Muž, který snědl všechno – příběh největšího jedlíka všech dob

Dnes se můžeme dočíst o stovkách rekordních jedlíků, kteří se předhánějí v tom, kolik potravy do sebe dokážou nasoukat na posezení. Jenže ti dobrovolně potlačují svůj pocit nasycenosti. Co však, když člověku tento pocit nasycenosti kvůli genetické vadě chybí, a on je pak sužován neutuchajícím hladem?

Řeč je o takzvané chorobné žravosti neboli polyfagii. Tato choroba je zdokumentována častěji u jiných živočichů, ale mohou jí trpět i lidé. Zejména historická pojednání hovoří o jedlících, jejichž apetit byl téměř neukojitelný. Nade všemi pak ční muž zvaný Tarrare.

Není známo příliš mnoho a jeho příběh je opředen řadou pověstí či zkazek. Oproti jiným příběhům lidí, kteří kvůli tělesným či psychickým poruchám a vrozeným vadám kdysi končili v obludáriích a cirkusech pro pobavení ostatních, se však ten Tarrarův liší. Zaznamenal ho totiž lékař a chirurg Pierre-François Percy ve své práci z roku 1804 Mémoire sur la polyphagie, tedy Stručné pojednání o polyfagii.

I když nelze zcela vyloučit, že Percy v tomto vědeckém díle přeháněl nebo si některé věci vymyslel, tento Francouz je považován za seriózního lékaře, otce francouzské polní chirurgie, a jeho práci o polyfagii otiskly v průběhu 19. i 20. století prestižní lékařské časopisy jako The Study of Medicine, Popular Physiology či London Medical and Physical Journal.

Percyho práci zmiňuje i jistý John Suter, autor vědeckého pojednání, které vyšlo v magazínu The Journal of Foreign Medical Science and Literature z roku 1819:

„Pan Pierre-François Percy, který Tarrara viděl a který tuto osobu zkoumal, nám zanechal jeho historii ve velmi zajímavé práci nazvané Polyfagie. Z tohoto memoáru budu čerpat jednotlivé údaje, které v souvislosti s Tarrarem uvedu. Tarrare nám připomíná báji o Erisichtonovi, jenž dle Ovidia dokázal pozřít na posezení toliko jídla, které by nasytilo celé město či snad národ.“

Bohužel nevíme, jak se Tarrare doopravdy jmenoval. Podle historika Jana Bondesona, který se francouzskému jedlíkovi věnoval v knize z roku 2004 s názvem Dvouhlavý chlapec a jiné lékařské zázraky, mohla pocházet Tarrarova přezdívka od francouzského výrazu „bom-bom tarrare“, které odpovídá našemu „bumtarata“ a popisuje hlasité rány. Ty prý vydával i Tarrare, když jeho tělo hlasitě trávilo.

Nevíme ani, kdy přesně se Tarrare vlastně narodil, lékaři odhadli jeho věk až při pitvě. Percy uvádí, že se narodil někdy kolem roku 1772 nedaleko Lyonu. „V sedmnácti vážil Tarrare sotva 100 liber, tedy 45 kilogramů,“ píše Percy, „přesto dokázal za den sníst celou čtvrtinu mladého býčka. Není tedy divu, že ho rodiče raději vyhnali z domu, takového jedlíka si zkrátka nemohli dovolit.“

Tarrare se potuloval od města k městu a žil mezi zloději, žebráky a prostitutkami. Čas od času svým uměním pozřít nezvykle velké množství jídla ohromoval kolemjdoucí na ulicích, kteří mu pak hodili pár drobných mincí. Všimla si ho kočující cirkusová společnost a Tarrare získal své první zaměstnání. Stal se profesionálním umělcem.

V roce 1788 dorazil do Paříže, kde zaznamenal u publika lačnícím po všem neobyčejném a bizarním obrovský úspěch. Snad i proto, že Tarrare nevypadal tak, jak si většina lidí obrovského žrouta představovala – tedy zavalitého hromotluka s obrovským pupkem.

