Muž, který viděl budoucnost. Předpověděl konec války a fascinoval Stalina

Messingova „zázračná“ činnost nebyla magií, kouzlením nebo varietním trikem. Byl obdařen zvláštním nadáním – telepatií. Vědecké výzkumy prokázaly existenci tohoto fenoménu, ale problémem stále zůstává, jak telepatie funguje. Jde totiž o přenos informací na větší vzdálenost od jedné osoby na druhou bez účasti známých smyslových orgánů a fyziologických mechanismů.

Wolf byl jedním z pěti synů rabína a ultraortodoxního žida Abrahama Messinga. Narodil se v září 1899 v místě zvaném Góra Kalwaria (30 kilometrů od Varšavy), kde se od roku 1670 směli usazovat Židé, kteří utekli z Německa před pogromy.

V době jeho narození patřila Góra Kalwaria do Ruska. Doma se mluvilo jidiš. Na svůj věk malý a hubený chlapec uměl již v pěti letech číst a psát. Udivoval však hlavně mimořádnou pamětí. „Přečtu si stránku dvakrát a mám ji v hlavě i na jazyku,“ říkával otci. „Zavřu oči a v duchu ji čtu znovu! Vysvětli mi, proč se ostatní s učením trápí, a já ne.“

V chederu (základní židovské škole) se Wolf musel snažit, aby udržel oči otevřené, protože jakmile je zavřel, učitelovy myšlenky se mu okamžitě objevily v hlavě. Wolf věděl, co si učitel myslí, ačkoli nechápal, jak je to možné.

Otec od rána do večera studoval posvátné knihy a toužil, aby se Wolf stal také rabínem. Jako sotva 11letého jej poslal do Radzyminu, aby se v ješivě (vyšší židovské náboženské škole) připravoval na tuto životní dráhu. I zde šokoval učitele tím, jak dokázal bezchybně opakovat i ty nejtěžší náboženské texty. Opatřil si polsko-jidiš a jidiš-polský slovník a naučil se stránku po stránce zpaměti.

Před jednou zkouškou Wolf vyslovil před učitelem obavu, že jeho kamarád ji nesloží. „Co to znamená, že se obáváš?“ ptal se. „Vím to,“ ujelo chlapci. „Jak to, že to víš? Chceš tvrdit, že vidíš budoucnost? A jak ji vidíš?“ nerozuměl kantor.

„Já nevím,“ koktal Wolf. „Někdy zavřu oči a vidím obličej, který něco říká. Později se dozvím, že ta tvář mluvila pravdu.“

Život v ješivě byl mnohem přísnější a zbožnější než ten dosavadní. Wolf byl nešťastný. Uvědomil si, že není zrozen k tomu, aby se stal rabínem. Po roce se rozhodl, že uteče a půjde hledat štěstí do světa.

S uzlíkem, slovníkem a několika kopějkami v kapse nastoupil do vlaku, který právě přijel na nádraží. Dojel do Varšavy, kde ho dav cestujících sunul na jiné nástupiště. Tam usedl do jiného vlaku – ač mizerně rozuměl, poznal, že jede do Berlína.

V kupé se seznámil s guvernantkou a malým chlapcem. Žena mu nabídla pralinku a bavili se v jidiš a polsky. Náhle se objevil průvodčí. Wolf už neměl čas zmizet. Na sedadle uviděl noviny. Rychle z nich kousek utrhl a vnitřní hlas mu řekl: „To je jízdenka.“

Zavřel oči a podal papírek průvodčímu. „To je jízdenka, jízdenka,“ opakoval v duchu naléhavě. Muž vzal papírek, procvakl ho a popřál příjemnou cestu.

Konsternovaná guvernantka zašeptala: „Co to bylo? Jak to, že útržek novin považoval průvodčí za jízdenku?“ Wolf v rozpacích pokrčil rameny: „Já si tak silně přál, aby věřil, a vyšlo to.“ „Co znamená, že to vyšlo?“ „To znamená, že někdy – že často zavřu oči a vím, že se něco stane. Někdy myslím na něco určitého a pak to někdo udělá. Já za to nemůžu, věřte mi. Není to nic špatného.“

Wolf byl zoufalý. Jak má vysvětlit něco, čemu sám nerozumí?

Při loučení v Berlíně dala guvernantka Wolfovi deset marek a svou vizitku. Věděl tak, že pracuje u lékařského rady dr. Paula Abela. Sám si v městě nevěděl rady a nakonec skončil v chudobinci židovského ghetta. Mohl tam zdarma přespávat. Přes den usilovně hledal nějakou práci. Silná podvýživa způsobila, že se jednoho dne zcela vysílený sesul na chodník.

