protože už 6. července bylo jasné, že útok od severu neuspěje. I když Mansteinovi Hitler odebral 16. července 2. tankový sbor SS, který v srpnu zamířil do Itálie, sám nechal pokračovat ve výpadech, jež měly oslabit rudoarmějce, v čemž pokračoval až do 22. července, kdy mu Hitler odebral další část jednotek.

Sovětské vítězství v bitvě u Kurska završily úspěšné protiofenzivy. První nazvaná Kutuzov byla zahájená 12. července na severu kurského výběžku směrem na Orel, kde se Němcům v rámci operace Citadela nepodařilo postoupit. Další sovětská ofenzíva zahájená 3. srpna měla za úkol dobýt Bělgorod a Němce zatlačit až k Dněpru, což se povedlo. Rotmistrov nebyl nejen souzen, ale nepřišel o velitelský post, naopak byl povýšen a dál velel 5. gardové tankové armádě, s níž v říjnu po bojích u Dněpru a útoku na Krivoj Rog osvobodil Kirovograd.

Vzhledem k tomu, že ofenzíva na Orel byla zahájena v den útoku na Prochorovku, lze pochybovat, že by pokračování útoku z jihu mohlo zvrátit situaci.

Německá operace Citadela, jak se jmenoval útok na kurský výběžek, nebyla pro sovětské vedení žádným překvapením a Rudá armáda se na ni pečlivě připravila, protože jí na to německé velení dalo čas. Poučení z ní platí dosud, což se ukazuje i nyní na Ukrajině.

Výběžek u Kurska byl výsledkem bojů z počátku roku 1943. Sovětské vedení po úspěšném završení stalingradské operace chtělo pokračovat v rychlém postupu. Povedlo se vyhnat Němce z Kavkazu, na jihu byli zatlačeni o 700 km zpět, a osvobodit Charkov, Bělgorod i Kursk. Čelo sovětských jednotek proniklo rychle hluboko do německého týlu. Nemělo však zajištěné boky, čehož využil Manstein, zaútočil na ně a dobyl zpět Charkov i Bělgorod a dostal se až k Doňci. Jen Kursk zůstal v sovětských rukou, čehož chtěla Stavka využít k útokům na německé skupiny armáda Střed a Jih.

Němci chtěli tento výběžek sahající až sto kilometrů do hloubky jejich obrany, který je ohrožoval, zlikvidovat. Navíc by zkrácení fronty uvolnilo další divize, část jich uvolnilo už stažení od Rževa a Děmjanska.

Operace Citadela měla být spuštěna v květnu, její začátek se však stále odkládal. Adolf Hitler chtěl využít technické převahy a čekal, až bude vyrobený dostatečný počet těžkých tanků Tiger a středních, silně pancéřovaných Pantherů PzKpfw V.

I když Stalin obvykle tlačil na pokračování v útoku, na jaře 1943 dal na názor Georgije Žukova, který v půlce dubna napsal náčelníkovi štábu Alexandrovi Vasilevskému: „Myslím, že není vhodné, aby naše síly podnikly v několika příštích dnech preventivní útok, protože bude výhodnější oslabovat nepřítele při obranných akcích a ničit jeho tanky. Potom nasazením čerstvých záloh zahájíme všeobecnou ofenzívu.“

Stavka pak vydala rozkaz: „Zachytit nepřátelský útok v dobře připraveném obranném předmostí, pustit německým seskupením pořádně žilou a pak přejít do všeobecného protiútoku.“ Jeho cílem mělo být zničení německých skupin armád Střed a Jih.

Sověti vybudovali rozsáhlé a hluboké obranné linie. Z oblasti ležící do 25 kilometrů za frontou byli vystěhováni obyvatelé a odvezen dobytek, aby se tam mohla položit minová pole, vybudovat protitankové překážky a postavení protitankových děl. Obranných pásů bylo šest, tři za frontou do hloubky několika desítek kilometrů. Za nimi následovaly další tři a celá obrana sahala až do vzdálenosti 240 až 320 km za frontou. Pro případné posílení obrany a následný útok byl vyčleněn celý front – Koněvovův stepní zformovaný v dubnu 1943, který jistil Rokossoveského Střední front a Vatuninův Voroněžský na jihu.

Sověti na vylepšování obranných zařízení pracovali až do 5. července, kdy Němci zahájili operaci Citadela. Německé jednotky však čelily hned od rána dělostřelbě.

Stavka využila zpráv svých špionů, především Rudolfa Rösslera působícího ve Švýcarsku pod krycím jménem Lucy. Plynulo z nich, že Němci zaútočí na Kursk. Z odposlechů komunikace jednotlivých německých jednotek sovětské vedení odhadlo, kde jsou dislokovány a že útok povede jen po křídlech s cílem dostat sovětské jednotky u Kurska do obrovského kotle. Většinu děl proto Sověti rozmístili na bocích výběžku, aby mohli hned od rána 5. července pálit na německé tanky.

Hitler spoléhal na moderní zbraně, které překonávaly sovětské, a tak dlouho ofenzívu odkládal, až se vyrobí dost tigerů a pantherů. Šturm při výrobě se nevyplatil, dvě stovky pantherů se záhy porouchaly a do bojů nezasáhly. Naopak Sověti sázeli jako i nyní na velký počet zbraní, byť méně dokonalých. U Kursku jim to vyšlo, i když bitvu u Prochorovky prohráli.

Hitler také v prvních dnech bránil včasnému nasazení pěších záloh, umožnil je až 12. července, což už bylo pozdě.

K úspěchu Rudé armády přispěla také zmíněná invaze na Sicílii, i když Stalin neustále žehral na Spojence, že neotevírají druhou frontu. Operace Husky však Sovětům pomohla, Hitler na vylodění na Sicílii reagoval přesunem části sil z východní fronty do Itálie.

Němečtí generálové často uváděli, že bitva u Kurska byla rozhodující, protože po ní Rudá armáda už jen postupovala. Úspěch v létě 1943 však umožnilo vítězství u Stalingradu i sílící pomoc Spojenců, zejména dodávky automobilů, letadel a benzínu.

Klíčovou roli v porážce Německa ovšem hrál poměr ekonomické síly válčících stran. Tím, že Třetí říše zaútočila na SSSR, se její ekonomická převaha začala vytrácet. Jakmile se po útoku Japonců na Pearl Harbor válka změnila ve světovou a vstoupily do ní na straně spojenců USA, byly země Osy navzdory tomu, že ovládaly značnou část Evropy s rozvinutým průmyslem, hospodářsky slabší. Chris Bellamy v Absolutní válce proto s jistou nadsázkou napsal, že o porážce Německa se rozhodlo 7. prosince 1941, když Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor a Filipíny.

-------------------------------------

Chris Bellamy: Absolutní válka, Academia 2011

Georgij Konstatinovič Žukov: Vzpomínky a úvahy, Svoboda 1971

Erich von Manstein: Ztracená vítězství, Naše vojsko 2017

Gotthard Heinrici, Fridrich Wilhelm Hauck: Zrození bitvy, Bonus A 1997

Robin Cross: Citadela, bitva u Kurska, Votobia 1996