Naopak, podle Percyho to byl docela střízlík: „Tarrare byl postavy střední; tělo měl pohublé a slabé. Nebyl divošského vzezření, oči měl velice plaché. Těch málo vlasů, které mu i přes jeho mládí zůstalo na hlavě, bylo velice světlých a extrémně jemných. Zažloutlé tváře měl zbrázděny četnými hlubokými vráskami a když je nafoukl dokázal v nich udržet tucet vajec či jablek. Ústa měl obrovská, však stěží měl alespoň nějaké rty. Všechny zuby mu zůstaly zachovány, stoličky však měl téměř celé obroušeny a jejich sklovina připomínala lesklý mramor.“

Tarrare se zařadil mezi nejznámější pouliční pařížské umělce. Pro pobavení diváků polykal košíky jablek, ale i zátek či kamenů. Není divu, že to příliš neprospívalo jeho zdravotnímu stavu. Po jednom takovém vystoupení ho skolil ileus – tedy neprůchodnost střev, což je životu nebezpečný stav vyžadující okamžitý lékařský zásah.

Jedlík byl přenesen do nemocnice Hôtel-Dieu u katedrály Notre Dame, kde se podrobil chirurgickému zákroku. Aby přesvědčil lékaře, co všechno dokáže, nabídl se Tarrare, že bez problému spolkne jeho hodinky i s řetízkem. „Uděláte to a já vás ihned rozříznu a vezmu si je zpátky,“ odtušil suše lékař.

Vypukla francouzská revoluce. Následný krvavý teror Tarrare přečkal bez úhony jako známá pařížská postavička, která bavila obyčejné Pařížany, nyní hrdé občany. I jeho však dostihl duch doby.

V roce 1792 vypukla Válka první koalice. Ostatní evropské monarchie nechtěly, aby se revoluční snahy rozšířily z Francie i k nim. A Francie vyhlásila takzvanou preventivní válku Habsburské monarchii, na jejíž stranu se o pár týdnů později přidalo Prusko.

Tarrare vyslyšel volání své země a nechal se zapsat do francouzské revoluční armády neboli armády Rýnské. Záhy ale zjistil, že armádní život nebude nic pro něj. Příděly totiž sotva stačily obyčejným vojákům, natožpak takovému jedlíkovi jako byl Tarrare.

Aby alespoň částečně nasytil svůj hlad, přebíral často úkoly svých spolubojovníků výměnou za část jejich přídělu. Hlad ale přetrvával, navíc se přepracovaný Tarrare brzy ocitl na hranici absolutní vyčerpanosti.

Zesláblý byl převezen do vojenské nemocnice v městečku Soultz-Haut-Rhin. Lékaři mu zde naordinovali čtyřnásobné příděly. Právě zde se poprvé s Tarrarem setkal Pierre-François Percy, kterého muž z lékařského hlediska naprosto uchvátil.

„Ani čtyřnásobnými porcemi nemohl být jeho hlad jen tak utišen,“ píše Percy. „Dojídal porce po ostatních pacientech, žebral zbytky v kuchyni. Jednou se vloupal do lékárny a snědl tam všechny kataplazmy a cokoliv dalšího jedlého, co tam mohl najít.“

Percymu bylo jasné, že má před sebou medicínskou záhadu, a tak společně s doktorem Courvillem od 9. husarského pěšího pluku rozhodli, že Tarrare bude hospitalizován dlouhodobě a jali se jeho zdravotní stav zkoumat. Právě z tohoto období pochází nejvíce zpráv o tom, co všechno byl Tarrare schopen pozřít.

Nejprve mu lékaři nechali připravit obyčejné jídlo, jen s tím rozdílem, že šlo o stravu nachystanou pro 15 dělníků. Následně muže předvedli před tabuli prohýbající se pod vahou plných talířů a nechali ho, ať sám sní, co chce. Tarrare se na jídlo vrhl a během pár chvil spořádal dva velké masové koláče, talíře sulce se solí, koláče a vše zapil čtyřmi galony (zhruba 15 litry) mléka. Následně se převalil na bok a usnul.