Ležel v bezvědomí na lůžkovém oddělení židovské dobročinné organizace. Ošetřovatelka našla v jeho kapse adresu guvernantky a vyrozuměla dr. Abela. Ten při prohlídce zjistil, že chlapec nemá žádné dokumenty, a pomyslel si: „Musím to ohlásit na policii. Kdyby tady anonymně zemřelo židovské dítě, byly by problémy.“

Wolf měl zavřené oči. Najednou řekl: „Prosím ne! Neohlašujte to na policii!“ Profesor Abel strnul. Chlapec nahlas reagoval na jeho myšlenky. Překvapeně utrousil: „Řekl jsem to snad?“ – „To já nevím,“ odpověděl Wolf, „ale určitě jste si to myslel!“

Po svém vyléčení chodil Wolf často do profesorovy ordinace. Pojil je zvláštní vztah a židovskému lékaři o sobě všechno řekl. „Porušil jsem přikázání a vnitřně jsem se odvrátil od Všemohoucího,“ přiznával.

„Při útěku z Radzyminu jsem sebral z pokladničky v synagoze 18 kopějek, ustřihl jsem si pejzy, a co je nejhorší, když se modlím, nejsem myšlenkami u toho. Odříkávám sice nahlas slova, ale jsou to jenom slova. Čtu při tom myšlenky ostatních. Myslí na hrozné věci a chtějí je udělat. Snažím se je varovat, ale nedají na mě. Proč vím, co se stane druhým, ale ne to, co čeká mě?“ Prosil doktora Abela: „Já nechci zpátky na východ. Chci pracovat a poznat jiný život!“

Profesor Abel měl klientelu v berlínské vysoké společnosti. Jedním z jeho pacientů byl impresário Zellmeister, obtloustlý Žid, který měl neustále v ústech doutník. „Prý máš zvláštní schopnosti – tak co umíš?“ zeptal se Wolfa, když ho navštívil v noclehárně.

Chlapec zavřel oči. Pod víčky se mu objevila známá mlha a Wolf viděl sám sebe, jak leží ve skleněné rakvi. „Proč mám ležet jako mrtvola?“ řekl nahlas. Zellmeisterovi zděšením vypadl doutník z pusy. Potom se zařehtal: „Tak je to pravda! Dám ti smlouvu. Budeš vystupovat v panoptiku za tři marky za večer.“

Wolfovi bylo 14 let a vůbec se nerozmýšlel. Chtěl zmizet z té zaplivané noclehárny. Jeho úkolem bylo ležet několik hodin bez pohnutí. Když se naprosto soustředil, dokázal se přivést do stavu strnulosti. Silou vůle to u sebe uměl vyvolat. Od profesora Abela se dozvěděl, že takový stav se nazývá katalepsie, a byl varován, aby se o to ani ze zvědavosti nepokoušel. Wolf si však byl jistý.

Zellmeister ho v pořadu uváděl jako „živoucí mrtvolu“. Z honorářů šetřil Wolf každou marku, aby si mohl kupovat knihy. Neustále četl a učil se. V panoptiku vystupoval půl roku. Potom ho Zellmeister zprostředkoval jako jasnovidce do berlínského varieté Wintergarten. V encyklopedii si Wolf přečetl popis toho, co mu přisuzovali: „Schopnost vidět vnitřním zrakem. Nadání věšteckého jasnozření je tak ohromující, že se vzpírá každému vysvětlení.“

Dostal honorář pro začátečníky: 100 marek měsíčně. Představovali ho jako nejmladšího jasnovidce na světě. Brzy se stal miláčkem publika.

Ve svém zevnějšku Wolf potlačil sebemenší náznak židovského původu. Ztratil i vnitřní židovství. Nechodil do synagogy, nemodlil se a místo rozhovorů se Všemohoucím se věnoval cvičení koncentrace nejrůznějšího druhu.

Sám sobě předepsal každodenní lekce ve čtení myšlenek, nalézaní ukrývaných předmětů a telepatických předpovědí budoucnosti. Aby nezpohodlněl, začínal hned po ránu číst myšlenky lidí na ulici.

Jeho němčina byla už velice dobrá. Bavilo ho číst denně noviny ve třech jazycích. Jejich pozorné pročítání ho taky poučilo, že „jiný život“ lze vnímat z různé perspektivy.

