Mysleli, že je otec opustil, přitom zahynul v českých uranových dolech. Anglická rodina to zjistila po 70 letech

„Babička si myslela, že ji a jejich syna, opustil,“ napsala Novinkám Louise Daweová, vnučka Silvestra Müllera. Zrovna ona celé pátrání odstartovala. Na půdě našla staré záznamy s datem narození dědy. Objevil se i oddací list prarodičů či křestní list otce. Nikdo z rodiny ale o Silvestru Müllerovi nemluvil a nic nevěděl.

Jeho manželka Josephine zemřela už v 90. letech a všechna tajemství si odnesla. Zůstal syn Richard a jeho rodina. Ta se nyní chystá do Čech, aby si prošla místa, kde byl Silvestr vězněn a kde zahynul.

Silvestr Müller se narodil na Slovensku poslední den roku 1917. „Na začátku 2. světové války emigroval do Francie a stal se účastníkem zahraničního vojenského protinacistického odboje,“ popsal vojákův příběh ředitel Hornického muzea v Příbrami Josef Velfl.

V roce 1940 bojoval v řadách 1. československé pěší divize na francouzsko-německé frontě. Po kapitulaci Francie a evakuaci do Velké Británie vstoupil do 312. československé stíhací perutě RAF, kde působil jako letecký mechanik. „Byl hrdinou bitvy o Británii. Obdržel československá, francouzská a britská válečná vyznamenání,“ vypočítal jeho zásluhy Velfl.

Právě na britské letecké základně v Dorsetu se poznal s Josephinou, která tam pracovala jako zdravotní sestra. Vzali se a v roce 1944 se jim narodil syn. Na konci léta 1945 se ale musel s armádou vrátit do Československa.

„Po návratu do vlasti sloužil v hodnosti štábního rotmistra letectva jako voják z povolání v Českých Budějovicích,“ skládá další střípky ředitel Velfl. „Tady je pro nás záhadou, zda řešil, jestli rodina z Anglie přijde za ním, nebo zda on vycestuje do Anglie. Josephina neuměla česky. Navíc tady měl další vztah a v roce 1947 se mu narodila nemanželská dcera,“ dodal Velfl.

Jenomže v komunistickém režimu neměl jako letec RAF dobré vyhlídky. Z politických důvodů byl v roce 1949 propuštěn z armády. „V té době už byl členem tajné protikomunistické skupiny, která se zaměřila na tištění a rozšiřování ilegálního časopisu odsuzujícího nastupující autoritativní režim,“ zmínil Velfl.

Müller se podílel i na převádění lidí, jimž tady hrozilo zatčení či perzekuce, přes hranice na západ. „Viděl, že už jsou zatýkáni i lidé kolem něj, a patrně chtěl také emigrovat a dostat se k rodině v Anglii. Jenomže na ně byli nasazeni agenti, on byl zadržen a za dezerci, velezradu a další činy byl odsouzen na doživotí,“ shrnul ředitel muzea.

Prošel několika věznicemi, až byl jako politický vězeň nasazen na práce v uranových dolech. Skončil v lágru u šachty Vojna poblíž Lešetic na Příbramsku, kde je teď jedna z poboček Hornického muzea.

Trest mu byl snížen na 20 let. Patrně v té době napsal i dopis, který se rodině podařilo propašovat do Anglie. Psal, že manželku a syna nikdy neopustí, že s rozvodem, k němuž ho přinutili komunisté, nesouhlasí a že se k nim vrátí. Josephina se ale o dopise rodině nikdy později nezmínila a vše tajila.

O smrti manžela se ale patrně nedozvěděla ani ona. Silvestr Müller zahynul při důlním neštěstí v roce 1954, kdy na něj spadl kus skály. „Zemřel následkem úrazu v dole, traumatický šok,“ píše se v takzvaném umrlčím pasu.

„To se nedozvěděla ani Josephine se synem, ani nemanželská dcera. Dokonce se neví, kde jsou jeho ostatky. Podle záznamů byly odeslány rodičům na Slovensko, ale to se nepotvrdilo,“ dodal Velfl.

Silvestrova vnučka Louise po nedávném objevu dokumentů na půdě zadala na internetu jméno svého předka a na monitoru vyskočil odkaz na příbramské muzeum. Právě tady totiž vloni vznikla na jedné z bývalých šachet výstava věnující se politickým vězňům v uranových dolech a Müllerova data zdejší vědci zpracovali. Díky tomu se teď rodina dozvídá víc o svém předkovi. „Je velmi uklidňující, že konečně máme odpovědi, ale také je velmi smutné dozvědět se, co se mu stalo,“ svěřila se Louise.

S manželem, a dokonce i s otcem Richardem, tedy Silvestrovým synem, se sem chystají. „Můj otec chce opravdu moc vidět, kde jeho otec zemřel, a chce se dozvědět víc,“ uvedla paní Louise. Doly Vojna už jsou sice zaplavené, ale baráky, kde vězni žili, tady pořád stojí.