„Pokud se v krátkém čase nedokázal najíst, svrasklá kůže jeho břicha by mohla obalit celé jeho tělo. Když byl řádně nasycen, jeho tváře i oči zrudly. Břicho se mu nafouklo jako obrovský balón. Přepadla ho krutá spavost a jistý stav otupění, během kterého zažíval. V tomto stavu též hlasitě říhal a hýbal na prázdno čelistí, jako kdyby polykal,“ poznamenal si Percy.

Následovala celá řada podstatně drsnějších experimentů. V jednom případě nemocniční zřízenci předhodili Tarrarovi živou toulavou kočku. Tarrara, ve chvílích, kdy byl hladový, jeho pud naprosto opanoval. Vrhl se na nebohé zvíře a svými zuby mu roztrhl břicho. Nejdříve vypil všechnu krev a pak celou kočku sežral. Následně vyvrhl chlupy a kůži.

Od té doby mu zřízenci přinášeli různá zvířata, částečně kvůli experimentu, částečně kvůli zvrácenému pobavení. V Tarrarových útrobách mizeli živí hadi, ještěrky či štěňata. Percy vzpomíná, jak jednou spolkl celého úhoře. Hlavu mu rozkousl svými zuby a pak do sebe bez potíží dlouhé tělo zvířete vsoukal.

„Když rozevřel čelisti, rozdíl mezi nimi v maximální vzdálenosti činil na čtyři palce (zhruba 10 centimetrů): v tomto stavu, s hlavou nazad zvrácenou, ústa a jícen zformovaly přímočarý kanál, do kterého sloupec stopu dlouhý mohl být vložen, aniž se dotkl patra,“ uvádí Percy. „Kočky a psi před ním v hrůze utíkali, jako kdyby dokázali vytušit osud, který jim chystal,“ dodává.

Po několika měsících experimentování ale francouzská armáda řekla dost. Chtěli jedlíka povolat opět do služby. Z dvojice lékařů se jako ctižádostivější projevil doktor Courville. Chtěl v experimentech pokračovat a tak navštívil generála Alexandra de Beauharnais s tím, že Tarrarových neobvyklých schopností by armáda mohla využít.

Courville umístil vzkaz do dřevěné krabičky, kterou nechal Tarrara spolknout. Po dvou dnech byla krabička nalezena v jeho výkalech. Vzkaz v krabičce byl stále čitelný. Tarrare by mohl dobře posloužit jako kurýr a špion, který by nepozorovaně přenášel dokumenty přes nepřátelské linie, navrhl Courville de Beauharnaisovi.

O pár dní později generál předvolal Tarrara, aby pokus zopakoval před armádními důstojníky, kteří měli posoudit nápad využít jedlíka jako špiona. Dřevěnou krabičku Tarrare bez obtíží spolkl a jako odměnu dostal trakař naložený syrovými býčími vnitřnostmi.

I když vnitřnosti vážily dohromady zhruba 14 kilogramů, Tarrare je bleskurychle spořádal přímo před zkoprnělými důstojníky. Tak začala nejdobrodružnější část jeho života. Byl jmenován špionem, spolkl krabičku s dokumenty a oblečen do oděvu prostého pruského vesničana vydal se za nepřátelské linie.

Není zcela jasné, co se na pruském území odehrálo. Percy pochopitelně ve své zprávě spoléhal na to, co mu řekl sám Tarrare, případně francouzští důstojníci. Rozhodně ale vše nešlo podle představ generála de Beauharnaise.

Tarrare měl přenést tajné dokumenty „velkého vojenského významu“ francouzskému plukovníkovi vězněnému nedaleko Neustadtu. Bez potíží se dostal za nepřátelské linie. Jelikož ale neuměl ani slovo německy, brzy vzbudil nežádoucí pozornost a byl zatčen pruskými vojáky nedaleko Landau.