Impresário chtěl z Wolfa udělat světoznámou hvězdu. V roce 1914 zařídil angažmá ve Vídni. I zde před každým představením Messing připomínal: „Pracuji bez asistentů, bez rekvizit. Vše se děje pouze prostřednictvím mých nadsmyslových schopností.“

Jednou seděl v první řadě vyprodaného varieté Colloseum slavný psychiatr Sigmund Freud. Představení na něj velmi zapůsobilo a pozval Messinga za několik dní k sobě domů. Přítomný byl také Albert Einstein a společně chtěli tehdy sotva patnáctiletého jasnovidce podrobit malému experimentu. Jeho průběh vylíčila Topsy Küppersová na stránkách své životopisné knihy Wolf Messing, Stalinův jasnovidec (nakl. Eminent 2006).

„Jděte do vedlejší místnosti,“ vyzval Freud Messinga. „Já se zde v mysli soustředím na jistý úkol. Přenesou-li se moje mozkové impulzy, uděláte to, na co budu myslet.“

Messing se skutečně upnul na osobu profesora Freuda. Když jeho úkolu porozuměl, usmál se. Jistým krokem zamířil do koupelny. Na polici ležela pinzeta. Vzal ji a vrátil se do pokoje, kde v křeslech seděli Freud s Einsteinem. Před fyzikem se zastavil: „Dovolíte?“ Sklonil se a jemně mu vytrhl z kníru tři vousy...

Krátce po vypuknutí první světové války našel impresário Messingovi nové místo. Tři roky vystupoval v cirkusu Busch jako fakír. Téměř denně dostával svoje tělo do kataleptického stavu a se zkříženýma nohama usedal na prkno pobité hřebíky.

Role fakíra se mu ale každým výstupem stále více protivila. Miloval telepatické výstupy s nevypočitatelným publikem. V roce 1918 dostal angažmá v noblesním varieté Orpheum v Budapešti a znovu začal vystupovat jako telepat a jasnovidec. Dalších několik let působil v Německu, potom v Polsku a také v Indii.

Všude, kde se objevil, byly sály vyprodané. Dostával vrchovaté koše dopisů a stovky nabídek k dalším vystoupením. Množily se i žádosti o vyřešení obtížných případů, v nichž policie selhala.

V jednom polském městě se poprvé dověděl o Marxovi. Koupil si o něm knihu a byl nadšen. „Dospěl jsem tam, kam jsem si přál dospět. Jen jsem o tom zatím nevěděl,“ oznámil impresáriovi. „Viděl jsem svou budoucnost. Od této chvíle budeme v každém městě dávat po vystoupení deset procent honoráře místní komunistické buňce. Opustil jsem Mojžíše, protože jsem potkal Marxe. Už nebudou žádné rozdíly, všichni budou soudruzi.“

Denně četl noviny, polské i zahraniční. V těch německých byl vynášen do nebes Adolf Hitler a oslavován jako mesiáš.

Po jednom velkém aplausu při vystoupení ve varšavském Domě odborů v roce 1937 nabídl Messing zvláštní přídavek. Zeptal se publika, kdo chce věštbu budoucnosti. Nikdo neměl odvahu slyšet ji před tisícem jiných lidí, až ze zadních řad někdo zvolal: „Co Hitler a my?“

Messing si přiložil konečky prstů ke spánkům. Chvějícím se hlasem a se zavřenýma očima zvolal do sálu: „Jestli se Hitler vydá na východ, bude to jeho konec.“

Předpověď otiskly druhý den všechny polské noviny. Po týdnu se v německých listech objevila výzva: Kdo předá Žida a šarlatána Wolfa Messinga policii, obdrží odměnu 200 000 říšských marek.

Když německá armáda vtrhla v září 1939 do Polska, Messing měl právě angažmá v lotyšské Rize. Absolvoval tam jednu z nejtěžších úloh svého uměleckého života. Se zavázanýma očima řídil auto jen podle myšlených příkazů spolujezdce – dělal přesně to, co mu telepaticky sděloval.

V polovině září se vrátil do Varšavy. Nedaleko nádraží byl při kontrole dokladů německou hlídkou poznán, zatčen a uvězněn. Musel okamžitě jednat. Neuvěřitelným způsobem využil svých telepatických schopností vůči strážím a potom se soustředil na bachaře. Sugeroval jim myšlenku, aby se shromáždili v jiné části budovy. Sám nehlučně vyklouzl z cely a utekl.