Prohlídka neodhalila nic neobvyklého, Prusům však bylo jasné, že jde o špióna. Tarrare byl zbičován, přesto odmítl zradit svou misi. Když neprozradil nic ani pruskému generálovi Zoeglimu, byl Tarrare poslán do vězení. A tam dostal hlad. Jen po 24 hodinách se ke všemu přiznal a vysvětlil, že tajné dokumenty neobvykle důležitého významu skrývá ve svých útrobách.

Na to měli jeho věznitelé jednoduchý recept. Nebohého Francouze připoutali k latríně, dokud krabička s dokumenty nevyjde ven. Tarrare takto strávil třicet hodin. Když se omytá krabička dostala Zoeglimu do rukou, vítězoslavně ji otevřel.

Uvnitř byl jediný list papíru. Ukázalo se, že zatímco generál de Beauharnais měl plnou důvěru v Tarrarovy schopnosti fyzické, již příliš nedůvěřoval jeho kapacitě mentální. Nechtěl riskovat, že svěří podivínovi důležitý vojenský materiál a tak důstojníkovi poslal pouze vzkaz, aby si Tarrara otestoval.

„Pokud dostanete tuto zprávu v pořádku, odpovězte na ni, prosím, že se tak stalo. Pokud to bude možné, připojte i informace o pohybu pruských vojsk, které by nám mohly pomoci,“ vzkázal plukovníkovi francouzský generál.

Zoegli byl vzteky bez sebe a nakázal připravit šibenici a Tarrara popravit. Když mu vojáci hodili smyčku kolem krku, Tarrare se již loučil se svým krátkým životem. Na poslední chvíli si však pruský generál vše rozmyslel. Snad aby dal najevo, že prohlédl mrzký pokus Francouzů propašovat neškodnou zprávu, nařídil Tarrara propustit. Jedlík byl ještě naposledy zbit a pak propuštěn nedaleko francouzských vojsk.

Naprosto zničený Tarrare se vrátil do nemocnice do péče doktora Percyho. Službě v armádě se chtěl už vyhnout za každou cenu. Naléhal na doktora, aby na jeho šílený apetit zkusil najít lék. „Vy jediný mi můžete pomoci,“ žadonil. Percy jeho prosby vyslyšel.

Suter v britské zprávě popisuje, že lékař vyzkoušel snad všechno, co by podle tehdejší znalosti medicíny mohlo pomoci: „Pokoušeli se vyléčit jeho neukojitelný hlad použitím kyselin, opiovými preparáty či pilulkami tabáku. Nic však neutišilo jeho apetit, jeho nesmírné obžerství. Po večerech obcházel jatka, kde se s toulavými psy přetahoval o nanejvýš nechutné zbytky.“

Když bylo pacientům v nemocnici pouštěno žilou, což byl po dlouhá staletí tradiční způsob léčby, mohli se lékaři i zřízenci spolehnout, že se o odsátou krev zcela jistě bude zajímat Tarrare. Jeho apetit stále rostl a Tarrare se začal zajímat i o márnici.

Ostatní lékaři Percyho přesvědčovali, že muž je zralý spíš na umístění do blázince. Nepomáhalo ani Tarrarovo vzezření a vnější projevy jeho zrychleného metabolismu.

„Tarrare, byl neustále pokryt potem a z jeho těla horkého na dotek se neustále linula pára viditelná na pohled, jež byla více než cítit. Často zapáchal natolik, že k němu nebylo možné přiblížit se blíž než na dvacet kroků. Trpěl neustálým pohybem střev a jeho výkaly páchly víc než cokoliv jiného,“ uvedl Percy.

Přesto lékař trval na tom, že Tarrare zůstane v nemocnici. Percy chtěl provádět další a další experimenty ve snaze muže vyléčit. To ale trvalo jen do chvíle, kdy z nemocnice zmizelo čtrnáctiměsíční batole. Všem bylo jasné, že za jeho zmizením stojí Tarrare a jeho strašlivý hlad.