V okupovaném městě potom našel Jánoše Barucha, klauna, s nímž se setkal v cirkusu Busch, a ten mu zprostředkoval útěk přes Brest do Ruska. I tam byl zatčen, ale po propuštění mu Státní umělecká agentura umožnila vystupovat – i když mu připomněli, že „v našem marxistickém světonázoru není místo ani na kouzla, ani na čtení myšlenek a praktikování spiritismu, parapsychologie a mimosmyslové vnímání všeho druhu je zakázané“.

Nakonec mu byl přidělen malý tým a byl vyslán na turné po SSSR. Všechna vystoupení byla vyprodaná. A když jednou pomohl vysokému funkcionáři od bolestí hlavy, obdržel zanedlouho sovětské státní občanství. O dva roky později byl oceněn titulem zasloužilý umělec SSSR.

V roce 1940 stanul tváří v tvář samotnému Josifu Stalinovi. Sovětský vůdce chtěl prověřit jeho schopnosti. V doprovodu tří příslušníků NKVD odešel Messing do jedné moskevské banky. Jeho úkolem bylo získat 100 000 rublů. Zamířil k pokladníkovi a podal mu skrze mříže prázdný papír. Soustředil všechny síly na přenos myšlenek a řekl: „Proplaťte mi šek, prosím.“ Úředník vzal papír, šel k sejfu a částku vyplatil…

V roce 1942 daroval teď již profesor Messing Rudé armádě bojový letoun. Stalin mu napsal dopis a podle očitých svědectví jej potom ještě několikrát k sobě povolal. Messing mnohokrát předpověděl postup Němců a v Kremlu se šeptalo, jak je Stalin tímto mužem fascinován.

Po jednom velmi úspěšném vystoupení v Novosibirsku v létě 1944 vyšel Messing znovu na scénu, přiložil si konečky prstů ke spánkům a neutrálním hlasem pravil: „Válka skončí v roce 1945. Jestli to vnímám správně, tak v prvním květnovém týdnu.“

Shodou okolností se právě po tomto představení seznámil s Aidou, mladou ženou, která se pak ještě za války stala jeho manželkou. Když o dvacet let později onemocněla (měla rakovinu prsu), chtěl ji Messing jednoho červencového dne odvézt z nemocnice domů. Doktor ho přesvědčoval: „Už mnohokrát jsme zažili, že pacienti překonají i kritickou fázi, uzdraví se a žijí ještě mnoho let. Nebuďte tak umíněný…“

Messing se třásl po celém těle. Skočil lékaři do řeči: „Nejednejte se mnou jako s dítětem! Já jsem Messing! Ona umírá. Zemře druhého srpna v sedm hodin večer!“ A skutečně. Žena odešla z tohoto světa přesně v tu hodinu…

V těch časech Messing nesměl už několik let předvádět své umění v soukromých bytech ani pomáhat svými telepatickými schopnostmi. Při procházkách se psy ho oslovovaly zvláště ženy a chtěly vědět, kde se nacházejí jejich manželé nebo synové. Messing si dával pozor, aby neporušil stranický zákaz. Stereotypně odpovídal: „Lituji, ale nesmím sdělovat žádné informace soukromým osobám.“

Jednou se ho reportér zeptal: „Soudruhu Messingu, říká vám něco jméno Ida Nudelová?“ Odpověděl: „Četl jsem v novinách, že tato žena vyvěsila z okna na ulici prostěradlo, na němž žádala, aby jí bylo povoleno odjet za sestrou do Izraele.“

„A vidíte, co čeká Idu Nudelovou v budoucnosti? Odjede ze SSSR?“ zkoušel to znovu novinář. „Nevidím nic. Od smrti své ženy jsem ztratil telepatické schopnosti.“

Za týden stál Messing u Aidina hrobu, když ho někdo oslovil jidiš: „Na slovíčko. Četl jsem vaše interview. Ida Nudelová pracuje po celém Rusku pro naše židovské vystěhovalce do Izraele a vy říkáte, že ji neznáte?“

Messing znejistěl. Co od něho ten muž chce? Je to špicl? Zavřel oči. Ne, tento Žid je čistý jako slovo boží. Pak vnitřním zrakem spatřil drobnou ženu. „Není tady,“ začal jako v transu odpovídat. „Je na Sibiři. Na čtyři roky. Ale přežije to a dostane se odtamtud. A přijede do Izraele. Oznamte všem, že jsem vám to řekl…“

Předpověď o osudu Idy Nudelové se vyplnila. Byla to poslední Messingova věštba. Brzy nato se jeho zdravotní stav rapidně zhoršil a 8. listopadu 1974 zemřel na selhání ledvin.