„Když náhle zmizelo to batole, vznikly proti němu strašlivé pověry. Nakonec byl ten nešťastník vyhoštěn a bývalo by snad lepší, kdyby ho snad nechali zavřít do vězení. Od tohoto vyhnání v roce 2 do fructidoru roku 6, nemohu říci, co se s Tarrarem dělo, ani v jakých krajích provozoval nebo skrýval své obžerství,“ napsal Percy.

Jak poznamenal Percy, od roku 1794 (neboli roku dva revolučního kalendáře) mu Tarrare na čtyři roky zmizel z dohledu. Objevil se teprve v roce 1798. Tehdy Percyho navštívil jistý lékař jménem Tessier, šéflékař nemocnice ve Versailles. Tam byl přivezen muž ve zbídačelém stavu, který se Percyho dožadoval.

„Pan Tessier mi prozradil, že Tarrare do nemocnice nastoupil před dvěma měsíci v naprosto zuboženém stavu, který co nevidět povede k jeho smrti a který na tak dlouhou dobu ukončil jeho chorobnou chuť k jídlu. Právě tento stav zřejmě nejlépe vysvětluje, proč nikdo ve Francii nevedl navzdory velkým událostem revoluce řeči o netvorovi, které by zcela jistě pobavily veřejnost unavenou ještě katastrofičtějšími a děsivějšími historkami,“ uvedl lékař.

Percy Tarrarově žádosti vyhověl a několikrát ho byl navštívit a prohlédnout. „Několikrát mě žádal o pomoc. Tvrdil, že mu v břiše uvízla stříbrná vidlička, kterou nedokázal vyloučit celé dva roky a že jeho nemoc nemá jinou příčinu,“ uvedl Percy.

Jenže to nebyla pravda, lékař mimo jiné zjistil, že Tarrare trpí pokročilou fází tuberkulózy. I bez ní by byl však jeho osud zpečetěn. „O několik měsíců později zemřel zcela vyčerpán zánětlivým průjmem, který se projevil celkovým hnisáním orgánů,“ lakonicky konstatoval Percy ve své zprávě.

Jen několik hodin po jeho smrti začalo tělo podléhat značnému rozkladu a lékaři se zdráhali vůbec provést pitvu.

„Byli však zvědaví, zda se v Tarrarovi opravdu skrývá stříbrná vidlička, jak tvrdil. Pan Tessier přemohl znechucení, a i přes nebezpečí takové pitvy rozhodl se provést šetření. Jeho výsledkem však bylo pouze to, že se ukázaly zkažené vnitřnosti obalené hnisem a promíchané dohromady. Vidlička nalezena nebyla,“ uvedl lékař.

A dále se rozepsal o stavu jeho vnitřností: „Játra měl Tarrare nadměrně velká v době pitvy už ve značném stádiu rozkladu. Žaludek pokrytý vředy byl ochablý, zabíral však téměř celou břišní dutinu. Pro pana Tessiera i jeho studenty už nebylo možné nadále odolávat zápachu mrtvoly, aby ji mohli více prostudovat.“

Percy popisuje možná vysvětlení pro Tarrarovu chorobnou chuť k jídlu. Ani jedno však nenabízí, podotýká francouzský lékař, uspokojivé vysvětlení, případ pak pro něj představuje lékařskou záhadu. Teprve Bondeson v roce 2006, o více než 200 let později, nabízí teorii, že měl Tarrare poškozenou amygdalu. Právě poranění tohoto mozkového centra může u zvířat vyvolat onu chorobnou žravost.

Co zapříčinilo, že se Tarrare proti své vůli stal zřejmě největším jedlíkem všech dob, se nejspíš už nikdy nedozvíme. Jasné ale je, že v těch, kteří s ním přišli do styku, zanechal nesmazatelný dojem. Nechme uzavřít celý případ opět lékaře Percyho:

„Představte si všechna zvířata, ta domácí i ta divoká. Ta nejšpinavější i nejdivočejší, která jsou schopna přijímat potravu a mnohdy se požírají navzájem. Pak možná dostanete představu o tužbách a hlavně apetitu, který měl muž jménem Tarrare.“